COOLna

Žena nevědomky využívá orgasmus jako pomůcku při rozhodování, zda je pro ni muž vhodný či ne. Jestliže je muž netrpělivý a hrubý a žena nedosáhne orgasmu, možná instinktivně cítí, že tento muž pravděpodobně nebude dobrým manželem a otcem. Vědci se domnívají, že vrtkavý ženský orgasmus se vyvinul proto, aby ženám pomohl odlišit pana Správného od pana Nesprávného.

Jedním z cílů Helen Fisherové bylo sledovat lásku pomocí magnetické rezonance. Fisherová se svými spolupracovníky Arturem Aronem a Lucy Brownovou studovala pokusné, „šíleně zamilované“ subjekty v průměru sedmi měsíců. Jakmile byly pokusné osoby uvnitř magnetické rezonance, ukázala jim dvě fotografie, jednu neutrální a druhou zachycující milovaného člověka. Výsledky byly fascinující. Jakmile pokusná osoba spatřila obrázek milované bytosti, rozsvítily se části jejího mozku, které jsou spojeny s radostí a potěšením: ventrální tegmentální oblast a kaudální jádro. Fischerovou nenadchlo ani tak zjištění místa, adresy lásky, ale spíše sledování jejích specifických chemických drah. Láska rozsvěcuje kaudální jádro proto, že právě zde je hustá síť receptorů nervového přenašeče dopaminu, který Fisherová považuje za složku elixíru lásky. Dopamin namíchaný ve správném poměru je zdrojem energie, radostné nálady, soustředěné pozornosti a motivace získat odměnu. Právě proto dokáže zamilovaný člověk probdít celou noc, pozorovat východ slunce, běžet závod a sjíždět prudké svahy, které by za běžných okolností byly nad jeho lyžařské schopnosti. Láska nám dodává odvahu a bystrost a nutí nás podstoupit skutečná nebezpečí, která někdy přežijeme a někdy také ne.

Donatella Marazzitiová, profesorka psychiatrie studuje biochemii milostné roztouženosti. Začala se zajímat o podobnost mezi láskou a obsedantně kompulzivní poruchou.

S kolegy měřila hladinu serotoninu v krvi 24 osob, které se v průběhu uplynulých šesti měsíců zamilovaly a na svého miláčka myslely čtyři hodiny denně. Serotonin je patrně naším nejvýznačnějším nervovým přenašečem. Pomáháme mu našimi nejznámějšími psychiatrickými léky: Prozakem, Zoloftem a Paxilem, abychom jmenovali jen některé. Badatelé už dlouho předpokládají, že lidé trpící obsedantně kompulzivní poruchou (OCD) nemají vyváženou hladinu serotoninu. Zdá se, že léky jako Prozac zvyšují množství dostupného nervového přenašeče na spojích mezi neurony a zmírňují tak OCD.

Donatella srovnala hladinu serotoninu zamilovaných lidí s hladinou serotoninu v krvi obsedantů a zamilovaných byla o 40 % vyšší než z normálních pokusných osob. Vysvětlením je, že láska a obsedantně kompulzivní porucha mohou mít podobný chemický profil. Vysvětlením je, že někdy může být obtížné odlišit lásku od duševní poruchy. Nebuďte bláhoví a držte se stranou. Takovým pokynem se samozřejmě nikdo z nás nebude řídit. Zamilováváme se, někdy znovu a znovu, a pokaždé se vystavujeme velmi nezdravému stavu mysli. Pro ty, kteří uvízli v sevření nekontrolovatelného poblouznění, je zde však jedná naděje – Prozac. Nic tak neztlumí pohlavní po ud a nepřipraví člověka o veškerou chuť na rychlé a snadné ukojení jako tato pilulka. Helen Fisherová je přesvědčena, že polykání léků, jako je Prozac, ohrožuje schopnost člověka zamilovat se – a zůstat zamilovaný. Otupením touhy po lásce a s ní souvisejícího libida okorávají vztahy. Fisherová říká:“Vím o jedné manželské dvojici, která stála před rozvodem. Žena brala antidepresiva. Potom je vysadila, znovu začala mít orgasmus, začala být pro manžela opět sexuálně přitažlivá.“

Psychoanalytikové vymýšleli nesčetné teorie o tom, proč se zamilováváme do tohoto a ne do jiného člověka. Freud vy řekl, že váš výběr je ovlivněn neopětovaným přáním vyspat se s matkou – v případě chlapce, nebo s otcem – v případě děvčete. Jung byl přesvědčen, že vášeň pohání jistý druh kolektivního nevědomí. Dnešní psychiatrové, například Thomas Lewis z lékařské fakulty, se domnívají, že romantická láska vychází z našich nejstarších dětských pocitů důvěrnosti. Do našeho mozku se natrvalo vtiskla matčina tvář, pocity u jejího prsu a ničím nezkalený klid a bezpečí – a jako dospělí se neustále snažíme to všechno znovu získat. Podle této teorie nemilujeme ani tak kvůli budoucnosti, kterou chceme budovat, ale spíše kvůli minulosti, kterou bychom rádi získali zpět. Láska reaguje na minulost, vrací nás zpátky, a právě proto v nás některý člověk vzbuzuje pocit, že je „ten pravý“ nebo, že ho „známe“. On nebo ona jsou nám povědomí. V jejich vzhledu, vůni, slovech nebo dotycích je něco, co probouzí dávno zapomenuté vzpomínky.