COOLna

Dlouho před vzestupem Facebooku, Twitteru či Instagramu Raymond Williams poznamenal, že zážitek ze sledování televize často spočívá v konzumaci sekvence nebo toku, namísto několika jednotek obsahu. Myšlenka o tomto konstantním toku je v době sociálních sítí reprodukována v ještě větším měřítku a všudypřítomnosti. Podstatný rozdíl je však to, že televize je založena na předpokladu přerušení tohoto toku, zatímco u sociálních síti se to tvrdit nedá. Těmto platformám se totiž daří nikoli kvůli bezprostřednímu přerušování, ale díky neustálému propojení. Cílem tohoto “neustálého neklidu” je vytvářet aktivní zapojení a předvídatelnost uživatelů, neboli schopnost předvídat jejich preference za účelem cílených reklam.

K podněcování touhy po neustálém propojení existuje hned několik podmětů, které různé platformy využívají. Toto nekonečné povzbuzování k neustálému propojení však vyvolalo obavy o duševní zdraví uživatelů, což podnítilo i hnutí odporu, jako je například digitální detox nebo dočasné odpojení.

Prvním výsledkem rozhovorů bylo vzrušení. Respondensti projevili velké nadšení z možností, které zmíněné platformy nabízejí. Mezi vzorce chování, které autorka našla, patří používání sociálních sítí pro účely pobavení a záměrné vyhýbání se znepokojujícím obsahům kvůli zachování povznášejícího prostředí.

Touha po neustálém propojení však může zavinit nepohodlí. Autorka zjistila, že používání sociálních sítí je poznamenání trvalým stravem strachu z promeškání. Jeden z respondentů poznamenává: “Měl jsem málo času na sociální sítě, trochu mě to zneklidnilo, protože jsem nebyl schopen zkontrolovat Facebook, i když vím, že to pro mě v tu chvíli nebylo důležité.” Ústředním problémem je očekávání, že se kdykoliv může stát něco důležitého.

Sociální sítě se však nestaly jen zdrojem neklidu, ale také jedním z hlavních bran pro podporu a pomoc. Sociální sítě nám mohou v situacích osobní krize poskytnout přístup k odlehlým kontextům, s čímž souvisí také možnost kontaktovat kohokoliv, kdekoliv a kdykoliv, což si chválí hned několik respondentů. Mnoho platforem je využíváno také k získání souhlasu a ověření/ujištění – potvrzení toho, že cokoliv zažíváme, pociťují i ostatní.

Kombinace nepřetržitého, nekonečného toku informací a nátlaku platforem se však často stává vyčerpávající a dotazovaní lidé projevují pocity nudy a letargie. Únava však může být kromě důsledku používání sociálních sítí naopak také pobídka pro jejich používání.

Dalším zjištěním byl pocit odpovědnosti. Tím je myšleno vnímání neustálé propojenosti jako smyslu pro povinnost a jako schopnost reagovat na věci, když se dějí. Zásadní zkušenost, na kterou autorka narazila je strach z promeškání (jak již bylo zmíněno) a také tlak spojený s neustálou kontrolou a reagováním na oznámení. V rozhovorech se s velkým důrazem objevoval permanentní tlak na to, abychom byli vždy dostupní a mohli vždy reagovat v daném okamžiku. Mnoho respondentů potvrdilo oboustranné očekávání neustálé propojenosti – na jedné straně dotazování potvrdili, že by normálne očekávali, že lidé na zprávu, příspěvek či komentář odpoví okamžitě, na druhé straně je tato povinná dostupnost často příliš náročná. Jeden z respondentů uvádí: “Pokud nebudu používat WhatApp třeba dva dny, mohu zaručit, že budou mít mí přátelé obavy a říkat si, co se děje a zda jsem v pořádku. Takže mi to někdy připadá jako povinnost. Dokonce i s přáteli, když vám někdo pošle zprávu, budete jako – achjo, musím jim odpovědět, mohlo by to být něco důležitého.”