COOLna

V labyrintu lidských emocí se naše láska k přírodě vynořuje jako jeden z nejhřejivějších pocitů. Už celé věky básníci, spisovatelé a filozofové romantizovali náš vztah k zelenému světu. Nabízí se však otázka – je tato záliba v přírodě vlastní, nebo naučená?

Závěry studie vědců z Univerzity v Göteborgu a Švédské univerzity zemědělských věd (SLU) naznačují, že se jedná o kombinaci obojího.

Jádrem tohoto zkoumání je koncept biofilie – myšlenka, že lidé mají instinktivní pouto s přírodou. Přestože městské oblasti jsou často příkladem vítězství člověka nad přírodou, pozitivní vliv stromů a zelených ploch na pohodu obyvatel měst je nepopiratelný. Historicky někteří odborníci tvrdí, že naši předkové, kteří se vyvíjeli uprostřed přírody, si předali vrozenou lásku k životnímu prostředí a hlubokou lásku k přírodě. Jiní se mezitím domnívají, že tuto náklonnost primárně formují setkání a učení v dětství.

Výzkumníci proto důkladně prozkoumali několik studií, které se zabývaly našimi vrozenými vlastnostmi a životními zkušenostmi. Jejich zjištění naznačují, že jak dědičnost, tak prostředí ovlivňují míru lásky jednotlivce k přírodě. „Podařilo se nám zjistit, že mnoho lidí má nevědomou pozitivní zkušenost s přírodou,“ uvedl profesor Bengt Gunnarsson z univerzity v Göteborgu. Třeba japonská studie poukázala na různorodé reakce lidí vůči přírodě a zjistila, že procházka v lese vyvolala pozitivní emoce u 65 % účastníků.