COOLna

Samota není totéž co osamění, že ne?
Není. Osamělost je psychologický stav, kdy se cítím sám, kdežto samota je stav, kdy nemám okolo sebe nikoho. Je tedy rozdíl osamocení prožívat, cítit se sám – a pak být reálně sám. Například žít v pustině, nemít okolo sebe kamarády a podobně.

Je tedy lepší být osamocen uprostřed davu?
To je složitá otázka. Všichni lidé potřebují mít okolo sebe druhé lidi. Bez toho bychom byli deprivováni a náš vývoj by se nedařil. Interakce s druhými je tedy pro náš rozvoj naprosto zásadní. Zároveň je však důležité být v souladu sám se sebou. Občas se ponořit sám do sebe může být prospěšné.

Do jaké míry je pro nás samota zdravá a jak moc je pro nás důležitá v rámci duševní hygieny?
Velmi. Koneckonců je i součástí filozofických tradic – být sám na poušti, zvládnout bolest. Schopnost být nějakou dobu sám se sebou je velmi důležitá k sebepoznání. Je to i jeden z důvodů, proč lidé dobrovolně zakoušejí mimořádné situace – například zavřít se do tmy, být sám přes noc v lese. Anebo se aspoň sami zavírají na několik dnů na chalupě. Najednou mají sami k sobě blíž. Mohou sami sobě více naslouchat. Přece jen jsme vlivem spěchu a stresu od sebe částečně odtržení. A zvýšená potřeba občasné samoty může vyplývat i z toho, že se svět celkově díky digitálním technologiím zrychlil. Míra a rychlost kontaktů jsou mnohem vyšší, než bývaly dřív.

Kdy jste se vy naposledy cítil osamocený?
Já se občas cítím osamocený i mezi lidmi, v přátelských vztazích, v kontaktu s rodinou. Když mám například pocit, že mi nerozumějí nebo že já nerozumím jim. Jsou to však prchavé pocity, které jsou ukazatelem toho, že se momentálně v konkrétním vztahu či situaci necítím úplně dobře. Pocit izolovanosti je pro nás důležitý i v rámci sounáležitosti s druhými, abychom si dokázali ujasnit, co chceme, co očekáváme a podobně.

Co dělá samota s naší myslí?
Znejisťuje, zvyšuje schopnost náhledu do vlastního nitra. A to, že začínáme být více v kontaktu sami se sebou, může mít jak příjemný, tak nepříjemný ráz. Konfrontujeme se se sebou samým, což může způsobit úzkosti, vyvolávat pocity viny nebo povzbudit vzpomínky na blízké osoby.

Samota může mít pozitivní efekt na naši mysl a kreativitu, pokud si ji vybereme z vlastní vůle sami. Jsme-li však do ní vehnáni okolnostmi, obvykle ji prožíváme negativně, cítíme se izolovaní a vyvolává v nás prázdnotu a úzkost. Jak často od svých pacientů slýcháváte, že jsou osamocení?
Docela často. Nicméně nikoli nutně to vyjadřují těmito slovy. Často je to skryto za něčím jiným. Například za depresí, která má k pocitu osamělosti blízko. Nebo mají lidé pocit, že jsou odříznutí od druhých, chybí jim porozumění. Těžké životní situace mohou pocit samoty zvýraznit. Často je osamocení skryto za problémy ve vztahu, kde něco vázne.

Je tedy lepší být osamocen uprostřed davu?
To je složitá otázka. Všichni lidé potřebují mít okolo sebe druhé lidi. Bez toho bychom byli deprivováni a náš vývoj by se nedařil. Interakce s druhými je tedy pro náš rozvoj naprosto zásadní. Zároveň je však důležité být v souladu sám se sebou. Občas se ponořit sám do sebe může být prospěšné.

Do jaké míry je pro nás samota zdravá a jak moc je pro nás důležitá v rámci duševní hygieny?
Velmi. Koneckonců je i součástí filozofických tradic – být sám na poušti, zvládnout bolest. Schopnost být nějakou dobu sám se sebou je velmi důležitá k sebepoznání. Je to i jeden z důvodů, proč lidé dobrovolně zakoušejí mimořádné situace – například zavřít se do tmy, být sám přes noc v lese. Anebo se aspoň sami zavírají na několik dnů na chalupě. Najednou mají sami k sobě blíž. Mohou sami sobě více naslouchat. Přece jen jsme vlivem spěchu a stresu od sebe částečně odtržení. A zvýšená potřeba občasné samoty může vyplývat i z toho, že se svět celkově díky digitálním technologiím zrychlil. Míra a rychlost kontaktů jsou mnohem vyšší, než bývaly dřív.

Kdy jste se vy naposledy cítil osamocený?
Já se občas cítím osamocený i mezi lidmi, v přátelských vztazích, v kontaktu s rodinou. Když mám například pocit, že mi nerozumějí nebo že já nerozumím jim. Jsou to však prchavé pocity, které jsou ukazatelem toho, že se momentálně v konkrétním vztahu či situaci necítím úplně dobře. Pocit izolovanosti je pro nás důležitý i v rámci sounáležitosti s druhými, abychom si dokázali ujasnit, co chceme, co očekáváme a podobně.

Co dělá samota s naší myslí?
Znejisťuje, zvyšuje schopnost náhledu do vlastního nitra. A to, že začínáme být více v kontaktu sami se sebou, může mít jak příjemný, tak nepříjemný ráz. Konfrontujeme se se sebou samým, což může způsobit úzkosti, vyvolávat pocity viny nebo povzbudit vzpomínky na blízké osoby.

Samota může mít pozitivní efekt na naši mysl a kreativitu, pokud si ji vybereme z vlastní vůle sami. Jsme-li však do ní vehnáni okolnostmi, obvykle ji prožíváme negativně, cítíme se izolovaní a vyvolává v nás prázdnotu a úzkost. Jak často od svých pacientů slýcháváte, že jsou osamocení?
Docela často. Nicméně nikoli nutně to vyjadřují těmito slovy. Často je to skryto za něčím jiným. Například za depresí, která má k pocitu osamělosti blízko. Nebo mají lidé pocit, že jsou odříznutí od druhých, chybí jim porozumění. Těžké životní situace mohou pocit samoty zvýraznit. Často je osamocení skryto za problémy ve vztahu, kde něco vázne.

Pocit, že jsem sám, může být spouštěčem deprese. Nebo nás naopak deprese vhání do izolace?
Je to tak, pocit osamocení může být příznakem deprese nebo být jejím zdrojem. U pocitu, že jsem sám, záleží na tom, jak s ním naložím. Mohu ho vnímat jako zdroj své deprese nebo jako zdroj motivace ke konkrétnímu chování. Všimnout si třeba počínajícího odcizení ve vztahu je výhodou, abych se později necítil sám.

Přichází odcizení ve vztahu s krizemi? A existují nějaké signály, které by nás na ně měly upozornit?
Pocit osamocení může být součástí vztahových problémů, tedy jakousi vlaječkou, která signalizuje, že máme ve vztazích potíže nebo že náš vztah nebo vztahy procházejí krizí. Počínající odcizení může být součástí ochlazení vztahu. Všimněte si slov, která používáme – odcizení a ochlazení. Obě poukazují na něco nepříjemného. A právě onen nepříjemný pocit může být varovný. Něco se děje, a i když tomu třeba nerozumím, je potřeba to registrovat a možná i nějak reagovat.

Je rozdíl, jestli je osamělý extrovert, nebo introvert?
Myslím si, že osamělost pro introverta může být velmi bolestivá, až nesnesitelná, pokud je introvertem labilním. Jestliže ji cítí a vnímá jako nepříjemnou, může mu způsobovat větší bolest než extrovertovi. U extrovertů bych předpokládal, že osamělost je pro ně snesitelnější. Jejich pozornost se snáze zaměří na jiné podněty. Tím pádem hloubka nepříjemných pocitů bude přechodnější. Ale kategorizovat je vždy obtížné. Kromě dimenze introvert a extrovert máme také labilitu a stabilitu a několik dalších důležitých proměnných, které spoluurčují prožívání osamělosti.

To, že se samoty bojíme, je prý dáno evolučně. Potřebujeme to k přežití. Mozek nás varuje, že jsme sami a že nás nechrání tlupa. Jsou to však jediné kořeny onoho strachu?
Ne. Evoluce nám dala do vínku i to, abychom se přátelili a kooperovali s druhými lidmi, protože z toho pak profitujeme. Díky tomu se učíme, získáváme zkušenosti, moudříme, rozvíjí to naši osobnost i citové vazby. A asi největší obavy z osamocenosti vyplývají z toho, že nás odpoutá od našich blízkých, které nosíme ve svém srdci. Máme ostatně svědectví lidí vězněných v koncentračních táborech nebo námořníků, co ztroskotali, jak těžce snášeli izolaci a odluku od blízkých a jak i imaginárně prožívané vztahy byly často významnými průvodci v těžkých situacích a pomáhaly přežít.

Byl pocit osamocení kdysi jiný než dnes?
Myslím, že před sto lety byl stejně nepříjemný, jako je nepříjemný nyní. Není to něco, co by se v běhu století nějak významněji měnilo. Jsou to prastaré pocity, které jsme – odhaduji – vždycky měli a pravděpodobně nadále mít budeme. Je to součást vnitřního ustrojení, jež máme odpradávna. Ale dost možná to nějak souvisí i s přežitím, jak jsme o tom mluvili, kdy nám nepříjemný pocit může signalizovat, že něco musíme udělat ve vztahu k ostatním. Lépe se přizpůsobit, aby mě více brali, abych byl více součástí nějaké sociální skupiny, tedy „tlupy“. A úzkost, jaká může samotu provázet, nás motivuje i k tomu, abychom se snažili najít jinou skupinu, abychom se s lidmi opět sešli.

Statistiky uvádějí, že osamocení muži umírají v průměru téměř o deset let dříve než jejich neosamělí vrstevníci. Ženy o necelých osm let. Je rozdíl ve vnímání pocitu osamocení u mužů a žen?
Nejsem si jistý tím, jestli je osamocení těžší pro jedno pohlaví více než pro druhé. Je pravda, že ženy jsou v průměru komunikativnější, více mluví, takže samotu mohou snášet hůře. Ale i pro muže je oddělení od blízkých lidí nebo separace v rámci partnerského vztahu mnohdy těžké a bolestivé stavy. Jen mohou být komunikovány více prostřednictvím neverbálního chování, agresivitou a podobně.

Už před pandemií se v Americe i v Británii mluvilo o epidemii osamělosti srovnatelné například s epidemií obezity. Výzkumy ukazují, že se lidé cítí osamělí v obrovských metropolích, jako jsou Londýn nebo New York. Není to paradox?
Umím si představit, že ve velkém městě, jako je Londýn nebo Praha, je mnohem více příležitostí být sám než na vesnici, kde jsou lidé zvyklejší být pospolu. Ve městě se můžeme bez problémů izolovat, uzavřít se do svých bytů, pracovat z domu přes sítě. Můžeme si nechávat posílat nákupy a jídlo, sledovat seriály na digitálních platformách… Velmi snadno můžeme z těch tolik potřebných sociálních kontaktů vyklouznout. Lidé se mohou cítit stísněně, nepříjemně, což může začít souviset s nějakými úzkostnými nebo depresivními příznaky.

Což se ostatně potvrdilo i při covidu, kdy pocit osamocení tvrdě dopadl na většinu z nás, a hlavně u starších lidí spustil vlnu úzkostí a depresí. Karantény však pominuly, ale pocit osamělosti zejména u mladých lidí ve věku mezi 16 a 24 lety přetrvává. Ti prý podle některých průzkumů nejvíce omezili sociální kontakty. Proč se z generace tolik propojené sítěmi stávají novodobí samotáři?
Možná právě proto. Vlnu osamělosti nám přináší moderní doba a její technologie. Sice nám umožňují vizuální a sluchový kontakt, ale neumožňují nám dotknout se druhého člověka, cítit jeho blízkost, vnímat ho v prostoru. Fyzický kontakt nám žádný chytrý telefon nenahradí. Máte-li převážně elektronické kontakty, nutně to vede k izolaci. A i když si myslím, že člověk je tvor adaptabilní a že by si mohl s elektronickými kontakty do značné míry vystačit, pak zvláště v citlivých obdobích, jako jsou adolescence a raná dospělost, jsou osobní kontakty naprosto zásadní a jejich omezování může vést k problémům.

Psychiatr Maxmilián Kašparů v rozhovoru pro mluvil o dívce, která mu v ordinaci vyprávěla: „Nás bydlí doma pět, ale každý tam bydlí sám.“ Jsou životní období, kdy osamocení snášíme hůře?
V období adolescence a ve stáří je pocit osamělosti výraznější. A i když se to nemusí zdát, adolescence je obdobím, které může být i bolestné a těžké, mladí lidé se cítí více sami. Souvisí to s hledáním sebe sama, s utvářením identity. Pocity osamělosti bývají častější, hlubší a zřetelnější. Kdežto u starších lidí souvisejí s reálným osaměním, s úmrtím partnera, s omezováním okruhu lidí, s nimiž se mohou stýkat, protože někteří kamarádi a blízcí už zemřeli.

Stávají se z nás samotáři i kvůli tomu, že chybí tmel mezi generacemi a ochota vzájemně si naslouchat?
Mezigenerační učení, jak o něm píše profesorka Milada Rabušicová, je tmelem umožňujícím alespoň částečně na sebe generace „napojit“. Mezigeneračním tmelem v minulosti byla chudoba a nemožnost fyzicky se odloučit od rodičů a prarodičů. Nyní je ochota poznávat předchozí generace většinou dobrovolnou aktivitou.

Využívá se „samota“ v rámci nějakých léčebných metod?
Nepoužívá se sice jako oficiální metoda v běžné režimové léčbě na psychiatrických odděleních, ale možná má samota vedoucí k větší všímavosti něco společného s různými pokusy vystavovat psychiatrické pacienty přírodě, kdy tráví čas díváním se do lesa, do zeleně. I to může podporovat sebeuvědomění a koncentraci. Také kontakt se sebou samým povzbuzují techniky zaměřené na všímavost, jako jsou jóga, mindfulness (trénink všímavosti), meditace a jiné.

Jaký je váš názor na pobyty o samotě ve tmě? Není to příliš velký experiment s vlastní duší?
Já s tím mám jen zprostředkovanou zkušenost od několika málo lidí, kteří se tomu vystavili. Byli psychicky zdraví a chtěli si tímto způsobem rozšířit sebepoznání. Myslím si, že několikadenní pobyt ve tmě, kde se musíte popasovat sám se sebou, je výzva. Ale nedoporučil bych ho někomu, kdo je labilnější, úzkostnější. Nicméně jako součást nějaké obecnější sebezkušenosti to potenciál určitě má. Jistě je však více způsobů, jak se izolovat do vnějšího světa a být více v kontaktu sám se sebou.

Četla jsem příběh jednoho průzkumníka, co uvízl v jeskyni. Popisoval, jak se v samotě zpomaloval čas a že se cykly spánku a bdění prodlužovaly. Několik dnů se mu zdálo být dlouhých jako několik měsíců. Co lidé, kteří stráví nějaký čas sami se sebou, vlastně prožívají?
Ubývají vnější podněty, možnost reagovat, možnost komunikovat, chybí blízkost jiných lidí. Vlastní myšlenky, prožitky a obsahy nabývají na významu. Drobnosti mohou mít větší význam než v běžném životě. Přicházejí prožitky a myšlenky, jež nejsou snadno rozehnány vnější realitou, doléhají a tlačí. Myšlenky se vracejí, třeba i opakovaně. Umím si představit, že samota může přinést leccos. Od prohloubení vztahu k sobě a druhým až po dezorganizaci a chaos.

O samotě se však říká, že je tichým zabijákem. Jak působí na naše zdraví?
Záleží na tom, v jakém kontextu samota probíhá. Zda je situace vynucená okolnostmi, které nemůžu změnit, nebo jestli jde o nějaký experiment, součást péče o sebe sama, otevírání nových možností. U vězně, který v diktátorském režimu tráví měsíce na samotce, může izolace vést i k závažnému duševnímu onemocnění. Pokud však mluvíme o izolaci, kterou si člověk přivodí sám, například že se nechá zavřít do tmy na dobu jednoho týdne, je to úplně něco jiného, neboť je tam jasný začátek a konec. Vím, že je to zkouška, kterou dělám sám pro sebe.

Lidé žijící sami jsou prý ohroženější srdečními a cévními chorobami, tedy mrtvicemi a infarkty. Více trpí obezitou, jsou náchylnější k infekcím a daleko více je ohrožuje i předčasné úmrtí. Dokonce je prý osamělý život stejně rizikový jako kouření. Má samota opravdu takový dopad na délku života?
Ano, podle některých výzkumů osamělost souvisí s nižší imunitou, různými tělesnými onemocněními a má vliv i na dlouhověkost. Osamělost nemusíme negativně prožívat jen na úrovni myšlenek a pocitů, ale může mít také nepříznivé tělesné dopady.

Mnoho umělců se dobrovolně zavírá před světem a dávají přednost samotě, což v mnoha případech vede například k alkoholismu. Existuje vztah mezi pocitem osamění a závislostmi?
Pokud je pocit osamění vysoce nepříjemný a vychází i z reálné samoty, jistě může vést k hledání cest, jak si pomoci. Alkohol může být jedna z možností.

Odborníci doporučují jako účinnou metodu, jak zahnat myšlenky na osamělost, buď chůzi, pěší turistiku nebo pobyt v přírodě. Jak ještě s pocitem osamocení bojovat?
Určitě funguje, když se každý den setkáte s několika lidmi. Důležité jsou i drobné kontakty. Pozdravit se s pošťákem nebo prohodit pár slov s prodavačkou v obchodě či strávit jeden večer v týdnu ve společnosti s druhými lidmi a podobně. Tyto na první pohled banální vztahy jsou pro boj se samotou důležité, i když nejde o celoživotní přátelství. Nedávno jsem mimochodem četl v jedné zahraniční učebnici psychologie doporučení pro americké vysokoškolské studenty, co by měli dělat, aby se co nejlépe adaptovali na nové prostředí.

Co doporučovali?
Jednoduché věci. Například aby si studenti našli práci v kampusu, aby z vlastní iniciativy kontaktovali kamarády, aby nečekali, že někdo kontaktuje je. Aby se snažili nějaký čas trávit ve skupině lidí při sportovních aktivitách a podobně. To všechno jsou smysluplné tipy i pro běžný život, pokud jsou realizovány a pokud přinášejí uspokojení. Ale ani to ještě neznamená, že se osamělý člověk bude cítit dobře. Může být osobnostně komplikovaný a jeho stav pokusy kontaktovat druhé nezlepší. Navíc jsou i lidé, kteří nejsou predisponovaní mít příliš bohaté sociální vazby. Je to tedy složitější. Já se v praxi snažím spíš soustředit na vnitřní příčiny a konflikty ve vztahu k druhým lidem. V tom vidím cestu, aby se pocit osamělosti umenšoval.

doc. PhDr. Marek Preiss, Ph.D., psycholog