COOLna

Jak si představit luxus v 16. století?
Patří k němu určitě celý životní styl včetně architektury a jejího vybavení, tedy skvostného nábytku, velkolepých obrazáren a nákladných knihoven. Budovat obrazárny a knihovny jako Rožmberkové patřilo tehdy k dobrým zvykům. Nevím, jestli si poslední Rožmberk Petr Vok v těch knihách někdy skutečně četl, ale důležité bylo, že je měl. Další věcí byla okázalá spotřeba. Dovážely se proto luxusní potraviny zdaleka. Například vína, koření a všemožné zboží orientálního původu. Sloužilo jen k tomu, aby mohli aristokraté ukázat, kdo vlastně jsou a co si mohou dovolit. Bylo to podobné, jako když má dnes někdo potřebu kupovat si další a další drahá auta.

Dávali na odiv i vše, co měli na svých sídlech?
Ano. Nejenže si nechávali vozit koně a psy třeba z Anglie, ale velice důležitou roli hrály kunstkomory, které byly mnohdy plné soch, obrazů, šperků a všemožných vkusných i nevkusných výtvorů. Nejednou i z celého známého světa. Podnikali kavalírské cesty, což bylo také součástí statusu aristokracie. Na těchto zahraničních výpravách se museli vytáhnout a držet krok s místními. Takový mladičký Vilém z Rožmberka utratil za tři čtvrtě roku v Itálii asi patnáct tisíc kop grošů, za což už bylo slušné panství. Takové cesty musely navíc nějak vypadat, takže šlechtic na ně nejezdil sám. Ve velkém tedy utrácel i za doprovod. Dokonce i velice spořivé Smiřické, kteří na rozdíl od dalších velkých rodů neměli finanční problémy, taková cesta stávala tisíce kop grošů. Šlo vždycky o obrovské náklady.

A co když na to zkrátka neměli?
Tak si půjčili. Oni tyhle akce podnikat nejenže chtěli, ale vlastně kvůli bontonu i museli. Byli mezi nimi takoví, kteří k těmto cestám měli vyloženě sklon. Stejně jako k vášnivému sběratelství, kterým imitovali císaře Rudolfa II. Jiní to vyloženě dělali jen kvůli svému statusu. Stejně tak mělo být vidět, že si mohou dovolit nechat dovážet věci zdaleka, takže se pro jejich potřebu běžně do Čech dovážely potraviny či textil z Lince nebo z Lipska. Sortiment zboží byl zvláště po dobytí Nového světa neobyčejně široký. Na Třeboňsku se už koncem 16. století například pěstovaly baklažány. A fascinovalo mě, že rýže byla v Čechách doložena už v 15. století.

Konávaly se všechny ty opulentní hostiny někdy jen naoko?
Určitě. Petr Vok z Rožmberka měl rád dršťkovou polévku a klobásy. A ačkoli měl na panství asi dvacet pivovarů, kupoval si konkurenční rakovnické pivo, které mu museli dovážet na zámky do Českého Krumlova a do Třeboně. Hotovou dršťkovou si zase nechával přinášet z trhu v Krumlově, takže její vaření nesvěřil ani svým kuchařům. Dával si nejraději prostě to, co si lidé mohli normálně koupit na ulici. Stejně tak pečivo měl z obyčejného trhu.

Na hostinách ovšem předstíral, že nemiluje dršťkovou, nýbrž třeba nadívané pávy?
Tak nějak si to představuju. Po takové nákladné hostině si dal doma něco obyčejného českého.

Zrovna Rožmberkové byli tehdy už dost zadlužení, ne?
Strašně. Už ve středověku měli řadu panství v jižních Čechách, pak expandovali do dalších částí země, takže měli ohromný majetek, stovky vesnic, řadu měst a hradů. Jenže dlužili víc a víc. Přitom těžili na svém panství hromady drahých kovů. Jenže na umoření úroků – natož dluhů – to bylo málo. Oni totiž k dluhům vůbec nepřistupovali racionálně a domnívali se, že čím větší budou mít majetek, tím budou mít víc peněz. Což neplatí dnes a neplatilo to ani tehdy. Byli ochotni prodat něco ze svého majetku, jen když bylo opravdu nejhůře, což nestačilo. V 16. století už byli v takových problémech, že si půjčovali i na běžný provoz panství, takže jim majetky nejenže nevydělaly tolik, aby mohli splácet dluhy, ale naopak vyžadovaly další a další vypůjčené peníze.

Omezili se pak ve svém rozmařilém životě?
Absolutně ne. Rožmberkové si žili, jako by se jich ty obrovské dluhy netýkaly. Stejně jako Pernštejnové, kteří zpravidla svěřovali hospodářské záležitosti některému z nejmladších synů, byť tomu absolutně nerozuměl. A vesele utráceli dál, až zbankrotovali a museli konečně prodávat majetky. Jenže když se díky tomu situace zlepšila, o to víc se začali znovu zadlužovat. Představte si, že zrovna Pernštejnům, kteří měli už od středověku obrovské majetky – a měli je ještě počátkem 16. století –, zbyla v 17. století prakticky jen Litomyšl.

Našel se někdo ze šlechty, kdo tehdy bohatl?
Zadlužování nebyl zase tak jednosměrný trend či proud. Zvlášť někteří příslušníci nižší šlechty se živili peněžnictvím a někteří podnikavci půjčovali jak Rožmberkům, tak dalším rodům. Ale i mezi velkými rody se výjimečně našly ty, které bohatly. Především Smiřičtí. Ti hospodařili racionálně už od první třetiny 16. století. Co koupili, to zvelebili. Kdysi přitom měli potíže, protože je ještě za Václava IV. (na přelomu 14. a 15. století) nechtěli úředníci uznat jako šlechtický rod. Museli předložit dokumenty několik generací nazpět, aby svůj šlechtický původ prokázali.

Ani Jiří z Poděbrad se s nimi, pokud vím, nepáral.
To ne, dokonce nechal roku 1453 popravit Jana Smiřického na Staroměstském náměstí. V průběhu 16. století ale tenhle rod vydělal ohromné peníze. Nepěstovali okázalou spotřebu, neboť byli vyznáním kalvinisté, kteří se řídili protestantskou etikou, jež vede ke kapitalismu, jak psal už více než před stoletím sociolog Max Weber. U nich nenajdete žádné velké výzdoby ani sbírky. Ve svém malostranském paláci, kde jsou dnes kanceláře poslanecké sněmovny, skladovali v přízemí obilí.

Takže kdybych přišel ke Smiřickým na hostinu, nebyl bych tak omráčen jako v jiných renesančních palácích?
Asi ano, oni opravdu v tomhle nešli s dobou. A dobře udělali. Zachovaly se doklady, jaké dávali svým zasloužilým pracovníkům nejrůznější dary. Zatímco šálek za dvacet kop grošů už pro ně byl moc, Petr Vok dával dary v hodnotě stovek až tisíců kop grošů a podle poslední vůle dokonce v řádu tisíců, a to měl prázdnou pokladnu… Pro představu – kolem dvaceti kop stál dobrý kůň.

A co ostatní protestanti, tehdy nazývaní utrakvisté?
Tam už rozdíly od katolíků moc nenajdete. Vilém z Rožmberka byl tvrdý katolík, který utrácel stejně tvrdě jako další hýřivý Rožmberk Petr Vok, který vystřídal konfesí hned několik. Lobkovicové i Pernštejnové byli katolíci, ale podle mě to nehrálo valnou roli, pokud tedy pomineme zmíněné kalvinisty. Móda byla podstatnější než náboženství. Stačí se v Lobkovickém paláci na Pražském hradě podívat na rožmberské či pernštejnské portréty renesančních velmožů, jejichž oděvy jsou ztělesněním luxusu.

Byly takhle luxusní i jejich zámky?
Představujeme si, že byly v perfektním stavu, ale to je mýtus. Hrad a pozdější zámek Vimperk měl v době, kdy patřil Rožmberkům, shnilé střechy a propadlé stropy. A oni ho klidně obývali! Když koupili Švamberkové Orlík, byl v děsném stavu. V roce 1516 si dokonce domluvili, že zaplatí dělníkům, kteří ho dávali dohromady, jen polovinu loňské mzdy, protože už na nákladné opravy neměli peníze.

Lámala si šlechta se svými obřími dluhy hlavu?
Moc ne. Klasickým příkladem je Polyxena z Lobkovic, která pocházela z Pernštejnů. Ti byli zvyklí žít na dluh. Takže když dostala od manžela Viléma z Rožmberka Roudnici, půjčovala si každý rok na provoz. Dluhy Pernštejnů byly v řádu statisíců kop grošů, což byla obrovská částka. Ovšem Rožmberkové na tom byli podobně. Přesto od Viléma dostala velice drahé, ale výnosné roudnické panství, na němž žila a hospodařila velmi nákladně.

Byla lehkovážná?
V tomhle ohledu to tak vypadá. Pernštejnové opravdu patřili k těm rodům, které vůbec nechtěly vědět, co pro ně může znamenat zadlužení. Dávali svůj majetek na odiv asi ze všech nejvíc. Jejich nákupy a investice neměly žádný systém ani logiku. Stačí se podívat na jejich okázalý zámek v Litomyšli, kde prostavěli obrovské peníze. Ani trochu je to netrápilo. I dnes jsou lidé, kteří mají desítky milionů dluhů – a žijí naprosto spokojeně. Oni potřebovali ukazovat, že na to mají.

A nebyli sami.
Určitě ne. Rozmařilí byli například i Černínové, kteří sice neměli tak srovnatelně velké majetky – a tedy ani dluhy –, zato však holdovali hazardním hrám. Karban vyloženě milovali. Ne že by některý prohrál za noc panství, ale plynuly z toho i konflikty s jinými šlechtici. Také hrabě Špork byl velice náruživý hráč. Navíc se s každým soudil, což také nebylo zadarmo.

Bylo půjčování peněz někdy až posedlostí?
Dá se to tak říci. Jeden z posledních pánů z Hradce za jediný den vydal 110 dlužních listin na statisíce, které si půjčil. Byl to takový hrbatý, kulhavý a skoro jednooký podivín, který si dokázal půjčit závratné sumy. No a když převzal po pánech z Hradce majetek Vilém Slavata, měl už solidní dluhy. Ovšem když jako skoro osmdesátiletý umíral, měl dluhy mnohem, ale mnohem větší. Když již zmíněná Polyxena později ovdověla, vzala si mimochodem nejen knížete Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic, ale hned také řadu půjček. Byla dokonce taková frajerka, že nesplácela úroky. A asi dvacet let se nic nedělo.

Proč to věřitelé nevymáhali?
I to patřilo k bontonu doby. Někdo okatě utrácel a někdo mu zase půjčoval, což také zaručovalo jistý sociální status a vděčnost. Sám císař Rudolf II. měl obrovské dluhy. Přesto se vždycky našla skupinka šlechticů, kteří se složili a zase mu nějakou větší sumu půjčili. A že by splácel nějaké úroky, na to mohli zapomenout. Bralo se to tak, že se sluší, aby níže postavení půjčovali těm v hierarchii vyšším. A mohli říkat: „My jsme půjčili císaři.“ Šlo i o řadu měšťanů, nejen šlechticů. Skutečně najdete zcela neznámé měšťany, kteří byli schopni půjčit Rožmberkům několik tisíc kop grošů. Takže i neurození lidé už měli nečekaně velké finanční prostředky.

Mohli si navíc slibovat nějaké výhody nebo přímluvy?
Někdy ano. Existovaly politické finance, protože například v letech 1609 až 1618 půjčovali českým stavům – tehdy už silné opoziční moci vůči panovníkovi – Smiřičtí bezúročně. Půjčit peníze se tedy mohlo vyplatit i politicky, třebaže vám je mnohdy nevrátili. Ostatně o Albrechtu Janu Smiřickém se začalo roku 1618 – tedy těsně před jeho smrtí – mluvit jako o možném českém králi. Ale jinak myslím, že většinou z toho neměli nic, jen chtěli ukázat, že na to mají.

Na tohle všechno sázela i Polyxena?
Ano. Ona si navíc dovedla vyjednat velice výhodné podmínky. Na jejích půjčkách se za desetiletí nezměnilo vůbec nic. Nezmenšily se, protože je nesplácela, ale ani nenarostly, což by podle smluv, kde byly jasně dané úroky, měly. Takže tam bylo něco nezdravého. Možná nějaký nátlak, možná sliby, těžko říct. Navíc její první manžel byl nejvyšší purkrabí Českého království, což bylo možná ještě o trochu výš než nejvyšší kancléř, jímž byl Polyxenin druhý manžel. Takže si na ně jen tak někdo dlouho netroufl.

A kdy si troufl?
Až ve třicátých letech 17. století ji okolnosti donutily platit úroky. Už dlužila přes milion kop grošů. Říkám, že je to první česká milionářka v záporných hodnotách. Snažila se vydělat na pobělohorských konfiskacích, spoustu jich za výhodnou cenu získala, jenže na ně pak stejně neměla. Navíc její manžel už nebyl v úřadě… Pro představu – slušný statek stál pět až šest set kop grošů. Tisíc stálo perfektní hospodářství s dvaceti i více hektary půdy.

Vychází mi tedy velice zhruba, jako kdyby byla kopa grošů tak deset tisíc dnešních korun. Když tedy Polyxena dlužila kop milion, je to šílená částka.
To je. Přesto byla v klidu. V klidu však nebyl její syn Jan, který to pak za paní matku musel splácet. A většinu splatil.

Bylo možné tehdy dluhy třeba nějak exekučně vymoci?
Moc ne, víc záleželo na dobré vůli dlužníků i věřitelů. Poslední Rožmberk Petr Vok splácel jen někomu. Měl seznam třeba sto padesáti osob, kterým dlužil, a u jednotlivých dluhů měl například poznámku: „Tlačí, je potřeba zaplatit.“ Nebo: „Počká.“ A podle toho určoval pořadí, v jakém bude dluhy splácet. Snad jediný muž měl výjimečné postavení, a to bohatý pražský Žid Mordechai Maisel, který Petru Vokovi půjčoval velké sumy s úrokem kolem pětadvaceti procent. A on mu vše velmi rychle a včas splácel.

Bál se, že by mu už nepůjčil?
Ano, to byl nejspíš jeden důvod. Druhým byl Maiselův vliv. Půjčoval totiž kdekomu včetně císaře. Po jeho smrti k němu Rudolf II. poslal vojsko a našli několik set tisíc zlatých v hotovosti. Rudolf půjčky navíc zneplatnil, takže na tom musel vydělat hrozně moc. Stejně zůstal zadlužený a bratr Matyáš po Rudolfově smrti učinil závazek, že bude jeho enormní dluhy splácet. Zkusil to jeden rok, pak druhý… A pak už vypuklo stavovské povstání.

Vlastně jim to mohlo být trochu jedno, protože byli oba bez dědiců a nastoupila jiná větev Habsburků. Jak je ale možné, že si ty nejmocnější české rody nezajistily potomky? Počátkem 17. století jich vymřelo několik. Přitom si žily tak honosně.
Myslím, že v tom hrála roli i únava právě z té okázalé rozmařilosti a vysokého postavení. Rožmberkové byli první hned po králi vlastně po celá staletí. Kdyby byl poslední Rožmberk Petr Vok zodpovědný, neoženil by se ve čtyřiceti s částečně duševně chorou dívkou, ale vzal by si v pětadvaceti perspektivní mladici. Jeho starší bratr Vilém přišel o obě manželky vždy brzy po sňatku a dožil jako vdovec bez ambicí znovu se oženit. Poslední Pernštejnové byli zase důstojníci v armádě a byli neženatí. A páni z Hradce byli tak postiženi syfilidou, že vzhledem k jejich degeneraci o potomcích nemohla být ani řeč.

Že by ani rožmberský vladař Petr Vok nestál o moc, která by přetrvala věky?
Myslím, že ani ne. Rád jezdil v kočáře mezi vesničany, ze svého pokoje v třeboňském zámku pozoroval náměstí a nechával si posílat tu dršťkovou. V tom pokoji údajně i umřel.

To zní až dekadentně.
Mluví se o krizi aristokracie. Nejbohatší české rody – tedy Rožmberkové, Pernštejnové, páni z Hradce a Smiřičtí – vymřely v neuvěřitelně krátkém časovém úseku v letech 1604 až 1632. Špička aristokracie by se v té době tudíž zásadně proměnila i bez porážky stavů na Bílé hoře. Když sledujete aristokratické středoevropské rody 16. století, přibývají osoby, které zůstávají single. Rudolf manželku neměl, jeho bratr Matyáš se ženil v pětapadesáti. Takže je podle mě opravdu namístě mluvit o únavě ze středověkých principů, kdy si třeba Karel IV. vzal postupně čtyři ženy, jen aby zajistil potomky.

Rožmberkové prý měli i obrovitý poklad, který místo splácení dluhů rozfrcali. To je legenda?
Je to legenda a je to pravda. Kronikář Václav Březan v Životech posledních Rožmberků píše, že na přelomu let 1610 a 1611 vtrhli velice násilničtí žoldnéři pasovského biskupa do Čech. Biskup byl bratranec Rudolfa II. a chtěl ho udržet na trůně. Žoldnéře bylo potřeba zaplatit a Březan píše, že na to Petr Vok obětoval rodinný poklad. Pokladem by nikdy dluhy nesplatili, to byla součást té jejich aristokratické pýchy. Navíc to asi nebylo tak úplně pravdivé tvrzení, protože Švamberkové jakožto dědicové Rožmberků měli ještě roku 1620 doložitelně spoustu stříbrných předmětů právě z toho pokladu. Muselo jít o desítky kilogramů stříbra. A tenhle zbytek pokladu jim zase uzmul po Bílé hoře jistý hrabě Černín, protože Švamberkové ve spěchu emigrovali a kufry se stříbrem tam nechali.

Okrádal někdy nebohého šlechtice i zlý správce jako ve filmu S čerty nejsou žerty?
Rozkrádání majetku šlechty byrokratickým aparátem je hodně spojené právě s Rožmberky. Když Jakub Krčín z Jelčan dělal na jeho panství revizi, zapsal si třeba: „Tady bylo vydáno dva tisíce kop grošů, ale nevidím nic, co za to bylo koupené.“ Takže to zřejmě skončilo mezi něčími prsty. Zvlášť když Petr Vok na hospodaření s penězi vůbec nekoukal, to mu bylo skoro úplně fuk. Tohle rozkrádání se dělo běžně, ale že by to byla příčina těch velkých dluhů, si nemyslím.

Kdo si tyhle věci naopak hlídal?
Zase Smiřičtí. Všichni studovali na protestantských univerzitách a uměli hospodařit s posuny měnových kurzů. Zlato začalo být koncem 16. století v poměru ke stříbru čím dál cennější a oni měli na hradě Kumburk u Jičína trezor, kde měli mimo jiné portugalské a španělské zlaté mince. Plné pytle. Jednou za rok to šli spočítat, a jak se kurzy posouvaly, vždycky předchozí hodnotu škrtli a napsali větší. Bylo vidět, že vědí, co dělají. Zlato jim vydělávalo jen tím, že leželo v trezoru.

Investovali kromě zlata do něčeho dalšího?
Ano, ještě po roce 1600 nakupovali statky. Ovšem ne ze svých rezerv, které měli uložené, ale půjčovali si na to. Mimo jiné i od svých poddaných. Za dva roky jim to všechno vrátili. Pro ně byl sociální smír velice důležitý.

Přesto jejich rod nadobro skončil, stejně jako ty zadlužené.
Problém byl v tom, že po roce 1590 se žádný z mužských příslušníků rodu nedožil více než čtyřiceti let. Měli dědičnou tuberkulózu, což je mimochodem vedlo k tomu, aby se vším začínali velice brzy. Takže se stávali majiteli panství třeba těsně po dvacítce. Smiřických zemřelo rychle za sebou asi šest a poslední z rodu skonal na podzim 1618. Fakt je, že žil ještě jeden potomek – Jindřich Jiří –, o němž se v pramenech praví, že „jest blbý“.

Což znamená?
Že byl slabomyslný, tudíž nesvéprávný. Stát si ho přesto hlídal a vyloženě ho špehovali, aby věděli, co dělá. Zemřel až roku 1632. A víte, kdo po Smiřických jejich obrovské statky získal? Albrecht z Valdštejna. Řádně je zdědil, neboť jeho matka byla rozená Smiřická. Získal tak základnu pro svou rostoucí moc. Majetky Smiřických byly určitě větší než majetky Valdštejnů. V roce 1618 ještě žila i Eliška Kateřina ze Smiřic, která v mládí sváděla kováře, jehož si velice oblíbila pro jeho fyzické dispozice.

Dokonce za ním docházela do kovárny, nosila mu dárky a radila mu, jak spolu mají obcovat, aby ji nepřivedl do jiného stavu. Stalo se to zhruba před čtyřmi sty lety. Už tehdy byly znalosti antikoncepce takové, že opravdu neotěhotněla. Nicméně kovář byl poté, co je přistihli, vyšetřován. Kupodivu vyvázl bez trestu. Zato šlechtična z tohoto velice významného rodu byla na deset let zavřena do domácího vězení. Jen za tohle. To je ta kalvínská výchova.

A ona se nemohla majetku ujmout?
Mohla, jenže měla ještě sestru, s níž ten majetek měly zdědit. A nemohly se dohodnout, hádaly se. Nakonec vyhodily roku 1620 během návštěvy královské komise jičínský zámek do vzduchu. Nebylo to naschvál, jak se traduje, ale proto, že neopatrně zacházely ve sklepení s pochodněmi a vybuchly sudy střelného prachu. Zemřelo tehdy několik lidí včetně Kateřiny.

Byla šance, že by se o majetek postaraly dobře?
Ano, protože smiřické majetky opravdu fungovaly. Pivovary, dvory, zkrátka všechno jim vydělávalo. Smiřičtí skoro nevyužívali robotu, ale efektivnější námezdní práci. Navíc máme příklady žen, které se uměly o panství skvěle postarat. Čtvrtá manželka Karla staršího ze Žerotína Kateřina mu vedla všechna jeho rozsáhlá hospodářství. Líbí se mi ten obrovský kontrast mezi ním a jeho manželkou. On byl sice duchem v kosmu, ale kdyby se mu nestarala o panství, měl by nahou zadnici. Ráno se probudil, napsal jeden dopis francouzsky, pak další italsky, rozněžňoval se nad během světa, ale o konkrétní život se starala jeho manželka. On se najedl a dál si korespondoval s velkými duchy Evropy. A večer si zapsal zásadní informaci, že mu louplo v zádech. Bez své ženy by byl nahraný.

Přehled o světě měl ovšem nepochybně slušný.
A nejen on. Už tehdy existovaly cestovní bedekry, které šlechtici nepochybně znali. Dokonce jsou někteří podezříváni, že podle nich sepsali svá dobrodružství z cest, aniž se na ně vypravili. Podobnost mezi tištěnými průvodci a jejich zápisky z cest je někdy docela zajímavá. Šlechta byla každopádně v kontaktu s celou Evropou, ovšem jezdila třeba i do Jeruzaléma nebo Cařihradu. Zmíněný Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic, manžel Polyxeny, která sama byla dcera Španělky, vyrůstal také ve Španělsku, což určitě nebyla země, kde by se žilo skromně. Zvlášť v době bombastického baroka.

Změnil se postoj k dluhům s příchodem baroka v 17. a 18. století?
Ano, čím dál větší roli hrál v jejich vymáhání či odpouštění stát. Když císař Karel VI. omylem zastřelil na honu dvorního maršálka Adama Františka Schwarzenberga, zasadil se na omluvu za to, aby byly dluhy Schwarzenbergů sanované.

Stačilo si někoho splést s jelenem… A dluhy byly ty tam.
Ano, tohle se stalo roku 1732. Císař byl krátkozraký a je patrné, že v té době už centralizující se stát zasahoval i do záležitostí, jako byly dluhy. To ostatně ukazuje také zadlužení novohradských Buquoyů.

Mohl někdo skončit ve vězení pro dluhy?
Ano, ale šlechta to nebývala. Společnost žila na dluh prakticky celá. Vezměte si, že bylo obvyklé, že otec prodával synovi hospodářství, takže ten mu za ně musel zaplatit. To se nepředávalo jen tak, oni si to i v rámci jedné rodiny prodávali. Byť nešlo o nějakou horentní sumu, splácelo se to dvacet třicet let, čehož se otec většinou ani nedožil. Znamenalo to ovšem, že mladý hospodář splácel každý rok určitou dlužnou sumu. Stejně tak se na dluh pilo třeba v hospodě a tak dále. Venkov byl tedy z velké části zadlužený. A ve městech se domy také splácely často celý život. Dům byl v zástavě, kdyby se splácet nedařilo. Bylo to prakticky stejné jako dnes.

Byly tu už za renesance banky?
Holandské a italské bankovnictví fungovaly už v době předhusitské. Tady měly banky v 16. století své agenty a například cenné papíry už se používaly. Páni z Hradce si tehdy na rozdíl od ostatních českých rodů půjčovali od mocných bankéřů Fuggerů z německého Augsburgu, stejně jako to dělali třeba Habsburkové. Bankovnictví i obchod měly tedy už mezinárodní rozměr.

Nizozemský obchodník Hans De Witte z Antverp se ostatně podílel na totálním krachu zdejších financí.
A nejen on. Namočeni byli i židovský bankéř Jakub Bassewi z Treurenburgu a řada zdejších šlechticů. Členem finančního konsorcia, které to provedlo, byli například Albrecht z Valdštejna, Pavel Michna z Vacínova nebo místodržící Karel z Lichtenštejna. A v kontaktu s nimi byla i Polyxena z Lobkovic, která právě díky tomu získala levně konfiskáty po emigrantech.

O co přesně šlo?
O podvod. Těmto a dalším bohatým lidem se finančními machinacemi podařilo během počátku třicetileté války přivést roku 1623 uměle státní finance k bankrotu, a znehodnotit tím měnu natolik, aby statky prodávané po bělohorské konfiskaci byly co nejlevnější. Dohodli se, že půjčí císaři Ferdinandovi II. peníze na válku. On jim dal výhradní právo razit mince. A oni jejich hodnotu – tedy podíl drahého kovu v nich – radikálně snižovali.

Dařilo se jim tím i snížit své dluhy?
Určitě, ale hlavně jim to umožnilo výhodně nakoupit ty zabavené statky. Zajímavé je, že je za to nikdo nepotrestal, byť na tom vydělali horentní sumy. Panovník měl starosti s válkou a byl rád, že mu půjčili.

A zase jsme u těch půjček.
Dnes si stále čteme o diplomacii, politice, kultuře a hlavně každodennosti šlechty té doby, ovšem něco tak zásadního jako její dluhy se skoro nezmiňuje. Přitom to mohlo ovlivnit váš život jako máloco jiného. Dluhy měly vliv jak na politiku, tak na životy obyčejných i neobyčejných lidí. Stejně jako dnes.

Byly tu už za renesance banky?
Holandské a italské bankovnictví fungovaly už v době předhusitské. Tady měly banky v 16. století své agenty a například cenné papíry už se používaly. Páni z Hradce si tehdy na rozdíl od ostatních českých rodů půjčovali od mocných bankéřů Fuggerů z německého Augsburgu, stejně jako to dělali třeba Habsburkové. Bankovnictví i obchod měly tedy už mezinárodní rozměr.

Prof. PhDr. Jaroslav Čechura, DrSc.