COOLna

Je naprosto přirozené přemýšlet o tom, jaký význam pro nás mají věci, které děláme. K podobnému přehodnocení priorit dochází i při jiných závažných událostech: například když vážně onemocníme, zemře nám někdo blízký nebo nás postihne jiná tragédie.

Když něco ztratíme nebo zažijeme nečekanou situaci, kterou nemůžeme ovlivnit, způsobí to v nás chaos. Začínáme pochybovat o svém přínosu světu nebo o tom, zda žijeme tak, jak chceme. Takové uvažování o smysluplnosti a hodnotě našeho života je prospěšné. Hledání smyslu nám totiž pomáhá nejen řešit špatnou situaci, ale také ji přijmout, pokud ji nemůžeme změnit.

Musíme v každé obtížné situaci hledat smysl?

Není to jen černobílé. Podle mě mnoho náboženství vyzdvihuje, že utrpení je smysluplná věc. Na biologické úrovni to funguje, když cítíme bolest, pomáhá nám to zachránit si život. Na psychologické úrovni nám zase prožívání těžkých chvil, jako když nám přítelkyně dá kopačky a my trpíme, pomáhá uvědomit si, že jsme k ní cítili lásku. Ukazuje nám to, že přicházíme o něco, na čem nám záleží.

Tvrdit, že veškeré utrpení má smysl, je velmi jednostranné a nemoudré.

Může to hraničit s toxickou pozitivitou?

Jistě. To dělají lidé, kteří nechtějí nijak trpět, bojí se toho a neumějí s těmito emocemi konstruktivně zacházet. Možná proto, že sami v životě zažili velké rány a traumata, se kterými se nikdy nevyrovnali. Jedním z jejich nástrojů je pak toxická pozitivita: ta se tváří, že vše je třeba vnímat pozitivně a vše má svůj smysl. Je to součást obrany těchto lidí, aby už nikdy netrpěli.

Výsledkem však je, že jsou slepí k utrpení druhých i k vlastnímu.
Je dobré vnímat utrpení v kontextu „co mi to přinese“, ale také v kontextu toho, že mi to možná nic nepřináší. Některé utrpení můžeme jen přijmout a žít s ním, nemusí nám dávat smysl.

Jak vyvážit zodpovědnost a uvolněný přístup k životu? A jakou roli v něm hrají nároky, které klademe na sebe samé? Nejenom o tom jsme mluvili s psychologem a lektorem Alešem Bednaříkem, který se v posledních letech intenzivně věnuje i psychologii štěstí.

„Mnoho lidí se bere příliš vážně a řeší, jak velkou stopu musí ve světě zanechat. Je v pořádku se občas bavit, blbnout a nechat se unášet proudem,“ připomíná v rozhovoru.

V posledních týdnech se většina z nás intenzivně zabývala válkou. Ve svém okolí jsem pozoroval, že lidé mnohem intenzivněji přemýšlejí o tématech smysluplnosti – například jaký smysl má jejich práce, když skrze ni přímo nepomáhají. Je to přirozená reakce?

Je naprosto přirozené přemýšlet o tom, jaký význam pro nás mají věci, které děláme. K podobnému přehodnocení priorit dochází i při jiných závažných událostech: například když vážně onemocníme, zemře nám někdo blízký nebo nás postihne jiná tragédie.

Když něco ztratíme nebo zažijeme nečekanou situaci, kterou nemůžeme ovlivnit, způsobí to v nás chaos. Začínáme pochybovat o svém přínosu světu nebo o tom, zda žijeme tak, jak chceme. Takové uvažování o smysluplnosti a hodnotě našeho života je prospěšné. Hledání smyslu nám totiž pomáhá nejen řešit špatnou situaci, ale také ji přijmout, pokud ji nemůžeme změnit.

Musíme v každé obtížné situaci hledat smysl?

Není to jen černobílé. Podle mě mnoho náboženství vyzdvihuje, že utrpení je smysluplná věc. Na biologické úrovni to funguje, když cítíme bolest, pomáhá nám to zachránit si život. Na psychologické úrovni nám zase prožívání těžkých chvil, jako když nám přítelkyně dá kopačky a my trpíme, pomáhá uvědomit si, že jsme k ní cítili lásku. Ukazuje nám to, že přicházíme o něco, na čem nám záleží.

Tvrdit, že veškeré utrpení má smysl, je velmi nemoudré.
To je v životě důležité – utrpení nám pomáhá se s tím vyrovnat. Obrovské množství utrpení je však nesmyslné. Například válečné utrpení na Ukrajině, humanitární krize, dětský hlad všude na světě, chudoba a bezdomovectví, to jsou z velké části zcela zbytečné formy utrpení, které společnost připouští, přestože má nástroje, jak jim zabránit. Tvrdit, že veškeré utrpení má smysl, je velmi jednostranné a nemoudré.

Může to hraničit s toxickou pozitivitou?

Jistě. To dělají lidé, kteří nechtějí nijak trpět, bojí se toho a neumějí s těmito emocemi konstruktivně zacházet. Možná proto, že sami v životě zažili velké rány a traumata, se kterými se nikdy nevyrovnali. Jedním z jejich nástrojů je pak toxická pozitivita: ta se tváří, že vše je třeba vnímat pozitivně a vše má svůj smysl. Je to součást obrany těchto lidí, aby už nikdy netrpěli.

Výsledkem však je, že jsou slepí k utrpení druhých i k vlastnímu.
Je dobré vnímat utrpení v kontextu „co mi to přinese“, ale také v kontextu toho, že mi to možná nic nepřináší. Některé utrpení můžeme jen přijmout a žít s ním, nemusí nám dávat smysl

Nemusíme tedy vždy hledat řešení nebo smysl určité situace…

Často mluvím o dvou základních mechanismech vyrovnání se. První z nich je takzvaný „samurajský způsob“. Podívám se na to, co se děje, zjistím, že s tím mohu něco udělat, a jdu do toho. Druhým mechanismem je cesta přijetí. Když si uvědomím, že nějakou situaci nemohu nijak vyřešit, musím se naučit ji přijmout, což se snáze řekne, než udělá. Uvědomuji si to.

K tomuto tématu je užitečné si uvědomit, že mnoho věcí ve svém životě nemůžeme ovlivnit, a to nejen to, co dělají ostatní lidé, ale často ani to, co si sami zvolíme. Výsledek může být zcela jiný, než jsme si přáli. Dnes však žijeme ve světě, kde jsme neustále bombardováni heslem: „Co si usmyslíš, to dokážeš.“ A přitom to vůbec není pravda. Některé věci můžeme ovlivnit jen částečně.

MENU

SEBEROZVOJ
Neberte se příliš vážně, povede to k frustraci, varuje psycholog

Autor
Forbes Slovensko
Foto
Jason Goodman / Unsplash
SEBEROZVOJ
JAK BÝT LEPŠÍ
14. června 2022

Jak vyvážit zodpovědnost a uvolněný přístup k životu? A jakou roli v něm hrají nároky, které klademe na sebe samé? Nejenom o tom jsme mluvili s psychologem a lektorem Alešem Bednaříkem, který se v posledních letech intenzivně věnuje i psychologii štěstí.

„Mnoho lidí se bere příliš vážně a řeší, jak velkou stopu musí ve světě zanechat. Je v pořádku se občas bavit, blbnout a nechat se unášet proudem,“ připomíná v rozhovoru.

V posledních týdnech se většina z nás intenzivně zabývala válkou. Ve svém okolí jsem pozoroval, že lidé mnohem intenzivněji přemýšlejí o tématech smysluplnosti – například jaký smysl má jejich práce, když skrze ni přímo nepomáhají. Je to přirozená reakce?

Je naprosto přirozené přemýšlet o tom, jaký význam pro nás mají věci, které děláme. K podobnému přehodnocení priorit dochází i při jiných závažných událostech: například když vážně onemocníme, zemře nám někdo blízký nebo nás postihne jiná tragédie.

Když něco ztratíme nebo zažijeme nečekanou situaci, kterou nemůžeme ovlivnit, způsobí to v nás chaos. Začínáme pochybovat o svém přínosu světu nebo o tom, zda žijeme tak, jak chceme. Takové uvažování o smysluplnosti a hodnotě našeho života je prospěšné. Hledání smyslu nám totiž pomáhá nejen řešit špatnou situaci, ale také ji přijmout, pokud ji nemůžeme změnit.

Musíme v každé obtížné situaci hledat smysl?

Není to jen černobílé. Podle mě mnoho náboženství vyzdvihuje, že utrpení je smysluplná věc. Na biologické úrovni to funguje, když cítíme bolest, pomáhá nám to zachránit si život. Na psychologické úrovni nám zase prožívání těžkých chvil, jako když nám přítelkyně dá kopačky a my trpíme, pomáhá uvědomit si, že jsme k ní cítili lásku. Ukazuje nám to, že přicházíme o něco, na čem nám záleží.

Tvrdit, že veškeré utrpení má smysl, je velmi nemoudré.
To je v životě důležité – utrpení nám pomáhá se s tím vyrovnat. Obrovské množství utrpení je však nesmyslné. Například válečné utrpení na Ukrajině, humanitární krize, dětský hlad všude na světě, chudoba a bezdomovectví, to jsou z velké části zcela zbytečné formy utrpení, které společnost připouští, přestože má nástroje, jak jim zabránit. Tvrdit, že veškeré utrpení má smysl, je velmi jednostranné a nemoudré.

Může to hraničit s toxickou pozitivitou?

Jistě. To dělají lidé, kteří nechtějí nijak trpět, bojí se toho a neumějí s těmito emocemi konstruktivně zacházet. Možná proto, že sami v životě zažili velké rány a traumata, se kterými se nikdy nevyrovnali. Jedním z jejich nástrojů je pak toxická pozitivita: ta se tváří, že vše je třeba vnímat pozitivně a vše má svůj smysl. Je to součást obrany těchto lidí, aby už nikdy netrpěli.

Výsledkem však je, že jsou slepí k utrpení druhých i k vlastnímu.
Je dobré vnímat utrpení v kontextu „co mi to přinese“, ale také v kontextu toho, že mi to možná nic nepřináší. Některé utrpení můžeme jen přijmout a žít s ním, nemusí nám dávat smysl

Nemusíme tedy vždy hledat řešení nebo smysl určité situace…

Často mluvím o dvou základních mechanismech vyrovnání se. První z nich je takzvaný „samurajský způsob“. Podívám se na to, co se děje, zjistím, že s tím mohu něco udělat, a jdu do toho. Druhým mechanismem je cesta přijetí. Když si uvědomím, že nějakou situaci nemohu nijak vyřešit, musím se naučit ji přijmout, což se snáze řekne, než udělá. Uvědomuji si to.

K tomuto tématu je užitečné si uvědomit, že mnoho věcí ve svém životě nemůžeme ovlivnit, a to nejen to, co dělají ostatní lidé, ale často ani to, co si sami zvolíme. Výsledek může být zcela jiný, než jsme si přáli. Dnes však žijeme ve světě, kde jsme neustále bombardováni heslem: „Co si usmyslíš, to dokážeš.“ A přitom to vůbec není pravda. Některé věci můžeme ovlivnit jen částečně.


ROZHOVOR
Skoncujme s hyperaktivitou. I nečinnost je důležitá, říká šachový velmistr a filozof Markoš
Forbes Slovensko – 12 minut čtení

Co doopravdy znamená žít smysluplný život?

Na toto téma existuje více pohledů, ale já se přikláním k několika kritériím. Můžeme si položit otázky: Dělám věci, ať už v práci, nebo jinde, kterými konám dobro a přináším užitek ostatním lidem? Věnuji se činnostem, které nejsou jen dočasné, ale mají i dlouhodobější dopad? A dělám věci, které jsem se rozhodl dělat? Když na všechny tyto otázky odpovím ano, je pravděpodobnější, že můj život, práce nebo vztahy budou mít smysl.

Jak souvisí smysl se štěstím? Zajímavý je paradox rodičovství, kdy rodiče často uvádějí zvýšenou míru smysluplnosti a zároveň nízkou míru štěstí…

Smysl života a štěstí spolu souvisejí velmi složitým způsobem, někdy se vzájemně podporují a někdy si odporují. Známe totiž takové tři dimenze štěstí: skutečné štěstí, spokojenost a smysluplnost. Prožívání skutečného štěstí nám napovídají pozitivní emoce, často velmi intenzivní – například radost, uvolnění, relaxace.

S odstupem času, kdy vnímáme i zpětný pohled, se může objevit druhá úroveň štěstí, a to spokojenost. Například když se večer ohlédneme za svým dnem nebo zhodnotíme, jaký byl náš týden, je tento zpětný pohled spíše o spokojenosti a jakémsi racionálním a emocionálním hodnocení toho, jak jsme se měli dobře.

A pak je tu smysluplnost, která je zajímavá tím, že nemusíme prožívat žádné intenzivní pozitivní emoce, často dokonce prožíváme přímo utrpení, ale v kontextu času vnímáme, že to, co jsme udělali, mělo, má nebo bude mít nějakou hodnotu.

Aleš Bednařík, psycholog a lektor