Za posledních padesát let akcelerovaly technologie stejnou rychlostí jako za dvě stě let před tím. Pocit, že je všechno rychlejší není pocit. Je to fakt.
Přestali jsme stíhat čas. Reagujeme na to různě.
Zkoušíme čas krotit: nastavit si Atomic Habits, zkrotit přirozený rytmus těla, hackovat kalendář a inbox. Poslouchat Hubermanna, nepít kafe, teda nepít ho před jedenáctou, suplementovat psychedelika, nasadit Organizační porno, dát si power nap, poslouchat Oura ring, Ferrise, Jan Melvil Publishing. Vstávat ve čtyři. Nastavit si automatický vysavač, budík na pátou a červená světla před spaním.
Zkoušíme čas zastavit: odjet na Bali, na retreat. Začít meditovat, nechat myšlenku plynout jako vánek, která se jen otírá o naší mysl. Dát si detox, vypnout ledničku, telefon a ZOOM. Pít kokosovou vodu, jed z jihoamerický žáby a vodu s elektrolyty. Objímat se a taky trošku dělat orgie. Nebo o nich aspoň mluvit.
Zkoušíme čas zpomalit: jet na kole, nechat telefon doma, pozorovat ptáky, pořídit si psa, koukat na slow TV a černobílý filmy, péct z kvásku, pěstovat rajčata, odstěhovat se z města, nosit béžovou, Birkenstocky a taky batiku. Jezdit na bězkách, ptát se babičky na dětství, koupit si papírovou knížku.
Zkoušíme na čas naskočit: sledovat ČT24, CNN, notifikace z The Economist, Bloomberg a Twitteru (X). Objednávat věci z SHEIN a Highsnobiety, a taky ty, co mají doručení ještě ten den. Jít tam, co to zrovna tepe – Burgerman, Alma, Yoga Movement. Sledovat ETFka v Revolutu, Fondee, e-Toro. Hltat informace skrz T(t)hreads, Wikipedii a podcasty, pouštět si YouTube trojnásobnou rychlostí a číst jen přes Blinvist.
Přestali jsme stíhat čas. Reagujeme na to různě, ale doopravdy zkoušíme tak trochu všechno naráz.
V září naskakujeme, během podzimu krotíme, v létě zpomalujeme, o dovolené zastavujeme.
Přes týden krotíme a naskakujeme, o obědové pauze zpomalujeme, o víkendu zpomalujeme až k zastavení.
Ráno naskakujeme, přes den krotíme, se psem zpomalujeme, na józe zastavujeme.
A nevíme, kde nám hlava stojí.
Tak není divu, že na každém školení se mi objeví někdo, kdo mi řekne, že ten svět tam venku je moc rychlý. Že už to tak nechce. Ale doopravdy se mě ptá na to, jestli jde čas na chvíli zpomalit, zastavit, zakonzervovat.
Správné plynutí času změnil rok 2007. Vyšel první iPhone a do hospice, ložnice i lesa vstupují místa s jinou rychlostí. Bez vyzvání se ohlásí push notifikací a připomenou, že čas neměří jen naše vnitřní hodiny. Ale vteřinovka v Tokiu, u klienta a po deadlinu.
Kdysi dávno platilo, že místa, kde čas uměle určuje lidská ruka bez ohledu na pohyb ručičky po ciferníků jsou jen nemocniční pokoje, transatlantické lety, čekárny. Vstupovali jsme do nich s připraveným out of office: Nevím na jak dlouho to dneska bude, uvidíme.
Ale teď bezčasí nahradil mód Always on.
Notifikace tě navigují směrem k ASAP za novými a dalšími vzruchy. Vibruje ti ruka s Apple Watch. Během Netflixu chodí notifikace. Vstáváš, stejně jako 89 % lidí, s telefonem. Na záchod chodíš, stejně jako 93 % lidí, s telefonem. Odbavuješ inbox. Scrolluješ sítě. Hltáš memy. A reaguješ.
Koncept right time, right place zmizel v úprku za jedničkami a nulami. Ve chvíli, kdy dojde e-mail, notifikace, zpráva, bychom měli reagovat. Ve chvíli, kdy přijde e-mail z jiné časové zóny, bychom měli reagovat. Ve chvíli, kdy jsme doma, v posteli, venku, bychom měli reagovat. Aspoň poslat srdíčko, palec nahoru, přikývnutí seen.
A tím posíláš do jiných zařízení další a další notifikace. A tak v módu Always on funguje celý svět.
Don’t disturb znamená jenom odklad, ale ne řešení. Stejně jako úprk do míst, kde čas neplyne, kam internet nedosáhne. Jen prokrastinuješ nevyhnutelný návrat do Reaktivního módu.
Proto hledáme tak často jinou radu do života než je digitální detox, procházka do lesa, dlouhá dovolená. Jejich chráněné bezčasí přestalo existovat. Místa, kde se můžeme vypnout, zmizela. Jejich ozvěny rezonují jen ve skanzenech – výpadku internetu na D1, edge na chatě a doba, kdy sedíme v RyanAir.
Všude jinde má čas rychlost internetového připojení.
Jíš moc rychle, poznají, že jsi chudý, mrkne servírka na Justina Timberlaka v Just in Time. Ve filmu unikl z ghetta, kde se žije z minuty na minutu a dostal se do čtvrti, kde mohou boháči plýtvat časem, večeřet pomalu a spát dlouho.
Jediný, kdo může vypínat čas, jsou lidé, kteří si to mohou dovolit.
Proto se čekání stalo odznakem luxusu. Čekáme na košile na míru, Birkinku, pečenou kachnu, stařený steak, rezervaci v Noma, Bugatti Veyron a toho pravého.
Levné věci jsou instantní. To nejlevnější jídlo je to nejrychlejší. Ta nejhorší půjčka je ta, co dostanete ještě dnes odpoledne. Fast fashion je bezcenná, stejně jako jednorázové obaly, knižní paperbacky.
Jsou to věci, na které čekáme, na které se těšíme. Mají pro nás větší hodnotu, důležitost. Letní dovolená, kterou plánujeme v lednu. Svatební šaty, ručně vyráběná postel, cokoliv z waitlistu nám přínáší větší uspokojení než to, co jsme dostali rychle. První lok piva je ten nejlepší, protože jsem se na něho těšila celý výlet, ale šestý kousek před zavíračkou už jsem si neměla dávat.
Čekání je luxus, protože je mnohokrát frontou na věci, které jsou one of a kind. A proto jich nemůžeme mít mnoho v rychlém sledu. Kdybych měla Noma místo kantýny, taky by ztratila svojí výjimečnost. Kdybych si na Céline nemusela šetřit, ztratila by punc once in a lifetime zážitku.
To, co dostaneme rychle, neobstojí často ve zkoušce časem.
Nejstahovanější retailové aplikace Temu, SHEIN, Amazon neprodávají, co budete za třicet let používat / nosit. Ani na to neaspirují. Cheeseburger vás nemá zaplnit na zbytek dne. Paperback čeká odpadkový koš nejpozději na konci dovolené.
Dneska už nikdo nestaví firmy na to, aby je předal vnukům, vyprávěl mi kdysi zakladatel velké české rodinné firmy. A to samé platí o nábytku, nebo o knížkách. To, co napíšu do závěti, spočítám jen na prstech jedné ruky. Ironicky ta jediná věc, co zkouškou času projde, budou hodinky, které si v rodině předáváme už čtvrtou generaci. Všechno ostatní – PAX, Zara, AirPods nebo sbírka Monocle – se rozlepí, rozpadne a rozbije.
Pokud je čekání jen pro bohaté, tak mass market dostává vše instantně. A pokud dostáváme všechno rychle a tak ztratíme schopnost čekat.
Filmy jsou kratší, stejně jako články, nebo doba, kterou jste ochotní čekat na načtení stránky, doručení balíčku. Stejně jako na další dopaminový hit.
Ale ve chvíli, kdy nemusíš čekat, tak se ani čekat nenaučíš.
Profláklý test ukazuje, že děti, které jsou ochotné si na bonbon počkat, jsou potom v životě úspěšnější. Dokáží si prý odložit potěšení, počkat na toho pravého, našetřit na slow fashion kabát a dostudovat PhD.
Když neumíš čekat, nedokážeš si počkat ani na budoucnost.
Zakladatel Wired Kevin Kelly vysvětluje, že jsme zapomněli přemýšlet dlouhodobě. Ne v pětiletém výhledu, ale v pětigeneračním. Hrajeme na rychlé gains, protože dlouhý čas nám zmizel z konceptů, z jazyka.
Ptám se startupů na dlouhodobý výhled a servírují mi tříletou roadmapu. Ptám se politiků na dlouhodobou vizi a vypráví mi o dvou volebních období. Ptám se trendspottingových agentur a krčí rameny, že už umí predikovat jen dvanáct měsíců dopředu.
Ve chvíli, kdy jsme ztratili dlouhodobý výhled, tak se vracíme ve vnímání času zpátky do mysli šestnáctiletých. Všechno je zásadní. A všechno musíme stihnout než. Všechno měříme v dnech a týdnech, ne v letech.
Platím předplatné na Sleep Cycle, Wolt a Netflix měsíčně, ne ročně, protože nevím, co za tak dlouho bude. Živí mě pohled do budoucnosti, ale v té svojí si nedovedu představit, že Šnyt bude žít aspoň patnáct let.
Čas se smrsknul a zhustil.
A zaplnil.
Protože plán na patnáct let obsahuje jen velké věci – dodělat školu, koupit si dům. Ale plán na tento týden umí využít každičkou minutu.
A tak jsme se naučili veškerý čas zaplnit. Kalendář září bloky na hlubokou práci, cally a přejezdy. Výletem, koncertem a ovulací. Měříme počty aktivních minut v Nike, odmeditovaných v Headspace a zregenerovaných v Oura. Počítáme odpracované minuty v Toggle a screen time v telefonu. Každý den má jasně daný plán a když nemá, vyplní nám ho internet.
Bezčasí přestalo existovat. A zaplnily ho jen krátkodobé plány, kterými krotíme volná místa.
Se svými plány zacházíme jako s lasem, které házíme z přítomnosti kolem budoucnosti, abychom ji dostali pod své velení.
Je to Hlava 22.
Mentoruji mezinárodní program Google Women TechMakers a je jedno, jestli mluvím s Lissette z Keni, nebo Marií z Norska. Všechny mluví o hledání ztraceného času. Chci být paní svého času, říkají. A dělají pro to všechno. Platí si Prime, Wolt, au pair a asistenta, aby byly rychlejší, čas optimalizovaly, efektivně vyplnily.
Chci mít chvíli pro sebe. Chci zpomalit. Chci zastavit čas, říkají mi na každém callu a přichází s dalším plánem, jak se optimalizovat. Včetně toho, že si dají do kalendáře cally se mnou.
Jenže když den neustále zaplňuješ, tak se nemůže zastavit. Je to jako šlapat na plyn a doufat, že auto zpomalí.
The day will never arrive when you finally have everything under control—when the flood of emails has been contained; when your to-do lists have stopped getting longer; when you’re meeting all your obligations at work and in your home life; when nobody’s angry with you for missing a deadline or dropping the ball; and when the fully optimized person you’ve become can turn, at long last, to the things life is really supposed to be about. Let’s start by admitting defeat: none of this is ever going to happen. Oliver Burkeman, Four Thousand Weeks
A když se párkrát za život stane, že se čas zpomalí, zastaví, tak najednou nevíme co s ním.
Časový transfer
Nedělali jsme vůbec nic, odpovídám na otázku jaké bylo tohle léto.
Naoko se poslední týdny nestalo vůbec nic – nedošli jsme se Šnytem dál než do Lokálu a zpátky – ale doopravdy se náš čas naplnil až po okraj. Půlhodinami, které chutnají pokaždé jinak (1). Náš čas začal plynout jeho rychlostí.
To samé nám vypráví rodiče malých dětí – čas v jejich přítomnosti najednou plyne jinak. To samé mi vypráví lidé, co pracují se starými lidmi – strhnou nás na svojí stranu a tím nám dají objevit úplně nové metriky časosběru.
Jsou období, kdy čas neplyne naším tempem. Jeho rychlost diktuje zlomená noha, hojící se jizva, roční miminko.
Čas se měří v akcích
Ptám se lidí kolem sebe, jak dlouho trval pandemický lockdown. Ten, kdy jsme úplně poprvé nesměli vycházet z bytu kromě do Tesca. Nekonečně dlouho!, je univerzální odpověď. Doopravdy to bylo šest týdnů.
Šest týdnů je doba dlouhá jak letní prázdniny, o kterých vždycky říkáme, že trvaly jedno mrknutí oka. Ale tehdy se zdálo být šest týdnů nekonečně roztáhlých.
Protože jsme přestali čas měřit ve vteřinách, ale měříme ho momenty, které se stačily odehrát. Počtem vyplněných slotů v kalendáři a odškrtlých to-do. Seznamem akcí, které se vešly do jediného dne.
Ptám se lidí, jak vypadá jejich perfektní den. A naoko je to nicnedělání, ale doopravdy je to seznam věcí, co je třeba splnit:
Nikdy nepřijde den, kdy budete mít konečně všechno pod kontrolou – kdy se podaří zvládnout záplavu e-mailů, kdy se vaše seznamy úkolů přestanou prodlužovat, kdy splníte všechny své povinnosti v práci i doma, kdy se na vás nikdo nebude zlobit, že jste prošvihli termín nebo že jste něco zanedbali, a kdy se plně optimalizovaný člověk, kterým jste se stali, bude moci konečně věnovat věcem, o kterých má život skutečně být. Začněme přiznáním porážky: nic z toho se nikdy nestane. (Oliver Burkeman, Čtyři tisíce týdnů)
Nicnedělání by totiž znamenalo, že ten den ztratíš. Prosereš.
I náš pes má tracker, co mu měří kvalitu spánku, počet aktivních minut a jak efektivní má regeneraci. A každou procházku měříme minuty, kdy musí odpočívat.
Prokrastinace je zlo, se stalo zaříkadlem posledních let. Snažíme se vyplnit každou minutu něčím smysluplným. Sdílitelným. Něčím, co má přidanou hodnotu, vývoj a růst.
Nedělali jsme vůbec nic, odpovídám na otázku jaké bylo tohle léto. Ale lžu. Protože jsme toho dělali opravdu hodně. Jen nic, co stojí za produktivní zmínku. A tak sama sebe občas přistihnu, jak se náhodným kolemjdoucím omlouvám za to, že mě slzy a štěně zavřeli poslední měsíce do neproduktivního bezčasí.
Největším argumentem pro AI je, že zvedne naší produktivitu o 11-37 %. Ne protože může snížit naší uhlíkovou stopu až o 4 %.
Největším strachem není, že nás AI nahradí, ale že pak nebudeme mít co v životě dělat. Protože pak ztratíme v téhle společnosti hodnotu.
Chci být Creatorem hlavně, abych byla Kronikářem. Abych mohla zastavit čas ve fotce, co jsme si udělaly s holkama na svatbě. Abych si pamatovala Šnýtka jako tetelící se kouličku. Abych si napsala, jak jsem se cítila tohle léto.
Jsem kronikářem momentů, protože popsat něco většího a delšího je o hodně těžší. Už protože by to byl popis, kde jen údaje o času, místu a momentální emoci nestačí. Musela bych k nim přidat údaje o změnách. Popis cesty mezi bodem A a bodem B. Mezi teď a tehdy.
Čas nám dává jazyk, kterým můžeme mluvit o změnách, vysvětluje fyzik Brian Greene.
Čas je čtvrtou dimenzí, protože ovlivňuje každou věc. A tím ovlivňuje i nás. Každým momentem se stáváme někým jiným bez ohledu na to, jak moc se ho snažíme zastavit, předběhnout, nebo zkrotit.
Proust píše v Hledání ztraceného času o ztrátě. O tom, jak každý moment v čase byl někým jiným a toho člověka za pochodu, během vývoje ztratil. Proto jsou pro nás vzpomínky často tak bolestivé: popisují momenty, které už nepřijdou, lidi, kteří už mezi námi nejsou a naše mladší já.
Každé zvědomění času je připomínkou toho, co ztrácíme. A co všechno už jsme přišli.
I proto tolik milujeme debaty o budoucnosti. Protože tam je času ještě nekonečně. Ale jen naoko.
COOLna 
Napsat komentář