COOLna

Nevěra patří k nejčastějším důvodům, proč za vámi páry přicházejí. Pozorujete podhoubí, ze kterého vyrůstá?
Dlouhodobě sleduji různé příčiny, jež mohou zvyšovat riziko. Nevěra je často jen špička ledovce, není to náhoda, ale spíše důsledek, symptom, kompenzace, únik či třeba i podvědomá obrana. Někteří dokonce říkají, že to byl způsob, jak udržet stávající vztah. Nebo že to byl zdroj jejich sebepoznávání se. Když nahlédneme pod povrchní důvody – že si někdo chtěl jen užít nebo dosytit to, co mu v jeho vztahu scházelo –, najdeme často desítky podstatných příčin. Mnohdy se totiž odpojujeme od svých potřeb, a abychom necítili frustraci, hledáme ve vnějším světě kompenzace. Jenže potlačené potřeby mají mocný vliv na to, jak partnera vnímáme. Můžeme se cítit smutní, na partnera naštvaní, blízkost nám připadá najednou zraňující… A důsledek? Obrníme se a vzdálíme, přestaneme být tak laskaví, vnitřně si druhého přestáváme vážit.

Je hodně párů, které umějí odhalenou nevěru zpracovat?
Bohužel si myslím, že podvádějící stále většinou skutečnou příčinu nehledají, a tak s ní ani nemohou efektivně pracovat. Zároveň většina podvedených sice nějak nevěru ustojí a neodejde ze vztahu, ale často zůstane „nedohojena“. To pak bývá příčinou permanentní nedůvěry, žárlivosti, úzkostí, podprahového vzteku, depresí, … Partneři si přestanou užívat intimitu jako dříve nebo utíkají opakovaně k nevěrám, což je bohužel žene do dlouhodobé krize. Nebo bohudík.

Jak to myslíte: „bohudík“?
Vypadá to, že nevěra je hrozná a nemorální věc, ale od mnoha klientů vím, že nevěry se dopouštějí většinou citliví a morální lidé, kteří vesměs nic takového nezamýšleli. Věrnost považovali za velmi silnou hodnotu, v partnerství byli zodpovědní, empatičtí, starostliví. Nezraňovali, spolupracovali, plánovali, usilovali o dobrou budoucnost. Právě oni často říkají, že by nikdy nic takového neudělali. A sami pak bývají překvapeni. Nerozumějí tomu, proč je to táhne tak silně od rodiny, od dětí, na nichž jim velmi záleží.

Jaké příčiny stojí za takovou nevěrou?
Kromě těch osobních, které mají často různé kořeny v dětství, nedohojené emoce, potlačená zranění, vytěsněné fantazie, touhy či sexuální přání. K těm aktuálním – možná lze říct akutním – patří přetíženost, vyhoření, odpojení se, přílišná konfliktnost, neschopnost prosazení se, extrémní nekonfliktnost, frustrace, podvědomé fantazie. Mezi ty přetrvávající pak vleklá partnerská krize, dlouhodobé odmítání, ponižování, frustrace, přítomnost strachu, osamocení, nezájem, ztráta toho, co nás energeticky dobíjí, ale určitě i vztah zamrzlý v nějaké fázi. Dlouhodobému vztahu překážejí i tlak na jeho příliš provázanou podobu nebo také vyhrocená jednostrannost, protože polarita je důležitá. Buduje-li roky někdo bezpečí, komfort a klidnou, nekonfliktní domácnost, kupí se potlačená touha po vzruchu a dobrodružství. Příčinou může být také to, že se příliš a dlouhodobě přizpůsobujeme, rezignujeme, o vztah se nestaráme.

Nevěra je symptomem „poruchy“ ve vztahu?
Nemusí to být nutně jen věc vztahu. Může se ukázat, že se jeden z partnerů nestará o sebe, potlačuje své základní potřeby. A jeho nevědomí pak – bez ohledu na morální zásady – zařídí „dosycení“. Vůbec nejde o třetí osobu. Nejsem-li dlouhodobě v kontaktu sám se sebou, ale naopak vyčerpaný starostmi o děti, práci, finance, rodiče a podobně, ztrácím svoje přirozené zdroje. Jsem unavený a má duše hledá svou harmonii a „dovyživení“. Může se potom stát, že se zahledím někde jinde.

Jak pracujete s dvojicí, která řeší nevěru?
Snažím se zjistit, kdo ti dva jsou a s čím přicházejí. Jestli je to odhalená nevěra nebo přiznaná, popíraná, co pro koho důkazy znamenají, jak rozumějí tomu, co se jim stalo a proč se jim to stalo právě teď, proč to trvá, proč o tom nešlo mluvit. Snažím se nevidět podvádějícího jako padoucha ani podváděného jako oběť, ale usiluji o napojení na partnery. O to postupně je získat pro cestu, která je čeká. V první fázi se zabýváme hojením, v další přidáváme rozpracovávání nevěry, postupně nalézáme témata, která ukazují na příčiny. A s nimi pracujeme.

Jaké jsou šance vztah zachránit?
Jsou často až překvapivě velké, ale vždy je to proces na několik měsíců. „Nejsnazší“ to bývá, pokud oba partneři deklarují: „Ano, stala se nevěra, nepopíráme, chceme tím projít, zpracovat a náš vztah zachránit.“ Oba jsou motivováni, mají odvahu více se otevřít a zůstávat s tím, co se bude objevovat. Nejtěžší je to naopak v situaci, kdy jeden tvrdí, že je zraněný, cítí se podvedený – a druhý na to říká, že je mu to buřt, že za mnou přišel z donucení, je zamilovaný a chce ze vztahu odejít.

Když je nevěra prokazatelně odhalena, jak má s takovým zjištěním podvedený naložit?
To nelze říci. Na chytré rady v takové situaci nevěřím. Kdo se bude bát, ten nic neřekne. Bude o tom přemýšlet, hubnout, pít alkohol, utíkat do práce či k dětem, trpět nespavostí, svěřovat se někomu nebo chodit třeba na individuální terapii. Kdo je temperamentní, ten „profackuje či vykřičí“ podvádějící protějšek ještě ve dveřích, aniž by ho v tu chvíli zajímal jeho pohled. Pro většinu partnerů, kteří takovou situaci chtějí řešit, je to emočně velmi náročná, až ohrožující situace, masivní šok. Všechno se propadne, změní se vědomí, hormony, tep, nastoupí chaos, extrémně silné emoce, rozjede se fantazie. A nějaké rady? V tu chvíli nemají smysl. Nervová soustava a emoce nepustí neocortex (mozková kůra odpovědná mj. za racionální rozhodování) ke slovu. Člověk se buď zhroutí, nebo přijdou scéna a výslech. Ti racionálnější nebo závislejší se snaží o klidný vyjasňovací rozhovor, který společný prostor často zatíží bolavým a ohrožujícím napětím.

Rady o zatloukání ve chvíli, kdy nevěra vyjde najevo, mi připadají poněkud nejapné. Co si o zatloukání v takové situaci myslíte?
Hra na zatloukání je cesta do dětství. Neumím vyřešit, neumím nebo nemohu být autentický, případně neunesu svoje provinění či bolest partnera, a tak raději popírám a lžu. Na druhou stranu to neznamená, že máme po nevěře hned běžet za partnerem s přiznáním. Pokud podvádějící nevěru popírá a podváděný popírá, co prožívá, možná se rozhodli odstřihnout něco velmi důležitého. Odmítli po tom pátrat, nedovolí si prožité zpracovat, zahojit, integrovat. A už vůbec ne transformovat do nové kvality.

Také rady ve smyslu „dělá to kdekdo, vydržte“ mi připadají jako necitlivá bagatelizace nevěry.
Opečujte se, smiřte se a rodinu nebořte. Dělá to sedmdesát procent lidí… Když to vydržíte, za měsíc, dva, půl roku, za rok to přejde… Dávat takové rady v tak silném pocitu ohrožení, jaký odhalená nevěra způsobuje, se mi profesně nezdá důstojné. A za návrhy typu „nechte mu děti a odjeďte si na wellness víkend, udělejte si hezky, myslete nyní hlavně na sebe, dělejte si radosti, na nic se ho neptejte, musíte to zvládnout sama“ bych odborníkům odebíral diplomy.

Dospělé je tedy nezapírat?
Jednoduchá rada není. Nevěra je často důsledek, který se objeví v nějakém prostoru, který potřebujeme poznat a zjistit příčinu. Pokud spolu dva lidé pět let ve společné domácnosti prakticky nemluví, pak jejich problém není nevěra, ale odcizení. A otevřít téma nevěry jim nepomůže. Pro začátek hojivého procesu je fajn, když se mohou partneři otevřeně bavit o tom, co se stalo a co k tomu vedlo. Pomáhá to racionálnímu základu, k němuž postupně přidáváme emoční složku důvěry.

Pokud podvedený nic netušil, žil ve spokojeném vztahu – a zčistajasna se o nevěře dozví, jak se má zachovat?
To je největší petelice. Řekl bych snad jediné: Připravte se na emocionálně velmi náročné období a v první chvíli nezůstávejte s tou náloží sami. Přijde šok, který zafunguje jako polštář a realitu přibrzdí. Máme několik hodin, ale i pár dní pocit, že se nám všechno zdá, než se do reality konečně probudíme. Cloumá s námi obrovská emoční dynamika, řídí nás silnější programy a nezklidníme se radou. Je dobré zkusit přemýšlet nad tím, jak jste dřív reagovali v podobně ohrožujících situacích. Nesnažte se o umělé nastolení klidu a jistoty, nepospíchejte s hledáním řešení, vykašlete se na slušnost i pravidla, co by se mělo. Prožívejte tady a teď své emoce. Potřebujete pít, deku, obejmout, vnímejte svůj dech i židli, na níž sedíte… Už tím děláte dost, abyste si nezadělali na posttraumatickou stresovou poruchu.

Co se stane, když si prožívání emocí zakážeme a rovnou vymyslíme pragmatické řešení, jak krizi vyřešit?
V Americe vznikl pojem trauma z partnerství. Jedna z hlavních příčin může být právě nezpracované a nezahojené zranění po nevěře. Partneři spolu zůstanou, navenek to vypadá, že ji celkem dobře a rychle zvládli, ale vše zůstalo pod kobercem. A objeví se různé symptomy – duševní, emoční, somatické či intimní. Když zranění nedostanou do vědomí, zasekne se v nevědomí a těla sužuje permanentní strach. Trpí nespavostí, jsou příliš úzkostní, berou třeba antidepresiva a tvrdí, že jim nefunguje jen sex… A nevědí, proč tomu tak je.

Dá se s tak silnými emocemi, které odstartuje odhalená nevěra, nějak pracovat?
Určitě dá. Hodně se využívají práce s tělem a nástroje zaměřené přímo na emoce. Je také důležité pochopit, jak v nás emoce pracují, že nás zevnitř rozvibruje silný příval energie, jsme napjatí na maximum, zapojí se hormonální systém a určité části mozku se vypnou. Vědomí se zúží a s tak silnou energií si nevíme rady. Máme pocit, že nás cosi trhá zevnitř. Energie má samovolně tendenci skočit do fantazie, která je za ni velmi šťastná. Jenže fantazie nemá korekci, takže lidé s fantazií začnou vymýšlet příběhy, jež se napojí na prožívání… A oni si do už takhle silné emoční bouře ještě pustí prožitek z fantazijních obrazů. Bylo by fajn, pokud by to šlo, zůstat u prvotních emocí bolesti, úzkosti, smutku, zloby, … A nerozjíždět scénáře.

Kam nás vede pocit ohrožení?
Někdo nemluví, jiný kolabuje, další pod tlakem ohrožení útočí nebo utíká, jiný zamrzá, případně škemrá a prosí. Ten pocit nás může od partnera oddálit, vzbudit strach, že druhého ztratím nebo zůstanu sám či sama. Mnohdy naopak zvýší touhu a zamilovanost směrem k podvádějícímu. Jsou to pochopitelné děje a procesy, které se budou v následujících týdnech vyvíjet. Nejvíc nám pomůže, když jim porozumíme, uvědomíme si, že je to normální, a přijmeme je. Potřebujeme vědět, že nejistoty přicházející po narušení bezpečí a hranic mnou očekávané věrnosti jsou přirozený důsledek ohrožení našeho vztahu.

Jak nedůvěru začít hojit?
Hlavně nespěchat a netlačit. Je to dlouhý proces odžívání bolesti, zpracovávání toho, z čeho se nevěra narodila. Hojení trvá ze všeho nejdéle, pokračuje uzdravováním a posilováním vztahu. Může trvat i dva tři roky. Neznám moc dvojic, které se měly rády, vstoupila jim do partnerství nevěra, otevřely ji a zvládly vše zdravě prožít, zahojit a zpracovat během pár týdnů. V závěrečných fázích hojení je pro někoho důležitý proces odpuštění, finálním vrcholem celé cesty je pak návrat ztracené důvěry.

Co všechno kromě důvěry ještě nevěra ve vztahu poškodí?
Probudí se strach a chybějící důvěru a ztrátu bezpečí nahradí potřeba kontroly. Po odhalené nevěře cítí člověk zranění, zradu. Ohrožena je exkluzivita toho, že my dva patříme k sobě, dojde k narušení sebehodnocení. Ruku v ruce se zkalí náš obraz o podvádějícím partnerovi. Nemůžeme si vybavit hezké společné momenty, jsme emocionálně nestabilní, což může výrazně narušit intimitu a blízkost. O tom, co se stane v našem vnitřním světě, nerozhoduje samotný akt nevěry, ale následná ztráta jistoty a pocit ohrožení.

Je předpokladem v úspěšné „léčbě“ vztahu, že musí nevěra skončit?
Dřív dokonce někteří psychologové nechtěli s párem pracovat, dokud nevěra neskončila. Dneska jsou modely různé: mohou se rozejít, rozvést, separovat, odstěhovat se, … Jedno z možných řešení je i to, že se oba rozhodnou žít v jiném než monogamním složení. Asi pět procent párů mluví o tom, že by mohli vztah otevřít. A velmi často jim už jen takové exkurze do hloubky vlastních strachů v rámci terapie pomohou vztah tak nastartovat, že nakonec ani nic otevírat nepotřebují. Často nás totiž ze vztahů vyhání pocit nesvobody, to, že „potlačujeme, držíme, polykáme, mlčíme“… To je velmi častý důvod, proč končíváme v náruči někoho jiného, kde náhle ožíváme. Protože jsme až dosud nežili to, co jsme chtěli.

Jak důležitá je třetí osoba, která se do vztahu připlete?
O té se v terapii nebavíme. Zajímá mě spíše jen to, jaký klientovi přináší prožitek a informaci. Hledáme, co se stalo, že nemůže prožívat stejné emoce v primárním vztahu. A co s ním. Třetího využíváme jako reprezentaci toho nežitého, jako nástroj k sebeuvědomění a sebepoznání. Párová terapie by neměla být místem posilování externí zamilovanosti záletníka.

Biologové i sexuologové často přelétavost pánů obhajují tvrzením, že muži jsou od přírody rozsévači a monogamii jen těžko zvládají.
Musím se tomu fakt smát. Hodnotit v 21. století muže na základě pudových teorií mi přijde spíše k pobavení. Shovívavost vůči mužské přelétavosti ode mne nečekejte. Jsem rád, že dnes můžeme přemýšlet o partnerských vztazích, o emocích, intimitě a vztahové dynamice jinak než před pár desítkami let. Zažil jsem jak promiskuitní ženy, tak až úzkostně monogamní chlapy. Sexuální chování nevnímám v návaznosti na pohlaví. Pozoruji spíš genezi a atmosféru vztahů.

Pojďme se na nevěru podívat očima podvádějícího. Zamiluje se jinde, nemůže si pomoct, ale vyčítá si, že podvádí. Co byste poradil?
Svým kamarádům říkám: „Přestaň přemýšlet nad těmi ženami, vezmi si ruksak a vyraz. Jdi do Santiaga de Compostela (poutní místo ve Španělsku), na Svatý Kopeček u Olomouce nebo do tmy. Dostal ses na křižovatku, tak před ní hlavně neuteč a potkej se sám se sebou.“ Je dobré začít řešit sebe. Co se mi to stalo? Co mi říká moje duše? Co jí schází? Proč jsem to musel nechat dojít tak daleko? V jakém vztahu tedy vlastně žiju, když oživení odjinud má takovou sílu? Jak se podílím na tom, že ve svém vztahu nemůžu mít nebo zažívat to či ono? Jaký mám vztah se sebou? Slepou cestou pro podvádějící je, pokud neřeší sebe. A ke všemu se opírají o emoce a porovnávají, co cítí u manželky a co u milenky.

Zamilovaný často nic bořit nechce. Ale také nechce ztratit možná třeba poslední lásku v životě ani nic ze vztahů, které roky budoval. Přitom má výčitky.
Ano, to se děje velmi často. Pocit viny a výčitky jsou někdy nesnesitelné. Motivace může být samozřejmě různá. Třeba je za tím strach ze smrti nebo pocit, že jde o poslední šanci něco podobného zažít. Či neschopnost přijmout, že začínám chřadnout… Možná někteří místo cesty k sebepoznání hledají jen uspokojení a konzum. Nedokážou jít do hlubších úrovní , zůstávají na povrchu, utíkají před podstatou života. Ani podvádějící, kteří se rozhodnou zůstat, to nemají jednoduché. Často se vydávají na individuální cestu hojení a prožívají ztrátu, smutek a vztek z toho, že se vzdali toho, co tak hezky chutnalo.

A vracejí se k manželce, která třeba nic neví.
Důležité je nevrátit se v „původním stavu“. I když… I to je vlastně možnost, a dokonce dost běžná. Je to jednoduché, nic to nestojí. Ale ani nic nezmění. Zodpovědné je však unést důsledky toho, pro co jsem se rozhodl, a to včetně všeho, co jsem tím probudil. Důležité není „přiznání“, ale to, jak spolu budeme žít dál. Žádná odhalená nevěra vztah sám o sobě z dlouhodobého hlediska neposílí ani nevylepší. K tomu je potřeba mnohem více.

Co potřebuje podvedený slyšet?
Určitě potřebuje opakovaně slyšet upřímnou, autentickou a laskavou omluvu a ujištění o své pozici, či dokonce o své exkluzivitě. Zároveň chce znát obrysy – platnou finální verzi mimomanželského vztahu. Racionálně to pomůže v tom, že podváděný alespoň opa užkovaně vidí partnerovu upřímnost, může se o ni opřít. Emocionálně potřebuje znovu a znovu vnímat, že podvádějící je přítomen a účasten jeho bolesti, ohrožení, vzteku a strachu. Že i on pláče, je mu líto, co se stalo, s lecčím zápasí. Vidí, že i on krizi prožívá a konečně se svěřuje, co je pro něj teď ve vztahu důležité. Podváděný má šanci pochopit… Třeba to, že se partner bál konfliktu, a než aby ho zranil, dal přednost empatii před autenticitou.

Teprve hojivým procesem se pár dostane z krize a propracuje k nové kvalitě vztahu?
Někdo říká, že nevěra je příležitost. Houby! Nic takového! Až teprve bolavý proces v podobě sebeuvědomování, bytí s emocemi, probouzení tužeb a vášní, smutku, … Prostě všeho, co jsme pohřbili a znovu probouzíme, může být příležitostí pro ty páry, co spolu chtějí zůstat. Přičemž nevěra není jediným spouštěčem oživení vztahu. Mohou to být rozchod, rozvod, ale i fyzická nebo psychická nemoc…

Čím proces hojení začíná?
Když to přirovnám ke klasické medicíně, pak se šokovaný podvedený nejprve dostane na ARO, pak na lůžkové oddělení a postupně začíná s rehabilitací, přejde do ambulantní péče, nastává rekonvalescence, případně lázně.

ARO znamená překonání prvního šoku?
Zabezpečení základních funkcí při kalamitním ohrožení: uvědomování si pocitů, jejich přijímání a vymezení se vůči nim. Jsou to emoce, ale ne já. Jsou jen mou součástí a právě mě „zaplavují“. Potřebuji spát, jíst, hýbat se, případně medikaci, přátele, možná alespoň jednou týdně krizovou terapii, a také nevěru chvíli neřešit. Pokud to jen trochu jde, potřebuji se energeticky dobít, takže je dobré jít do práce, na sport, vrátit se ke svým koníčkům.

Co řešíte na „lůžkovém oddělení“?

Když spolu dvojice chce zůstat, potřebuje v téhle fázi často párovou terapii. Pomáháme hojení a odžívání, propracováváme příběh vztahu před nevěrou a společně hledáme individuální i společné zdroje, které by oběma dodávaly energii. Zjišťujeme, zda už mají na to, aby se podívali, jak na tom jejich vztah je, a zda o všem, co se stalo, už spolu mohou otevřeně mluvit. Nikoli však o nevěře, nýbrž o jejích příčinách. Někdo třeba leží na ARO, ale pořád dělá, jako že se nic nestalo, protože ještě stále nemá koule podívat se do sebe. Jedna věc je, jak se dám do kupy já, a druhá, co bude s naším vztahem.

Co lidé mohou pro vztah udělat v téhle fázi?
Při „rehabilitaci“ doporučujeme žít spíše ze dne na den. Nic to neznamená, ale doplní se tím energie. A pokud to jen trochu jde, je dobré, aby páry zase podnikali to, co spolu dělali rádi. Pokud se chcete pomilovat, udělejte to. Když ne, netlačte. Jděte posedět s přáteli. Jen pozor na alkohol. V situaci, kdy už potřebujete racionálně přemýšlet o tom, co se vám stalo a proč, může alkohol krizi znovu otevřít. Emoce sklouznou mimo kontrolu a pocuchají nově se rodící křehká vztahová vlákna. Zároveň zkoušíme vztah posunout, hledáme, zda dvojice potřebuje více konfliktů, více oddálení a přiblížení, více odlišnosti, více emocí, více povídání, méně kontroly…

A nakonec si „v lázních“ slíbí, že dejme tomu o Lucii či Frantovi už nikdy mluvit nebudou?
Většinou už to ani nedělají. Spíš mluví o nejistotách. Klientka třeba řekne: „Zazvonil telefon, probudila se ve mně nejistota a s ní i fantazie, a tak jsem je odhodila a potřebovala jsem obejmout.“ Řeší spíš emocionální dynamiku a naučí se pracovat se sebou tak, aby se na nevěru už nemuseli odvolávat. Pokud po deseti letech na sebe ve vzteku vytáhnou „tu ku**u Lucii“ nebo „toho ču**ka Frantu“, pak je to znak nezahojené emoční nálože. Projdou-li naopak celým procesem uzdravování, mohou si nakonec v lázních u kafe říct, že nebýt nevěry, nebyl by jejich vztah teď tak kvalitní.

Mgr. Pavel Rataj