Hlavní ekonomický proud stále razí tezi, že hospodářský růst je základ.
Zaslepeni hrubým domácím produktem (HDP) stále necháváme bohaté bohatnout a zemi umírat. Ke zlepšení životní pohody však nepotřebujeme další růst. Budeme-li méně pracovat, nakupovat a vyrábět a budeme-li investovat do veřejných služeb, můžeme kvalitu života naopak zlepšit a postavit se klimatické krizi.
Za posledních 20 let jsme sice dali do chodu kapacitu 8 miliard megawatthodin nové čisté energie. Což není málo. Ale ve stejném období také šestkrát vzrostla poptávka po energii. Takže všechnu tuto čistou energii rázem pohltila nová poptávka a emise dál rok od roku rostly. Právě tvrdošíjné lpění na hospodářském růstu naše snahy vyřešit tento životně důležitý úkol zbytečně komplikuje. Je to jako bychom se do boje na život a na smrt vydali se zavázanýma očima, rukama za zády a ještě k tomu do kopce. Dobrovolně se připravujeme o šanci uspět. Důkazů přibývá: nechceme-li ztratit slušné vyhlídky na udržitelné klima, musí si vysokopříjmové země osvojit post-růstové ekonomické zásady.
A teď přichází to nejlepší: odklon od růstu není tak divoký, jak by se na první pohled mohlo zdát. Ačkoliv si ekonomové dlouho mysleli, že růst je nutným předpokladem lepšího života, ukázalo se, že pro to neexistuje žádný empirický důkaz. Od jistého bodu, který země s vysokými příjmy již dávno překonaly, se vztah mezi HDP a kvalitou člověka zcela rozchází.
Vezměme si třeba průměrnou délku života. Spojené státy mají HDP na obyvatele 60 000 dolarů, což z nich dělá jednu z nejbohatších zemí světa. Američané v USA mohou očekávat, že se dožijí 78,5 let. Desítky zemí však USA překonaly i se zlomkem příjmů v očekávané délce života. Jižní Korea má o 50 % nižší HDP na obyvatele s průměrnou délku života 82,6 let. Portugalsko má o 65 % nižší HDP na obyvatele a průměrnou délku života 81,1 let. Na stejný vzorec narážíme i v oblasti vzdělávání. Finsko má jeden z nejlepších vzdělávacích systémů na světě, přestože má HDP na obyvatele o 23 % nižší než Spojené státy. Dobře si vede také Estonsko, jehož HDP na obyvatele je o 66 % nižší. A Polsko překonává USA se svým HDP o 77 % nižším. Co tedy stojí za těmito úžasnými výsledky? Je to jednoduché: všichni investovali do vysoce kvalitní všeobecné zdravotní péče a vzdělávání. A přesně na tom záleží, pokud chceme lidem zajistit dlouhověkost, zdraví a prosperitu. Dobrou zprávou je, že to vůbec není drahé. Ve skutečnosti jsou dostupné veřejné služby výrazně nákladově efektivnější než jejich soukromé alternativy. Zatímco Španělsko utratí za zdravotní péči 2 300 dolarů na osobu, což je dost na zajištění jedné z nejvyšších očekávaných délek života na světě (83,3 let), USA utratí čtyřikrát více, aby dosáhly horších výsledků. Důvod, proč růst HDP nepřináší výsledky, které bychom snad očekávali, hledejme v odklonu jeho velké většiny přímo do kapes boháčů. Ti jsou skutečnými příjemci růstu. Ve Spojených státech se příjmy nejbohatšího 1 % od sedmdesátých let více než ztrojnásobily a v průměru vzrostly na 1,4 mil. USD. To celé v situaci, kdy se reálné mzdy obyčejných lidí v porovnání se 70. lety snížily a míra chudoby zvýšila.
Na základě těchto dat je zřejmé, že pro-růstismus [growthism] je v zásadě jen jakousi ideologií. Ideologií, která zvýhodňuje pár jedinců na úkor naší společné budoucnosti. Chce se po nás, abychom šlápli na plyn růstu se smrtícími důsledky pro naši planetu ve jménu dalšího bohatnutí zbohatlé elity. Ve skutečnosti nepotřebujeme další růst ke zlepšení kvality života. Našich sociálních cílů můžeme dosáhnout klidně hned bez jakéhokoliv dalšího růstu. Jednoduše stačí spravedlivěji sdílet to, co již máme a velkoryse investovat do veřejných statků. Ukazuje se, že spravedlnost je protilátkou na diktát růstu a taky klíčem k řešení klimatické krize.
Životnost domácích spotřebičů, jako jsou ledničky a pračky, se za posledních několik desetiletí zkrátila. Smartphony a notebooky jsou po několika letech nepoužitelné a výrobci natolik komplikují a předražují opravy, že nám nezbývá, než zařízení nahradit. V textilním průmyslu raketově roste produkce rychlé módy, která už po pár týdnech není „trendy”. Pak je tu reklama. Výzkum sociologů z USA ukázal, že výdaje na reklamu mají přímý dopad na míru spotřeby materiálu. Čím vyšší útrata, tím vyšší spotřeba. V roce 2010 činily celosvětové výdaje na reklamu přibližně 400 miliard dolarů. V roce 2019 to bylo 560 miliard dolarů a částka pořád roste. Když dojde na uspokojování lidských potřeb, máme tendenci považovat kapitalismus za racionální a efektivní systém. V některých ohledech je to však přesně naopak. Ve snaze o bezedný růst se firmy dopouštějí záměrných neefektivit. To může být racionální z hlediska zisků, ale z pohledu lidských potřeb a ekologie je to svého druhu šílenství. Je to šílenství také z hlediska lidské práce. Uvažte ty miliony hodin spálených výrobou věcí navržených tak, aby se v zápětí rozbily a věcí, které lidé v první řadě ani nepotřebují. Nemusí to tak být.
Můžeme regulovat výdaje na marketing a můžeme osvobodit veřejné prostory od reklamního smogu, který nás zaplavuje výzvami, ať nakupujeme víc, online či offline. Může nám to přinést obrovské zisky. Když víme, že oblečení a chladničky a
smartphony vydrží dvakrát déle, spotřebujeme jen polovinu zdrojů. To se rovná polovině těžby, polovině lodní přepravy, polovině skladových prostor, polovině dopravy, polovině odpadu… prostě polovině energie potřebné k pohánění toho všeho. Existuje také řada dalších kroků, které můžeme podniknout. Můžeme přejít z osobních vozidel na veřejnou dopravu. Můžeme farmám a supermarketům zakázat vyhazovat jídlo. Můžeme omezit jednorázové obaly. A můžeme se rozhodnout pro redukci ekologicky destruktivních a sociálně méně potřebných průmyslových odvětví, jako jsou SUV, McMansions, plasty, zbraně či hovězí maso. Než abychom stále předpokládali, že všechny odvětví musí do nekonečna růst bez ohledu na jejich skutečnou nepostradatelnost, můžeme vést racionální diskuzi, v jakých odvětvích by mělo dojít k omezení růstu. To vše by vedlo k dramatickému snížení poptávky po energii, což by nám umožnilo snáze dosáhnout našich cílů v oblasti klimatu, aniž by byl ohrožen přístup k věcem, které potřebujeme ke kvalitnímu životu. Možná si řeknete, co se stane s pracovními místy? Nepřijde se snížením zbytečné průmyslové činnosti nárůst nezaměstnanosti? Za normálních okolností ano. Ekologičtí ekonomové však mají překvapivě jednoduché řešení: zkrátit pracovní týden. Přidejte do mixu garanci pracovního místa (nesmírně populární politika) a rázem můžeme všem zajistit jak třídenní víkendy, tak plnou zaměstnanost. Vypadlé hodiny pak můžeme nahradit zavedením týdenního životního minima či nepodmíněným základním příjmem. Rekvalifikační kurzy zase pracovníkům umožní hladký přechod od průmyslu znečišťujícího do čistšího. Tento krok je úžasný svým velkým a pozitivním dopadem na životní pohodu. Americké studie popsaly, že lidé pracující na kratší pracovní úvazek, jsou šťastnější než ti, kteří pracují na delší, a to i s ohledem na jejich příjem. A značný dopad má krok i na poptávku po energii. Pokud by Spojené státy snížily svou pracovní dobu na úroveň západní Evropy, spotřeba energie by poklesla o ohromujících 20 %.
COOLna 
Napsat komentář