COOLna

Co je základem kočičího zenu, který jste mistrně popsala ve své knize The Zen of Cat: An A-Z of Japanese feline philosophy? „Bezpečné prostředí a minimum zbytné stimulace. Je naprosto zásadní mít pro kočku, a koneckonců i pro sebe, klidné a bezpečné místo. Tichý a bezpečný prostor, kam se můžete schovat, když potřebujete vypnout. Kočky jsou mistryně nicnedělání a potřebují klidný čas bez stimulace. Pro lidi je to stejné, ale najít chvíle klidu je čím dál těžší,“ vysvětluje Carla Francis.

Proč je to tak těžké? Protože v moderním světě jsme stále zaneprázdnění multitaskingem, kontrolou sociálních sítí, odesíláním mailů…

Carla nabízí jako alternativu svůj pohled na svět, který popsala ve své knize. Pohled, v němž se propojuje kočičí psychologie s japonskou filozofií. Rozebírá pohled Japonců na život a propojuje ho s životem našich čtyřnohých společnic.

„Rozebírám třeba koncept bimbōshō, což může oslovit ty, kteří mají negativní přístup k životu. Pro kočky je naopak sklenice téměř vždy poloplná, ne poloprázdná. My lidé se naopak příliš málo soustředíme na oslavu toho, co máme. Spíš vnímáme to, co nám chybí. To v nás může zanechat pocit, že nám v životě pořád něco chybí,“ vysvětluje autorka.

V další kapitole pak Carla rozebírá koncept chōwa, který se překládá jako harmonie, znamená ale mnohem víc než to. Je o hledání rovnováhy v neustále se měnícím prostředí kolem nás. Kočky jsou například známé tím, že když padají, vždycky přistanou na nohou. „Jak to dělají, že se prostě nenechají vyvést z rovnováhy?“ ptám se Carly.

„Mají své zvyky, jasně nastavené vzorce pro jídlo, hru, cvičení a spánek. Vymezují si čas pro věci, které jim přinášejí radost. My lidé se taky musíme naučit dosáhnout rovnováhy. Pokud se cítíte bezradní, je pravděpodobné, že věnujete příliš mnoho času jen jedné věci. A je jedno, jestli je to práce, milenec nebo cokoliv jiného,“ vysvětluje Carla. A dodává: „Naučit se vyvážit věci, které nám přináší potěšení – s věcmi, které prostě udělat musíme, abychom přežili – je nesmírně důležitá životní dovednost.“

Co se tedy podle Carly Francis můžeme od svých koček naučit, nebo to alespoň zkusit, protože to stojí za to?

Tak za prvé, kočky žijí přítomností. Nelitují minulosti ani se neobávají budoucnosti, jsou prostě rády, že jsou tady a teď. A užívají si to naplno. Zatímco my toužíme po tom, co už bylo, nebo sníme o tom, co teprve bude.

Za druhé: Kočky dokážou nalézt potěšení v těch nejjednodušších a nejobyčejnějších věcech, jako je honění se za provázkem nebo vyhřívání se na slunci. „Jejich schopnost ocenit malé radosti nám připomíná, abychom si vychutnávali všední okamžiky, které tak často necháváme bez povšimnutí,“ konstatuje Carla, že se zbytečně ochuzujeme o spoustu radostných pocitů.

A za třetí? Kočky se tak nefixují na materiální svět, jako my lidé. „Nepotřebují luxusní misku ani hi-tech hračky, nejšťastnější jsou s provázkem nebo kartonovou krabicí,“ uzavírá Carla, jak prostě a jednoduše se lze u koček inspirovat. A stát se díky tomu šťastnějším a vyrovnanějším člověkem.

„Jasně… Kočky jsou v pohodě, ty nemusí platit nájem,“ řeknete si možná. Ale i ony si musí hledat a najít své místo v tomto mnohdy složitém světě. Jsou na člověku závislé, přitom nehnou ani brvou, a ať se děje cokoliv, zůstávají své všemu navzdory. Eckhart Tolle kdysi řekl: „Potkal jsem v životě tři zenové mistry a všechno to byly kočky.“ Něco na tom asi opravdu bude. Že?