COOLna

Izraelský historik Yuval Noah Harari ve své nové knize Nexus rozbíjí technooptimistické iluze informačního věku a klade si zásadní otázku: Proč jako „moudrý“ druh tak zarytě směřujeme k vlastnímu sebezničení?

Na obálce nové knihy Yuvala Noaha Harariho figuruje holub Cher Ami, který se za první světové války stal symbolem přenosu informací zachraňujících životy. I jeho dávná příbuzná, biblická holubice nesoucí k Noemově arše olivovou ratolest, dodnes platí za nositelku dobrých zpráv.

Harari ale přespřílišný optimismus informačního věku chladí už v úvodu své knihy. Autor dřívějších hitů Sapiens: Stručné dějiny lidstva, 21 lekcí pro 21. století či Homo Deus: Stručné dějiny zítřka tu zasazuje čtenáře do situace, kdy se lidstvo nachází v existenční krizi, nad chmurnými hlavami se mu vznáší hrozba ekologického kolapsu a supermoderní technologický triumf umělé inteligence v sobě zahrnuje i variantu, že své samotné tvůrce zotročí nebo rovnou vyhladí. Nicméně milé lidstvo ani ve světle těchto rizik nejenže nehodlá táhnout za jeden provaz, ale naopak se do sebe navzájem pouští v dlouho nevídaném napětí a vzájemné antipatii, chřestící zbraněmi Armageddonu.

Harari v knize vychází ze základní nesrovnalosti: Když jsme tak moudří („sapiens“), proč tak vehementně pracujeme na vlastní destrukci? Informací máme hromady, tak kde je moudrost? A navíc, nevyvoláváme na způsob čarodějova učně zas a znovu síly, které nedokážeme ovládat?

Kniha Nexus se týká informačních sítí – a právě v nich je zakopána značná část toho, kam se to s lidstvem nakonec vždycky vyvine. Síly, jež se nám vymknou z rukou, totiž navzdory prvnímu dojmu nejsou záležitostí jednotlivců, ale bytostně lidské spolupráce ve velkých skupinách. „Náš problém je tedy problémem sítě,“ píše Harari – a zcela konkrétně jde podle něj o problém informační. Byly to právě takové sítě, přes co se lidstvo dopracovalo ke stalinismu a nacismu.

Je to zajímavý paradox; zdálo by se, že čím komplexnějšími informačními sítěmi se lidstvo propojuje, k tím světlejším zítřkům univerzálního intelektu a bryskního pokroku by se po nich mělo vyšplhat; v knize Nexus je ale takový pohled znovu a znovu odhalován jako naivní. Sítě, klíčové pro organizaci lidských společností, totiž v nemalé míře fungují také jako nástroj moci a kontroly.

Kniha tak funguje jako zřejmý protipól přespříliš rozjuchaného technooptimismu, kdy se big tech a CEOs všemožných korporací tváří, že teď už budeme všichni jenom vesele sdílet a porozumíme si jako nikdy dřív v historii. (Harari nabízí vtipnou paralelu mezi tím, že Mark Zuckerberg velebil vzájemné porozumění celého světa díky Facebooku stejně jako jiní vznik telegrafu v roce 1858 – ani v jednom případě se nenaplnila vize, že by se s novým informačním propojením na světě objevil lék na všeobecnou lásku.) Jako bychom měli tendenci vsadit všechnu naději do spásné technologie, místo abychom za svou přítomnost, budoucnost a vůbec radši převzali zodpovědnost sami.

Zrovna na umělou inteligenci se Harari rozhodně nedívá přes růžové brýle; nadhazuje tu myšlenku, že zrovna AI by mohla – obdobně jako předtím sociální sítě – stávající konflikty mezi lidmi naopak prohloubit a v konečném důsledku vybudovat mezi mocnostmi nejen určitou „křemíkovou oponu“, ale v rámci závodů ve zbrojení umělou inteligencí i zažehnout požár, který nepůjde uhasit.

Nejedná se ovšem o temnochmurnou knihu. Její pohled je nezbytný pro odhrnutí neopodstatněného optimismu, bez něhož se teprve můžeme podívat skutečnosti do očí. Až v tu chvíli začíná skutečná výzva, jak zacházet s informacemi a mocí v situaci, kdy se do celé rovnice prolamují zcela nové – a bytostně nelidské – informační sítě. Pokud chceme jít dál, musíme se naučit pohybovat mezi oběma extrémy a odmítnout jak naivní víru ve všespásnost informací, tak populistický cynismus, že pravda neexistuje, tudíž je to stejně všechno jedno. Není. A tahle knížka nabízí nástroje, s nimiž by se lidstvo mohlo v nadcházejícím superinformačním věku rozhodovat… tak nějak lidsky.