COOLna

Pokud je něco, v čem se internetoví kritici Esther Perel shodují napříč kontinenty, je to obvinění, že nadržuje nevěrníkům a nevěrnicím a ospravedlňuje jejich jednání. Nakonec, čerstvě podvedeným může již podtitul knihy Co nás může nevěra naučit o lásce znít v lepším případě jako špatný vtip, v horším jako donebevolající arogance.

Esther Perel nebyla první, kdo řekl, že vztahy po nevěře mohou pokračovat, ba dokonce mohou být ještě silnější (a mnoho dalších nepravděpodobných tvrzení), ale rozhodně se jí podařilo říci to s největším dosahem a přesvědčivostí.

Uvěřitelnost je to, co z její první i druhé knihy dělá mimořádně zajímavé čtení, neboť prakticky na každou, i tu nejméně pravděpodobnou a představitelnou situaci má Esther Perel příběh ze své ordinace, který dokáže vyprávět.

Proto je schopna postupně klást a zodpovědět všechny ty běžné otázky: Proč teď? Proč s ní, s ním? Je sex někdy jen sexem? Je někdy lepší nevěru utajit? Kolik toho říct? Proč žárlivost, tak nízký pud, sžírá i inteligentní a rozvážné lidi a vede je k šíleným činům pomsty? Proč i šťastní lidé podvádějí? Je nevěra vždy projevem sobeckosti a slabosti, nebo může být v některých případech pochopitelná, přijatelná, ba dokonce považovaná za akt odvahy či statečnosti? Existují potřeby, které manželství, dokonce ani to dobré, nedokáže naplnit? Jak dlouho to bude trvat, než se pár z nevěry dokáže vzpamatovat? Mají šanci páry, které vzešly z podvádění jiných? A co ty druhé, všechny ty milenky, které léta čekaly a čekají?

Ne vždy se to čte snadno. Popisované příběhy jsou sice jedinečné v detailech, ale zároveň se až příliš podobají těm, které jste už možná viděli i zblízka. Všechny ty zpočátku bezstarostné páry, které se po odhalení nevěry postaví na frontovou linii, spadnou do totální frustrace, výčitek, paralyzující bolesti, ponížení, krize vlastní identity, jež mohou trvat roky. „Nevěra znamená smrt dvou nevinných iluzí – že vaše manželství je výjimečné a že vy osobně jste jedineční nebo cenění,“ píše Perel.

Tam někde začíná i její vysvětlování toho, proč dnes nevěra bolí víc než v minulosti a proč k ní přesto tak často dochází. „Milostné aféry už nejsou to, co bývaly, protože ani manželství už není takové jako dřív.“

Není to tak dávno, co manželství „z lásky“ prakticky neexistovala, a ani dnes to v mnoha zemích světa není samozřejmostí. Jenže pak jsou zde země, kde hledáme toho pravého, tu pravou a s nimi to přece musí fungovat. Všechno. Vždy.

„Naše očekávání od manželství nenabyla nikdy předtím tak epických rozměrů,“ domnívá se Esther Perel. „Očekáváme, že jeden člověk nám poskytne to, co dříve zajišťovala celá komunita, a to zároveň žijeme dvakrát déle. Pro dvoučlenný tým je to nadlidský úkol.“

Svým kritikům, kteří ji viní z obhajování nevěry, opakovaně vysvětluje, že „neodsuzovat neznamená schvalovat“.

Ti, kterým to nestačilo, se jí prý začali přímo ptát, jestli je tedy „pro, nebo proti“ nevěře. Vymyslela účinnou odpověď: „Ano.“ Své podezřívavé vyslýchající tím zaručeně zmate. „Mezi pochopením a omluvou je velký rozdíl,“ píše i v úvodu Přehodnocení nevěry Perel. „Složitosti lásky a touhy se nedají jednoduše kategorizovat na dobré a špatné, na oběť a viníka.“

Přirozeně i ona ve své pracovně potkala spoustu „lehkovážných narcisů a sexuálních všežravců“, kteří jí i svým blízkým roky bezostyšně lhali. Většinou jsou však podle ní účastníky nevěry lidé, pro které jsou monogamie a věrnost důležitými hodnotami. Jak je tedy možné, že je překročí? Že investují spoustu času, energie a někdy i peněz, aby je porušili?

„Moralizující tón současné diskuze má tendenci připisovat důvody k nevěře nefunkčním párům nebo nezralým jednotlivcům,“ píše Perel. „Máte-li doma vše, co potřebujete, nepotřebujete chodit jinam. Věrný partner je zralý, oddaný a realistický; ten, kdo podvádí, je sobecký, nezralý a nemá nad sebou kontrolu.“

Jenže ona léta zažitý výklad krok za krokem rozkládá. V její knize vidíme muže a ženy, heterosexuální i neheterosexuální páry, které k ní přicházejí a z jejichž vyprávění je zřejmé, že to nebudou žádní lehkovážní hlupáci. Motivy jejich chování se podle Perel sice nejčastěji redukují na jednu ze dvou možností – problematické vztahy v manželství nebo problematické chování jednoho z partnerů, které má kořeny v minulosti. Až příliš často ale poslouchá ještě něco jiného – příběh nevěry jako posilující formy sebeobjevování, hledání nové (nebo ztracené) identity.

„Posilující?! Už slyším, jak někteří lidé vykřikují. Objevování sama sebe, to je mi ale prdel! Jasně, zní to lépe než souložení v motelu na dálnici!“ píše s nadhledem. A pak vypráví příběh Priye, padesátnice, která má poměr s mužem, se kterým by nikdy, nikdy, nikdy netvořila pár. Ona má šťastné manželství a všechno, po čem toužila. Je zničena svým chováním a neumí si ho vysvětlit. Svého muže a svou rodinu miluje. „Myslím, že to není o vašem manželství, ale o vás,“ říká jí Perel na dalším z mnoha sezení, když procházejí její životní příběh.

„Myslíte si, že jste měla vztah s chlapíkem s dodávkou,“ objasňuje jí, „ve skutečnosti jste měla jen intimní setkání sama se sebou, které vám on pomohl zprostředkovat.“ Tak co s tím uděláte?

Mezi nejzajímavější části knihy patří právě příběhy, ve kterých Perel odkrývá delší časový horizont a průběh terapie. Nemluvě o těch příbězích, které patří k těm „nejjednoznačnějším“, a najednou takovými nejsou.

Zatímco u osmdesátníka, který se cítí „nevěrný“, neboť se schází s jinou osmdesátnicí, kterou potkal v domově, kde leží jeho manželka s těžkým Alzheimerem, lehce mávnete rukou, prostor dostávají i muži, kteří udržují ne jeden paralelní vztah, ale hned několik nebo prosedí hodiny u porna, platí si prostitutky či eskort. Jsou to bezohlední ignoranti, nebo je problém někde jinde?

Pochybnosti ve vás vzbudí i příběhy, ve kterých muži (z různých důvodů) nedokážou mít sex se svými manželkami, které milují, ale mimo domovskou ložnici jim to funguje přímo dokonale. „Rozkol lásky a touhy je jeden z nejnáročnějších scénářů nevěry, se kterým se setkávám,“ píše Perel a podrobně popisuje několik takových. Ne náhodou v této kapitole zmiňuje pouze muže.

V kapitole o milenkách jsou zase výlučně ženy. „Potkala jsem mnoho mužů, kteří byli milenci vdaných žen (nebo ženatých mužů). Ale ještě jsem nepotkala muže, který by byl svobodný a třicet let dával lásku manželce jiného muže v naději, že ta ho jednou opustí a založí si rodinu s ním.“

Pokud patříte k lidem, které téma vztahů zajímá, na mnohé z toho, co kniha Esther Perel Přehodnocení nevěry přináší, jste už zřejmě v posledních letech narazili.

Někde v době mezi vydáním první a druhé knihy se zejména díky mimořádně pozitivní odezvě po živých přednáškách rozhodla, že se pokusí své zkušenosti šířit nejen mezi kolegy a kolegyněmi, ale také směrem k široké veřejnosti, a od té doby to intenzivně dělá. Má vlastní web, zásobuje sociální sítě a její podcast Where should we begin? (Kde začneme?) se pravidelně umisťuje v žebříčcích nejlépe hodnocených. Její knihy byly přeloženy do třiceti jazyků, a co prý není úplně běžné, i po nabytí popularity zůstala mezi psychoterapeuty uznávanou expertkou.

Přestože mnohé z tezí v její knize o nevěře už možná časem nepůsobí až tak provokativně či radikálně jako v době jejího původního vydání, je to strhující styl jejího vyprávění, smysl pro důležité detaily, směs empatie, otevřenosti a humoru, který z ní dělá skvělé a v mnohém i objevné čtení. Byla by škoda, kdyby tato novodobá „bible moderních vztahů“ neměla lokální vydání.

Nějaká řešení pro budoucnost úspěšných partnerství či manželství jsou sice načrtnuta i v této knize, ale zatím je to všechno jen ve fázi „experimentu“, zejména na poli toho, co znamená monogamie a jak s ní naložit. A pokud nejste přímými aktéry této výzvy, musí nám zatím postačit poměrně strohé konstatování. „Naši partneři nám nepatří, jsou jen zapůjčeni s možností prodloužení lhůty nebo i bez toho.“

Jana Močková

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.