COOLna

Pokud se při kultivaci pozitivního myšlení“ nepříjemným a bolestným věcem horlivě vyhýbáme, ignorujeme je, může nám to uškodit, že?
Zrovna nedávno jsem četla rozhovor se spisovatelkou Petrou Hulovou o její knize. Zachycuje rozpor mezi prožívanou mizérií života a snahou tuto mizerii zaobalit do hezkého pozlátka dobrých a blahosklonných pocitů. Mluví o tyranii dobra. Je to pozitivita za každou cenu, slepý optimismus.
Mirko Frýba, zakladatel satiterapie, českého psychoterapeutického směru využívajícího všímavost, si byl takových pastí seberozvoje dobře vědom. Jeho instrukce k meditaci dobrotivosti vychází z konkrétní životní vzpomínky meditujícího… Začneme tím, že si vzpomínku vybavíme v mysli, se všemi detaily, jako starou fotografii. Když se v našem těle objeví pocity ze znovuprožívání oné situace, můžeme si silně a opravdově přát: ať je mi dobře jako v té chvíli. Přání i prožívání tak vychází ze žité skutečnosti. Nic si nevsugerováváme, snažíme se v mysli kultivovat nebo usazovat dobrý pocit. Není to ale moc snadné, protože my lidé žijeme s negativity bias – během evoluce jsme si zvykli věnovat větší pozornost negativním jevům.

Takže optimistickému myšlení se musíme aktivně učit? Optimismus je důležitou kognitivní strategií resilience, tedy odolnosti. Dokonce by se dalo říct, že optimismus je jejím palivem. Je to životní postoj orientovaný na budoucnost, nesený přesvědčením, že se věci v dobré obrátí. A lze ho trénovat. Ovšem existují dva rozdílné typy optimismu: slepý optimismus ignoruje životní změny a nepohodu, nasazuje svému nositeli růžové brýle a zaslepuje ho. Pravou podporou resilience je optimismus realistický, který věnuje plnou pozornost i negativním jevům. Akceptujeme je, počítáme s nimi.

pozitivnim aspektům života.

Ale pokud se při kultivaci pozitivního myšlení“ nepříjemným a bolestným věcem horlivě vyhýbáme, ignorujeme je, může nám to uškodit, že?

Zrovna nedávno jsem četla rozhovor se spisovatelkou Petrou Hulovou o její nové knize. Zachycuje rozpor mezi prožívanou mizérií života a snahou tuto mizerii zaobalit do hezkého pozlátka dobrých a blahosklonných pocitů. Mluví o tyranii dobra. Je to pozitivita za každou cenu, slepý optimismus.

Mirko Frýba, zakladatel satiterapie, českého psychoterapeutického směru využívajícího všímavost, si byl takových pastí seberozvoje dobře vědom. Jeho instrukce k meditaci dobrotivosti vychází z konkrétní životní vzpomínky meditujícího… Začneme tím, že si vzpomínku vybavíme v mysli, se všemi detaily, jako starou fotografii. Když se v našem těle objeví pocity ze znovuprožívání oné situace, můžeme si silně a opravdově přát: ať je mi dobře jako v té chvíli. Přání i prožívání tak vychází ze žité skutečnosti. Nic si nevsugerováváme, snažíme se v mysli kultivovat nebo usazovat dobrý pocit. Není to ale moc snadné, protože my lidé žijeme s negativity bias – během evoluce jsme si zvykli věnovat větší pozornost negativním jevům.

Takže optimistickému myšlení se musíme aktivně učit? Optimismus je důležitou kognitivní strategií resilience, tedy odolnosti. Dokonce by se dalo říct, že optimismus je jejím palivem. Je to životní postoj orientovaný na budoucnost, nesený přesvědčením, že se věci v dobré obrátí. A lze ho trénovat. Ovšem existují dva rozdílné typy optimismu: slepý optimismus ignoruje životní změny a nepohodu, nasazuje svému nositeli růžové brýle a zaslepuje ho. Pravou podporou resilience je optimismus realistický, který věnuje plnou pozornost i negativním jevům. Akceptujeme je, počítáme s nimi.

Avšak nijak na nich neulpíváme. Orientujeme se na budoucnost a máme důvěru, že věci dobře dopadnou. Velice lidsky o tom píše novozélandská psycholožka Lucy Hone. Trefně popisuje tři přednosti odolných lidí, kteří stojí tváří v tvář neštěstí. Sama přišla o malou dcerku při autonehodě. Přesto musela najít cestu, jak jít životem dál.

Jaké tři přednosti to jsou?
Uznat realitu a umět procítit i těžké emoce. Zaměřit pozornost na věci, které můžeme měnit. A rozvíjet vděčnost. Dovolit si vidět, že v našem životě jsou i dobré věci, byť prožíváme něco těžkého.
Evolučně náš mozek nebyl utvářen tak, aby nám zabezpečil štěstí a pohodu, ale aby nás navigoval k přežití. Proto je někdy tak obtížné pozitivní emoce najít a kultivovat. Ale mozek je plastický. Jakou zkušeností ho zásobíme, takovým způsobem se bude měnit. Americký psychiatr Daniel Siegel poznamenává, že to, čemu věnujeme energii a pozornost, má tendenci narůstat. Je to paralela k zlatému Hebbovu pravidlu, že neurony, které jsou spolu aktivní, se propojují a v budoucnu vzrůstá pravděpodobnost, že budou spolu znovu aktivovány a propojeny spíše než jiné neurony, které spolu aktivní nebyly. Na úrovni myšlení a prožívání to znamená, že opakované přání dobra a opakované vzpomínání na dobré životní okamžiky vede k podpoře synaptických spojení, která tyto vzpomínky a prožívání reprezentují.
A naopak – čím intenzivněji se strachujeme, tím více zvětšujeme šanci, že se budeme obávat i v budoucnu.

Strach a další nepříjemné emoce jsou zároveň přirozenou součástí života, nelze se od nich oddělit.
Klientům vysvětluju, že emoce utvářejí naši podstatu. Ukazují význam věcí, osob a situací kolem nás, jsou podkladem pro naše rozhodování. Mají v sobě energetický potenciál, jsou palivem našeho prožívání, motivace a chování. A pokud si stále myslíte, že člověk je bytost racionální, tak vás možná překvapí, že emoce podstatně zabarvují naše vnímání, myšlení a rozhodování. Do kognitivních procesů se vmezeřují jako kognitivní zkreslení, tedy cognitive bias. Takže je třeba chápat emoce v celé jejich škále, od příjemných přes neutrální k těm, které vnímáme jako nepříjemné, negativní. Mám pocit, že naše generace se učila negativní emoce spíše potlačovat. Formovala nás klišé jako „kluci nepláčou“,,,holky se nevztekají“. Takže se mnozí z nás – mě nevyjímaje – naučili, že negativní emoce se nesmí projevovat, a když je projevujeme, jsme nepřijatelní nebo vadní. Nakonec se z pohledu emocí z mnohých z nás stali lidé stojící jen na jedné noze. Druhou jsme si měli ohnout a strčit pod sebe, aby nebyla vidět.

Jak emoce a jejich význam chápe neurověda? Přelom v neurovědách učinil Jaak Panksepp, který se celý život věnoval emocím a je autorem pojmu afektivní neurověda. Dokázal, že naše elementární prožitkové já je utvářeno základními afektivními okruhy, které sdílíme s našimi zvířecími předky. Poukázal na to, že je nezbytné emoce zkoumat vědecky, pomocí zobrazovacích metod. Zjednodušeně řečeno, cokoli týkající se člověka a léčení jeho psychiky se bude nutně dotýkat emocí a prožívání. Narušení regulace emocí je transdiagnostický jev, který spojuje poruchy úzkostné, depresivní, stresové, poruchy osobnosti, poruchy příjmu potravy a podobně.

K čemu je dobré, když se zkusíme i s nepříjemnými emocemi „spřátelit“?
Pro plný život je vhodné se naučit prožívat celou škálu emocí a také je regulovat. To znamená, že nenecháme protrhnout hráz přehrady ani přehradu nedržíme zavřenou vší silou. Najdeme zlatou střední cestu, kdy flexibilně upouštíme tolik vody, kolik je právě potřeba.
Regulaci emocí popisuje jednoduše Daniel Siegel pomocí grafu, kterému říká okno tolerance. Graf stejně jako naše prožívání má tři zóny. Prostřední zóna je optimální emoční aktivace. Právě tady jsou emoce živé a prožívané, ať už příjemné, nebo nepříjemné. Jasně cítíme jejich odezvu v těle a v mysli. Podkorové oblasti mozku zpracovávající emoce jsou aktivizovány. A zároveň jsou optimálně aktivní mechanismy regulace emocí, které má pod kontrolou náš prefrontální kortex. To je specificky lidská mozková kůra, která umí emoce konejšit, když jsou příliš silné. Chápeme to jako vzájemnou dynamickou rovnováhu aktivace v kortikolimbických okruzích.
Když je aktivita limbického systému příliš silná, anebo aktivita prefrontálního kortexu nedostatečná, dojde k dysregulaci. Emoce se vymykají kontrole, lidově říkáme, že začínáme vidět rudě, zatínáme pěsti, koulíme očima, rudneme zlostí, bledneme strachy, klepou se nám nohy, tečou nám slzy jako hrachy nebo jsme v sedmém nebi, radostí bez sebe. Jako by se funkčně odpojila regulace přicházející z kůry. Daniel Siegel trefně poznamenává, že „nám odskočil poklop“.

A křičíme nebo děláme věci, na které nejsme zrovna pyšní.
Limbické okruhy mají intenzivní a rychlé propojení do celého mozku a do celého těla. Cestou těchto spojů pak tělo podle té které emoce mobilizují. U pozitivních emocí s tím nemáme problém, s těmi nepříjemnými je to komplikovanější. Abychom si emoce opět ,,osedlali“, potřebujeme zapojit prefrontální kortex zpátky do hry. Pokud jsme děti a naše prefrontální kůra a její propojení teprve dozrává, budeme nutně potřebovat blízkého dospělého. Tento důležitý člověk nám na chvíli jako by půjčí svůj vlastní prefrontální kortex. Celá řada výzkumů dokazuje, že naše mozky se na sebe ladí a synchronizují se i takzvaně mezimozkově, v rámci dyády matka-dítě, terapeut-klient, partner-partnerka. Dva mozky vytvářejí něco, čemu Louis Cozolino říká sociální synapse. Dva mozky jsou spolu spojené virtuálně, na dálku.

Naše mysl funguje jako transformátor. Někdy umí stresory zveličit, jindy zmenšit a upozadit, někdy je sama vytváří. Lidstvo získalo v evoluci obrovskou výhodu: v mysli se umíme odpoutat od přítomného okamžiku, umíme přemýšlet o minulosti, o budoucnosti, vymyslet vynálezy a zlepšováky. Naučili jsme se své myšlenkové procesy ekonomizovat, zrychlovat a automatizovat. Až jsme dosáhli stavu, kdy většinu času nejsme v přítomném okamžiku, jedeme na autopilota a pohybujeme se někde v nereálné minulosti nebo budoucnosti. Za jakou cenu? Ztratili jsme kontakt s prožíváním přítomné chvíle, s naší jedinou skutečností. Vždycky se k ní můžeme vrátit, zachytit nádech nebo výdech, opřít se chodidly do země, procítit vítr ve vlasech. Všechny tyto elementární jevy jsou neutrální povahy, nejsou ani dobré, ani špatné, máme je vždycky po ruce. A když už jsme unavení z neustálého hodnocení, posuzování věcí kolem sebe a na sobě, je obrovskou úlevou spočinout v bezpečném přístavu svého těla, dechu a postupně i mysli.

Kristýna Drozdová, psychiatrička