COOLna

Proč vlastně lidem šmírování a kšeftování s daty nevadí? Copak o něm neví, anebo se s ním smířili? Odpověď nabízí známý izraelský historik Yuval Noah Harari ve svém bestselleru Homo deus. Stručné dějiny zítřka (2018).

Zdá se, že šmírovací kapitalismus je součástí mnohem radikálnější změny celé lidské civilizace. Harari tvrdí, že jsme jako lidstvo vstoupili do zbrusu nové éry, plně srovnatelné s průmyslovou revolucí, v níž se rodí nové světové náboženství – „dataismus“.

Přichází konec víry v humanismus a lidskou jedinečnost. Člověk se místo toho plně podřizuje umělé inteligenci. Moderní věda říká, že máme zcela odevzdat naše životy počítačovým algoritmům, které nás pochopí lépe než my sami. A naše soukromí v tom pochopitelně nehraje žádnou roli. Je to jen další nášup dat pro superinteligentní stroje.

Harariho dílo je fascinující ukázkou toho, kudy se dnes lidstvo ubírá. Veškeré živé organismy a společenství jsou totiž čím dál víc považovány jen za shluky neosobních dat.

Zatímco humanismus tvrdil, že světu dává smysl lidská zkušenost a pocity, dataismus říká, že vše jsou jen toky informací určené pro počítače. My všichni a svět kolem nás nejsme víc než matematické vzorce – algoritmy –, které můžeme libovolně zkoumat a přetvářet.

Dataismus říká, že mezi člověkem a slepicí vlastně není moc velký rozdíl; jsou to jen dva shluky dat, z nichž jeden je trochu složitější. Lidské hledání smyslu a prožívání je taky marné. Google a Facebook řídí algoritmy, které nejenže vědí, jak se cítíte, ale čím dál lépe chápou i to, co si koupíte nebo koho budete volit.

Naše závislost na on-line světe se jasně vyjevuje v souvislosti s koronavirem. V této bezprecedentní globální krizi nám sociální sítě umožňují zmírnit společenskou izolaci, částečně udržet v chodu obchody a šířit aktuální informace.

Jenže jak varuje Harari, úřady se zároveň pomocí on-line technologií nově snaží sledovat nakažené lidi, zavádí výjimečná opatření, které bychom si ještě před pár měsíci neuměli představit a nutí nás k nebezpečné volbě mezi zdravím a naším soukromím.

Také v Česku zavádíme systém „chytré karantény“, který má sledovat lidi nakažené koronavirem pomocí dat z chytrých telefonů a kreditních karet. Jde o průlom do našeho soukromí, který přichází ve výjimečné situaci. Má oddělit zdravé od nemocných. Je však otázka, jestli jsme tím nespustili něco mnohem nebezpečnějšího, co jsme neměli šanci promyslet.

Nepovede sledování nemocných k jejich společenské stigmatizaci? A kde vlastně končí hranice mezi „výjimečným stavem“ a normální dobou? Jak už to bývá, nouzová opatření a sledování lidí s námi můžou zůstat i po odeznění epidemie. Dnes nemáme na výběr. Ale co později? Kdo nám zaručí, že datové technologie nebudou ještě víc ovládat náš život?

Koronavirová pandemie se může stát novým bodem zlomu ve vývoji šmírovacího kapitalismu. Technologie mohou v budoucnu ještě podrobněji monitorovat náš zdravotní stav, sbírat o nás detailní biometrické údaje a ty pak zpeněžit. Kontrola veřejného zdraví se může stát novým zlatým dolem pro datové firmy, které navíc státu rády vypomůžou se zaváděním represivních opatření.

Nadšení pro technologie by nás nemělo zaslepit. Stále se za ním totiž skrývá kšeftování s naším soukromím a hrozba ještě větší kontroly našich životů. Je totiž naivní věřit, že když někdo disponuje tak obrovským množstvím dat o lidech, nebude toho chtít zneužít. Na rizika s tím spojená upozorňuje uznávaný britský politolog David Runciman v knize Jak končí demokracie (How Democracy Ends, 2018).

Runciman píše, že dnešní demokracie trpí těžkou krizí. Lidé cítí velké odcizení od politiky, nevěří, že jim vlády zlepší život, a mají za to, že státy fungují špatně. A právě na lidovou naštvanost dnes naskakují demagogové, kteří na sociálních sítích tvrdí, že „vracejí hlas lidem“. Jenže to je velký omyl.

Facebook a Twitter daly politikům velkou šanci komunikovat s lidmi napřímo a rychle. Každý status Donalda Trumpa sleduje sedmdesát milionů jeho fanoušků a Andreje Babiše desítky či stovky tisíc. Potíž je, že v politice roste moc oligarchů, kteří mají peníze na masivní PR a digitální reklamu. A musí to být zároveň šoumeni, kteří na sebe strhávají pozornost šokujícími výroky.

Demokracie se čím dál víc mění v infantilní divadlo, v rej bizarních hlášek a nesmiřitelných internetových diskusí. Jak už víme, Facebook vyhrocené debaty a zprávy miluje, protože díky nim získává víc dat o lidech. Politika se pak degraduje na boj o cílové skupiny „zákazníků“, ve kterém i menší neshody můžou přerůst do tvrdých mezilidských konfliktů.

Ponižování, panika, urážky či skandalizace lidí je pouze jeden produkt dnešní facebookové doby. Dalším je krmení digitálních firem daty a zvyšování jejich příjmů z reklamy. A třetím je ničení „zastaralé“ demokracie, jejíž pomalé instituce počítačovým algoritmům prostě nestačí.

Facebook i jiné datové korporace jsou tak mocné, že vytvářejí potenciální konkurenci státům. Kdyby dnes samy dohromady vytvořily stát, staly by se sedmou největší ekonomikou na planetě. A i když nevlastní armádu ani vojáky, pronikly do soukromí svých uživatelů lépe než jakákoliv tajná služba na světě. A jelikož všichni trávíme velkou část života on-line, jsou také novým místem, kde žijeme.

Facebook se podobá novému impériu. Výraz „sociální síť“ zakrývá tvrdou hierarchii, kterou tvoří úzké vedení v čele s Zuckerbergem, jež má k dispozici kolosální množství citlivých dat. Nikdo dnes neumí zaručit, že se jejich „majitel“ nepokusí takovou moc zneužít – ať už vůči jednotlivým státům či na globální úrovni. Jeden národní stát proti Facebooku nezmůže zhola nic. Dnešní demokracie neumí na technologickou revoluci pružně reagovat, a možná k tomu ani nejsou vybavené. A leckterý politik naopak využívá datový kapitalismus k posílení vlastní moci.

Je směšné, že dnešní konzervativní populisté tolik horují za „návrat k tradicím“, „národním hranicím“ a „starému světu“. Jsou to právě oni, kdo masivně využívají ty nejmodernější technologie, data a globalizovanou virtuální realitu, jež s tradicemi nemají nic společného.

Spíš chtějí zmanipulovat co nejvíc lidí a udržet jejich pozornost šokujícími výroky a chováním, což náramně vyhovuje nadnárodnímu datovému průmyslu. Jeho součástí jsme skoro všichni.

Shoshana Zuboffová odhaduje, že 98 procent všech známých informací už je přeměněno na data. A to má revoluční dopad. S proměnou všeho na data se totiž mění také povaha moci a bohatství. Dnes vyhrává ten, kdo má co nejvíc dat o lidech, ty nejlepší nástroje na jejich analýzu a umí ovlivnit naše chování.

Dříve bylo zdrojem bohatství a moci vlastnictví továrny nebo banky. Jenže nyní o všem čím dál víc rozhodují právě data a algoritmy. Jsou to dnes ty nejcennější výrobní zdroje, které převyšují zdroje ostatní, což si výrazně uvědomují i vládci v nedemokratických režimech. Nestačí mít jen peníze, policii a armádu; potřebujete také detailní přehled (data) o občanech. Svoje o tom vědí třeba v takové Číně, kde sbírání dat o lidech slouží ke kontrole celé společnosti.

Říkáte si, že čínská „digitální totalita“ k nám nemůže dorazit? Ne tak rychle. Data o lidech už existují. A všeobecný strach z terorismu a nově z šíření koronaviru, posilují poptávku po přísnosti, větší kontrole a vládě silné ruky. Lidé se totiž obvykle vzdají soukromí a části svých svobod, když mají strach a touží po bezpečí. Právě dnes to můžeme vidět v přímém přenosu.

V čínském případě navíc nejde jen o snahu státu kontrolovat svoje občany, ale i o nízkou ochranu jejich soukromí a volnou ruku soukromých firem, které o nich masivně sbírají data. Dnešní digitální doba vytváří nové nerovnosti, které navazují na ty staré. Kromě toho, že existují bohatí a chudí či diskriminace podle barvy pleti, se nově hraje i o to, kdo má možnost shromažďovat a vyhodnocovat data o lidech. A v takovém případě se ocitáme na dost tenkém ledě.

Co s touhle šlamastykou můžeme udělat? Jako jednotlivci málo. Na Facebooku jsou dnes bezmála dvě a půl miliardy lidí. A i kdyby nebyli, všichni platíme kreditkou, používáme chytré telefony, nakupujeme online a hledáme na internetu. Tohle všechno generuje data, přičemž sociální sítě zdokonalily jejich sběr a třídění.

Na rozdíl od ekologické katastrofy či pandemie viru si však negativní následky digitalizace stále pořádně neuvědomujeme. Je snazší představit si nemoc a konec světa s vymíráním živočišných druhů, než odlidštěnou budoucnost v důsledku špiclování našich životů a technologického boomu.

Obecně je těžké si připustit, že virtuální svět není „zadarmo“ a že objem aktivit, které v online prostředí děláme bez nutnosti za ně platit, se na druhé straně překlápí v dobře zaplacenou sondu do našich životů. Kdyby to tak bylo, přece by to nebyla žádná svoboda, a to by člověk přeci poznal… Nebo ne?

Lhostejné pokrčení rameny však není řešení. Pořád máme štěstí, že žijeme v Evropě, kde platí přísnější pravidla na ochranu našeho soukromí než třeba v USA. Součástí této ochrany jsou regulace, které zpřísňují podmínky pro sběr citlivých osobních údajů (a to včetně v Česku dost neprávem vysmívaného GDPR).

Pořád ale platí, že počítače a šmírovací kapitalismus se vyvíjejí hrozně rychle. A představují obrovskou výzvu pro kritické vědce, datové analytiky a politiky, aby ho pochopili. Shoshana Zuboffová přirovnává naši dnešní situaci k počátkům průmyslového kapitalismu, kdy se teprve začalo diskutovat o škodlivosti dětské práce. Trvalo ještě dlouho, než se lidstvo shodlo, že dětská práce jako taková je špatná.

Stojíme na rozcestí. Nejde jen o to, že nás na internetu sledují reklamy. Autoři jako Zuboffová, Harari a Runciman ukazují, že v sázce je ve skutečnosti další směřování lidstva. Naše chování se skrze data stává moderní ropou či uhlím, a tedy perspektivním výrobním zdrojem pro jiné. Někdo jiný o nás zkrátka sbírá informace, vydělává na tom, a může zásadně ovlivnit ekonomiku, politiku a chod světa. Smíříme se s tím? V době pandemie koronaviru kdekdo tvrdí, že nám nic jiného nezbývá, že musíme řešit naléhavější věci a obětovat naše soukromí. Jenže to je omyl. Je na nás, jestli se v důsledku dnešní globální krize ocitneme ještě víc v područí šmírovacího kapitalismu a dovolíme jiným, aby si z nás dělali zlatý důl, anebo ne. Zuboffová k tomu nadějně dodává: „Šmírovací kapitalismus existuje teprve dvacet let. Demokracie je tu s námi už několik století. Já sázím na demokracii.“

Tomáš Hajzler