COOLna

Probudíte se, uděláte si kafe a vzápětí do chatu na svém mobilu vyťukáte zprávu: „Dobré ránko, broučku, jak ses vyspal?“ Na druhé straně ovšem není váš skutečný přítel, ale přítel virtuální. Respektive je jich tam hned několik. Do světa žen živících se imaginárními milostnými vztahy nás uvádí nový film Barbory Chalupové Virtuální přítelkyně, který slavnostně zahájil devětadvacátý ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava.

Dvaatřicetiletá režisérka se před pěti lety proslavila společným snímkem s Vítem Klusákem V síti. Také v novince sleduje tři ženy sdílející svou intimitu na dálku skrz mobilní či počítačovou kameru. Zatímco tehdy ale filmem odhalila sexuální predátory zneužívající nezletilé dívky, tentokrát se pohybuje na dospělé a konsenzuální půdě. Což nicméně neznamená, že také z projekcí Virtuálních přítelkyň nebude řada lidí odcházet s větší či menší depresí z toho, čeho byli zrovna v kině svědky.

Ve filmu Barbory Chalupové tedy nejde o žádný milionový byznys s erotikou, jehož otřesné pozadí právě na platformě OnlyFans na jaře rozkryla série článků Apoleny Rychlíkové pro server Page Not Found. Trojice protagonistek dokumentu nevyužívá služeb vyděračských agentur, které by si od nich za svůj servis strhávaly procenta a nutily je dělat věci, jež by jinak samy nedělaly. Jedou si po vlastní ose a s přibývajícími minutami dokumentu je zřejmé, že víc než rychlým výdělkem a o fous lepším životním stylem je vytváření erotického obsahu přitahuje možností sdílet s někým své soukromí a tím přehlušit vlastní vnitřní prázdnotu.

V principu je to podobné, jako by místo chození do práce trávily 24 hodin denně na sociálních sítích. Ovšem s tím rozdílem, že místo fotek přibývajícího majetku, vlastních dětí (jedna z aktérek je matkou malého syna) a výletů do ciziny posílají do světa záběry svých masturbací a na stupnici 1-10 hodnotí fotky ztopořených penisů, které jim na oplátku posílají jejich followeři.

Chalupová při natáčení filmu nešla na rozdíl od zmíněné Apoleny Rychlíkové kritickou investigativní cestou. S protagonistkami průběh vzniku i finální podobu snímku detailně konzultovala a není v něm ve výsledku zachyceného vůbec nic, s čím by nesouhlasily. Platí to i pro postavu bizarního muže, který se během video callů s Rosalindou do ženy zamiluje a jako výraz lásky jí platí individuální výlety do wellness center. Ve snímku je zachycený jeho okouzlený úžas, když si Rosalinda před kamerou konečně svlékne kuklu, v níž před ním (a mnoha dalšími muži) do té doby vystupovala. Nadšení v jeho tváři je zároveň jedním z mála míst filmu, kdy v něm nikdo nic nepředstírá.

Jinak je totiž snímek v tomto ohledu silně znepokojující. Rosalinda zdánlivě působí v roli manipulované ženy, která je za úplatu ochotná před kamerou předvést prakticky cokoli. Ve skutečnosti ale zároveň i ona manipuluje mužem, od kterého si bere peníze. Neprozradí mu, co objektiv v jejím bytě nikdy nezachytí: totiž že žije se svým reálným partnerem, který se během jejích milostných virtuálních hovorů ve stejné místnosti znuděně kouká na televizi.

Virtuální přítelkyně nakonec víc než o světě jedné z nejznámějších porno platforem vyprávějí právě o podobných lidských (sebe)klamech. Na rozdíl od profesionálního porna by mělo být OnlyFans rájem autentické erotiky, ve filmu ale vidíme, jak je naopak všechno v životech tří protagonistek kašírované. Ve virtuálních a bohužel i v reálných. Skličující je, že jim je to očividně úplně fuk. V rámci své větší „autenticity“ jsou ochotné nejen zvětšit si chirurgicky prsa do zcela neautentických rozměrů. Ale také nechat o sobě natočit brutálně smutný film, jehož premiéry v Jihlavě se osobně zúčastnily.