COOLna

Uměl*a bys žít bez internetu, cestování nebo třeba něčeho tak samozřejmého, jako jsou supermarkety? Dokážeš si představit, že po příchodu domů po dlouhém pracovním nebo školním dni nescrolluješ na sociálních sítích nebo nekoukáš na Netlifx, ale třeba vyšíváš u svíčky?

A do toho se domů ani nepřepravíš autem, protože ti to zakazuje víra. Místo toho tě do komunity, kde se všichni oblékají stejně, doveze kočár tažený koňmi. Ten ale nesmí spěchat. Spěch je moderním výdobytkem. Může jet jen tak rychle, abys neztratil*a spojení s tím, co je opravdu důležité: s Bohem.

Počátky náboženského hnutí amišů se datují k protestantské reformaci v Evropě, kdy švýcarský kazatel Jakob Ammann odtrhl hnutí švýcarských a alsaských mennonitských anabaptistů od zbytku církve.

Oddělení bylo logickým krokem, jelikož s ostatními křesťany jejich víra nesouzněla. Mimo jiné proto, že praktikovali křest dospělých a trvali na „svobodné církvi“ oddělené od státních zásahů.

Amišské komunity kromě Švýcarska a Alsaska posléze vznikaly také v Německu, Rusku a Nizozemsku. Jejich pravý rozmach – a na druhou stranu i vymizení z Evropy – se pojí s 19. a 20. stoletím, kdy začaly emigrovat do Severní Ameriky kvůli obavám z perzekuce.

První migrující amišové a amišky se usídlili ve východní Pensylvánii, kde se rozsáhlé komunity nachází dodnes. V 586 distriktech tu podle World Population Review žije na 87 tisíc lidí hlásících se k této křesťanské organizaci.

Po roce 1850 ovšem uvnitř hnutí došlo k rozkolu mezi amiši „starého řádu“ a „nového řádu“, což vedlo k založení samostatných menších církví a jejich rozmístění napříč USA. Téměř 82 tisíc amišů a amišek momentálně žije ve státě Ohio, 63 tisíc v Indianě a 24 tisíc ve Wisconsinu. Po celých Spojených státech jich pak trvale bydlí 355 tisíc. (údaje amišské komunity v USA v roce 2021)

Zatímco každá amišská komunita funguje podle vlastních pravidel, jak uvádí stanice American Experience, všechny se řídí tzv. Ordnungem. Jedná se o soubor nepsaných pravidel chování, kterými se všichni členové a členky musí řídit a dědí se z generace na generaci. V bibli je sice nenajdeš, ale vychází z biblických principů.

Členové a členky komunity se k dodržování Ordnungu zavazují při křtu a svůj slib okrsku, ve kterém žijí, obnovují dvakrát ročně. Pokud by jej porušili, mohli by čelit církevnímu napomenutí a při vážnějším prohřešku i exkomunikaci. Stoprocentně se mu podřídit se přitom obyčejnému smrtelníkovi ze 21. století může jevit jako nemožné. Jedná se totiž o výsledek mnohaleté praxe, která se mění jen velmi pomalu.

Účelem Ordnungu je jediné: udržovat v amišském společenství řád.
Řád a nepřekročitelné hranice znamenají pro amiše a amišky štěstí a ochranu před „zkaženým“ světem modernity. Věří, že bez těchto dvou proměnných by se stali arogantními, domýšlivými a zkaženými. Řád jim dodává naději, že žijí život tak, jak by měli.
Tím nejznámějším pravidlem je bezpochyby zákaz využívání elektrické energie z veřejné sítě. Amišové věří, že pokud by na ní závisely jejich každodenní životy, příliš by je to spojovalo s okolním světem. Nevlastní ani žádný z moderních výdobytků, které by k síti mohli potenciálně připojit, například počítač, rádio nebo televizi.

Jak ve svém článku vysvětluje publicista Erik Wesner, který navštěvuje amišské komunity po celých Státech již přes dvacet let, elektřina z veřejné sítě je považována za světský luxus. Rozhodnutí zdržet se jejího používání v domácnosti je tak podle něj silným vyjádřením touhy amišů zůstat oddělenými.

„Bez televize nebo klimatizace jsou amišské domy pozoruhodně tiché. Bez myček nádobí přibývá ruční práce. Bez mikrovlnek rodina obvykle jí společně. Kvůli omezeným zdrojům tepla a světla se amišské rodiny často scházejí ve společné místnosti, kde spolu tráví čas. A obvykle chodí spát dříve – v zimních večerech často v osm nebo devět hodin,“ popisuje amišské domácnosti Donald Kraybill ve své knize The Riddle of Amish Culture.

Od Ordnungu si amišové a amišky „odpočinou“ pouze v rámci tzv. rumspringy. Jedná se o období, kdy se na dospívající vztahují o dost mírnější pravidla. Tehdy mohou vyrazit za zábavou do „zakázaného“ světa a objevovat. Trvá do doby, dokud se dospívající nerozhodne vstoupit do církve a nechat se pokřtít jako dospělý člen komunity. Většina mladých amišů a amišek tak učiní do 23 let.