COOLna

Jednou tak seděl na hodině chemie, když ho napadlo, že by ji mohl zužitkovat i pro své umělecké alter ego. Hodně si při ní totiž kreslil – a když zjistil, že její písmenka dobře vypadají na papíře jako graffiti, měl jasno. Z kazachstánského rodáka Dmitrije Proškina, který se v dětství přestěhoval do Česka, tak vznikl Chemis, jeden z nejprogresivnějších umělců ve svém oboru.

Do povědomí veřejnosti se vryl hlavně dvěma malbami – plačícím Masarykem a děvčetem schovávajícím se pod ukrajinskou vlajkou. Chemisův vliv je ale v pouličně-kulturním rybníčku mnohem větší. Svůj rukopis, kombinující graffiti se street artem, zanechal v řadě světových zemí, dokonce se dostal i na obálku prestižních novin The New York Times.

Začal jste nejprve dělat graffiti, poté jste přešel ke street artu a obrazům. Jak vás graffiti ovlivnilo?
Poprvé jsem vzal sprej do ruky a namaloval graffiti asi v šestnácti. Učil jsem se to postupně, zkrátka pokus–omyl. Začátky probíhaly v noci na ulicích – a právě tam jsem graffiti totálně propadl. Pokaždé jsem se snažil trochu experimentovat, proto jsem zkoušel i malování obličejů a postav. To mě posunulo zase dál.
Protože jsem ale chtěl mít malby propracovanější a realističtější, přešel jsem k realismu. Zároveň jsem chtěl, aby postavy byly v nějakém prostředí. Nechal jsem se hodně inspirovat časopisy s graffiti tematikou, ať už českými nebo zahraničními, ve kterých byly různé kompozice a fotorealistické malby. Postupně jsem přešel k 3D iluzím a obrazům, což poskytuje spoustu možností a příležitostí. Každá zeď se dá přetvořit v zajímavé umělecké dílo.

Neměl jste kvůli tomu problémy se zákonem? S ohledem na to, že jste se učil v ulicích.
Setkal jsem se s honičkami s policií, se zatčením, se soudy. Myslím, že to v určité chvíli nikoho nemine, ale trochu to k tomu patří. Dá se to čekat. Mě to jedině posílilo. Uvědomil jsem si, že i přes toto martyrium mi za to stojí vidět dílo dokončené. Neříkám, že bych to někomu doporučoval, to je na každém, ale graffiti je trochu vzdor proti systému.
Lidé s ním často začínají experimentovat v pubertě, v tom období jsou neohrožení a nesmrtelní. Dovolí si mnoho věcí, které bych si teď už třeba nedovolil, protože mám nějakou zodpovědnost. Je to ale věc, která k tomu zkrátka patří.

Takže i vy berete v potaz, že na street art a graffiti může být pohlíženo jako na vandalství.
Street art není jen legální tvorba na nějaké předem domluvené zdi, jak to nyní veřejnost vnímá, často je to na stejné úrovni jako graffiti, jen to má jinou formu. Graffiti je víc o písmu, street art je víc o postavách nebo technice, jakou to člověk udělá. Jde třeba o různé kachličky, plakáty, sošky nebo šablony. Takže je to vlastně jedno a totéž. Nelegální street art je ale naprosto autentický, v tom je jeho síla.
Street art je celosvětové umělecké hnutí, které nestaví na nějakém uměleckém směru či kodexu, často ho dělají lidé bez nějakého uměleckého vzdělání, takže se dá říct, že je to umění od lidí pro lidi, a proto je snazší mu porozumět. Je to takový nekorektní hlas současnosti.
Může to být přínosem pro společnost, nebo újmou, pokud je to nelegální tvorba. I tento typ umění ale může mít něco do sebe – a mnohdy té zdi něco přinese, někdy i ti majitelé si řeknou: „Wow, je to super, mám to zadarmo a líbí se mi to“. Pokud ne, tak to odstraní a zavolají policii.

Předpokládám, že nemalujete, respektive jste nemaloval jen v Česku. Kde všude jste svůj umělecký rukopis zanechal?
Těch míst bylo opravdu hodně, na každé mám vzpomínky. Mezi takové ojedinělé příležitosti bych zařadil třeba malování na Tahiti, kde jsem mohl strávit jeden měsíc. Často jezdím na ostrov Aruba v Karibiku, tam jsem pomaloval půlku města. Jsem tam jako doma, snad každý mě osobně zná. Hodně maluji i ve Skandinávii, byl jsem několikrát v Izraeli.
Okusil jsem také New York, kde jsem měl to štěstí, že jsem se mohl účastnit legendárního graffiti jamu a malovat na Hall of Fame. V té době to pro mě byl takový vrchol mojí graffiti kariéry. Malovat tam, kde celá kultura vznikala. Za zmínku stojí Sibiř, kam jsem letěl přes třicet hodin přímo z Ameriky. Přijel jsem doprostřed ničeho, do malého města – a tam jsem maloval se spreji, které byly dovezené z Moskvy.

Chci, aby moje díla rezonovala ve společnosti a mohla tak plnit funkci její nezastírané sebereflexe.

Kdybyste měl vyzdvihnout díla, která jsou pro vás nejzásadnější, která by to byla?
Je jich několik a každé se zasloužilo o nějakou část mého uměleckého života. Jedno z prvních děl, které mě dostalo do mezinárodního povědomí, bylo moje 3D graffiti Chemis v Kodani, které vzniklo jenom kvůli tomu, že venku pršelo, potřeboval jsem se schovat a našel jsem rozbouranou budovu. Z nudy a čekání jsem to tam namaloval. Viděli to lidé z celého světa, dostal jsem díky tomu pozvání do Ameriky – a od té doby jsem se už pohyboval po různých kontinentech.
Další takové dílo byla holčička, malá doktorka v Izraeli. To bylo v rámci projektu Artists for Izrael, byli jsme s několika umělci pozváni do Izraele tvořit na různých odlehlých lokacích naše graffiti. Tato malba se dostala až do The New York Times a sám jsem si tento výtisk se svojí obrovskou fotkou koupil, když jsem se do New Yorku vrátil. Bylo něco neuvěřitelného mít svoji malbu v nejprestižnějších novinách. Moc to pro mě znamenalo, protože mě ještě skoro nikdo neznal.
Pak se to dá vztáhnout na díla, která rezonovala v Čechách. To byly určitě plačící Masaryk, kterého jsem maloval v Olomouci k výročí sta let od založení republiky, a holčička pod ukrajinskou vlajkou, tedy jedna z mých posledních maleb. Díky tomu, že ji Ukrajinci všude sdíleli a považovali ji za znázornění své situace, se dostala prakticky do celého světa.

Plačící Masaryk a holčička pod ukrajinskou vlajkou tady rezonovaly hodně. Popište mi myšlenku za jejich tvorbou.

Myšlenku na plačícího Masaryka jsem dostal asi tak rok předtím, než došlo k realizaci. Bylo to v důsledku toho, že jsem viděl nějaký plakát a uvědomil si, že ten další rok bude výročí, zároveň jsem se pozastavil nad tím, co vlastně budeme oslavovat. Určitě to bylo důležité výročí, ale zároveň se nabízela i bilance, kam jsme se posunuli, jaké hodnoty uctíváme, jak se doopravdy chováme.
Tehdy byl u vlády někdo jiný a populismus ve společnosti bujel. Dosud je díky tomu společnost rozdělená, ať už se jedná o jakékoliv téma. Chtěl jsem spíš kriticky poukázat na to, že nejsme pospolití, že netáhneme za jeden provaz a že je to určitě k pláči. Proto Masaryk pláče.

Holčička pod ukrajinskou vlajkou pak vznikla necelý měsíc po invazi Ruska na Ukrajinu, z prvotního šoku, když jsem viděl v televizi, jak miliony Ukrajinců, zejména teda ženy a děti, utíkají ze svých domovů a nechávají svou rodinu čelit této agresi. Chtěl jsem vyjádřit velkou podporu Ukrajině, protože v podstatě chrání naše hodnoty, svobodu a demokracii. Někdy si toho nevážíme, protože to bereme jako samozřejmost, ale je vidět, že o to můžeme lehce přijít.
Jen to, jak za to Ukrajinci ve zbrani prolévají krev, by nás mělo vzbudit. Jen ty myšlenky na to, jak jim pomoci, abychom se i my ochránili před něčím takovým, jako je na Ukrajině. Bylo to pro mě gesto toho, že si uvědomujeme, že v podstatě celá Evropa je nyní pod ochrannou vlajkou Ukrajiny. A to nejcennější, co máme, bereme s sebou a ukrýváme to, pro děti to mohou být třeba hračky. Proto se ta holčička schovává před padajícími bombami a chrání své cennosti, aby se všichni cítili bezpečně.

Jak jste získal povolení k namalování těchto děl?
Pro ukrajinskou holčičku jsem si vyřídil povolení sám, měl jsem vytipovaná i jiná místa, ale tam to nevyšlo, tak jsem se díval po okolí a uviděl tuto zeď v pražských Nuslích. Kontaktoval jsem majitele a snad do týdne jsem měl slovní povolení, že s malbou na jejich fasádě za moje náklady souhlasí. Je to tam dodnes a stalo se z toho takové poutní místo, kam hlavně ze začátku proudila spousta rodin, které se tam fotily a posílaly to zpátky domů na Ukrajinu
Co se týká povolení pro tvorbu plačícího Masaryka, ten vznikl během street art festivalu v Olomouci, takže tam povolení zajišťovala zdejší produkce.

Co jsem pochopil, konkrétně ukrajinská holčička se i vytiskla pro charitativní účely. Byl to plán celou dobu?
S ohledem na tu velkou mediální pozornost mě napadlo, že by malba mohla pomoci finančně, takže jsem udělal umělecký tisk, který neměl žádnou limitovanou edici, zkrátka proto, aby se vybralo co nejvíc. Těch objednávek bylo opravdu hodně, nestíhali jsme to s celou rodinou po večerech balit a posílat do všech koutů zeměkoule. Velký zájem byl z Česka, strašně mě to překvapilo.

V posledních měsících jste ale spojován s dílem Po nás potopa, které bylo vystavováno v Praze v Nákupní galerii Myslbek. O co vlastně jde?
Dílo ukazuje důsledky globálního oteplování, konkrétně problém zvedání hladiny moří. Chtěl jsem, aby se v kontextu ostatních zpráv nezapomnělo, že právě toto je docela velký, ale často opomíjený problém. Člověk, který se u díla zastaví, by si měl uvědomit, že tento problém nemizí – a byť jsme docela malá země a nemáme moře, tak to neznamená, že se nás to netýká.