COOLna

Spolu s prohlubující se krizí bydlení je čím dál populárnější rada ušetřit si na byt menší spotřebou drahých kafí. Ve skutečnosti tento naprostý ekonomický nesmysl slouží spíše jako politický nástroj, jak z bytové krize udělat morální problém, za který si jedinec může sám. S jeho pomocí lze dál ignorovat financializaci bydlení, rostoucí moc developerů a neschopnost politiků s bytovou krizí cokoliv dělat.

Připodobňování cen bydlení a dalších finančních produktů ke kávě se tak stává novým bičem, s jehož pomocí se nás vítězové na spekulativním neoliberálním trhu snaží přesvědčit, že nesmyslně nafouklé ceny stojí za to platit i v konturách prohlubující se krize kapitalismu a stoupajících životních nákladů. Nedávný rozhovor na DVTV, v němž mladý zaměstnanec investičního fondu nabádá mladé lidé, aby místo nakupování latté šetřili na investiční byt, je jen kapkou v moři podobných výroků. S knížecími radami, kdy nás zaopatření lidé nabádají ke snížení konzumace avokádových toastů či k nákupu dalšího svetru během energetické krize, jsme se všichni setkali už mnohokrát a ledaskde.

Zatímco liberálním novinářům z DVTV a jiných podobných médií se podobné rady nejspíš jeví jako finanční osvěta, ve skutečnosti podobné rozhovory reprodukují narativy normalizující zvrácené fungování neoliberalismu. Přesně té zvráceností, jejímž prostřednictvím se neoliberalismus postupně transformuje do současné podoby technofeudalismu a korporátního fašismu a k moci se dostávají oligarchové a jejich užiteční idioti. Nám to ale zřejmě má připadat normální a máme se přizpůsobit. Převáděním veškerých finančních transakcí potřebných k přežití na kávu se z jednoho šálku stává jakási univerzální jednotka osobní odpovědnosti. Nástroj morální disciplíny a iluze, že štěstí máme pevně ve vlastních rukách, stačí se jen trochu víc snažit a uskromnit.

Je přitom symptomatické, že se novodobým měřítkem finanční gramotnosti stává právě káva. Jde o symbol městského života, kdy mnozí, zejména mladí, lidé pracují na notebooku a občas si jako malé potěšení ke své prekarizované a nejisté práci dopřejí šálek kafe. Možná si ho i pořídit musí, protože místo kanceláře musí pracovat v kavárně. Jde tedy o zbytečný rozmar, nebo o důsledek doby, kdy už málokdo z nás má stabilní zaměstnání se zaměstnaneckými benefity? Nejde spíš o další názornou ukázku toho, jak se cena reprodukce kapitálu a demontáže sociálního státu přenáší na jednotlivce?

Ten už nejen nenachází životní jistotu ve stabilní práci, ve které by třeba dostal i kafe, ale své pracující tělo navíc musí dopovat kofeinem na vlastní náklady. Od finančních poradců a investičních expertů se teď dokonce dozvídáme, že i s tou kávou na vlastní náklady je potřeba udělat rychlý konec. Jinak z nás budou bezdomovci. Když ze svého už tak dost oškrtaného života škrtneme ještě cappucino či flat white, možná si za pár desítek let zasloužíme vlastní bydlení na hypotéku do 75 let.

Je kuriozní, že podobná moudra o toustech a kávách nejčastěji zaznívají z úst těch, které živí investování a finanční transakce. Jeden by řekl, že nejspíš budou umět dobře počítat. Aby ale úspora z vynechané kávy opravdu měla nějaký efekt a zajistila někomu byt, museli bychom takových předražených káviček vypít aspoň deset denně, ideálně sedm dní v týdnu. I tak by nám peníze ušetřené takovou úsporou v Praze za deset let vystačily maximálně na sklepní kóji někde u dálnice.

Ale proč se při trousení zjednodušujících frází zabývat matematikou? Vždyť mnohem víc než o finanční gramotnost tady přece jde o pořádnou dávku symbolického násilí. Moralizování o kávě je totiž učebnicovým příkladem toho, jak mocní a privilegovaní lidé prostřednictvím jazyka nenápadně zavádí a upevňují určité normy a hodnoty, jimiž nejen reprodukují socioekonomickou nerovnost, ale také představu o tom, že tato nerovnost je přirozená a lidé by měli uznat, že si za ni můžou sami.

Je s podivem, že zkušení novináři se sociálněvědním vzděláním tyto základní sociologické teorie neznají. Pravděpodobnější je však to, že se s morální disciplinací mladých hodnotově ztotožňují, a tak jim nevadí podobné nesmysly dál papouškovat.

Realita dnešní doby nám může sloužit jako dokonalá učebnice sociální teorie. Zatímco o symbolickém násilí psal již Pierre Bourdieu, další jev, kterého se stáváme svědky, je způsob, kterým v nás prostřednictvím morálky dochází k upevňování liberální governmentality. Tedy pokud se podvolíme. Michel Foucault tento proces popsal jako působení moci na lidi nikoliv prostřednictvím donucování, ale spíše jako naváděni (například prostřednictvím symbolického násilí) k tomu, aby lidé „vládli sami sobě“.

Zejména v postsocialistických zemích pak obzvláště zesíleně podléháme představě, že žijeme ve svobodě, kterou nám údajně zaručuje volný trh. Je to přitom právě trh, který nám diktuje, jak se máme chovat, abychom přežili, a ve skutečnosti proto vůbec svobodní nejsme. Neustále se musíme disciplinovat a řídit své chování racionálně podle toho, jak trh káže, a podle této logiky také posuzovat a disciplinovat všechny ostatní.

Na racionálním chování a sebedisciplinaci by možná nebylo nic až tak hrozného, kdyby se ovšem trh nepřestal zcela vymykat společenské kontrole a lidskému měřítku. V celé této neoliberální soutěži totiž na celé čáře vyhrávají ti nejdravější jedinci, kterým umožňujeme bohatnout a akumulovat bohatství téměř bez jakýchkoliv limitů. Tito predátoři přitom obvykle nevyhrávají ani tak kvůli tomu, že by sami nějak zvlášť vynikali v sebekontrole a odříkání. Většinou jen prostě měli jinou výchozí pozici. Bohatší rodiče, lepší vzdělání, zděděný majetek… vlivné přátele. Nebo třeba v rámci postsocialistických zemích vyrůstali v době, kdy se porcoval socialistický medvěd, a mohli se tak lépe zabezpečit na postupný nástup agresivnější podoby kapitalismu, kterou dnes zažíváme.

Predátoři poražené s klidným svědomím ponechávají svému osudu a někdy jim dokonce ještě z pozice vlastní morální nadřazenosti a privilegovanosti vydobyté úspěchem na trhu znemožňují jakoukoliv obranu a identifikaci systémových příčin celého problému. Třeba právě prostřednictvím řečí o vynechávání drahé kávy, a tím tak bytovou krizi snadno překládají do jazyka individuální spotřeby a sebekontroly. Tedy vytvářením světonázoru, v němž nedostupnost bydlení není důsledkem vychýleného trhu, spekulativního investování, nefunkční bytové politiky, deregulace nebo nerovnosti, ale pouhým problémem nezodpovědného chování jednotlivce s nedostatkem sebedisciplíny.

Vytrácí se tak představa kolektivního nároku na bydlení jako práva, tedy jako na něco, co by mělo být veřejným statkem a životní potřebou, ale také předmětem ideového souboje vedeného na úrovni politické soutěže o moc. Jakmile stačí všechno přepočítat na šálky kávy, o roli mocenských vztahů už není třeba mluvit.

Na závěr si dovolím děsivou vzpomínku z dětství na obrázek z pohádky o statečném Cibulkovi, kde pan Tykvička celý život střádá cihličky, až si nakonec postaví dům, do kterého se s berličkami sotva vejde a je v něm celý shrbený. Na větší dům mu nezbyly cihličky. V tomto domě pak pan Tykvička působil jako zazděný zaživa. Tehdy jsem to nechápala. Dnes bohužel vidím paralely v současném fungování společnosti až příliš jasně.

Realita poctivého „střádání na bydlení“ se pomalu stává noční můrou, v níž běžný jedinec nastřádá maximálně na byt, ve kterém pak ale celý život bude bydlet sehnutý. Sehnutý pod tíží hypotéky, ohnutý vlastní sebedisciplinací a zákazem jakýchkoliv požitků, které si pod bičem požadavků trhu přestal dopřávat. Opravdu je tohle ta svoboda, kterou ve volné soutěži trhu všichni máme? Opravdu je garsonka v suterénu vydřená prací v kavárně bez jediného koupeného kafe vítěznou ukázkou osobní odpovědnosti? Vždyť jen tahle věta zní jako naprostý protimluv.

Mezitím, co spodina přepočítává lattéčka na jistiny a hypotéky, spekulanti přepočítávají celé čtvrti na výnosy. Média jim přitom ochotně poskytují prostor a z obrazovek a sluchátek nám vysvětlují, že když sebereme rozum do hrsti a přestaneme pít kafe, jednou si koupíme suterénní díru ve vyloučené lokalitě. Doporučila bych jim, aby se začali ptát i někoho jiného, než jsou elity, které je možná i částečně sponzorují.

Opravdu je nejvyšší čas přestat řešit, kdo si dává flat white a kdo turka, a začít řešit, proč stát rezignoval na bytovou politiku a místo toho pomáhá jen developerům a těm, kteří si hypotéky mohou dovolit. Proč dnes města nevlastní lidi, ale developeři, a proč se o dostupném bydlení mluví jako o nějakém socialistickém přežitku. A proč je pro média místo systémové analýzy pohodlnější věnovat prostor disciplinačním narativům upevňujícím nerovnosti a normalizujícím prohlubující se chudobu.

Bylo by skvělé, kdyby si i naše socialismem poznamenaná společnost konečně uvědomila, že odříkáním kávy nevyřešíme bytovou krizi. Sebedisciplinací také nezměníme systém založený na vykořisťování a růstu socioekonomických nerovností. Ten po nás totiž už příště možná klidně bude chtít, abychom si pro změnu odřekli také snídani nebo rovnou vynechali celý oběd. Na byt pak budeme mít o pár let dřív, byť za cenu fyzického zhroucení. Prozatím můžeme knížecím radám čelit alespoň tak, že je budeme dotyčným oplácet. Když já nemám pít kafe, vy přestaňte skupovat byty na trhu. Je to docela jednoduché.

Michaela Pixová, sociální geografka