COOLna

Lidé nevěří na náhody a za vším hledají něčí zlý úmysl. Jenže někdy může „selská statistika“ dostat člověka až do vězení. Stejně jako dvě ženy, které se kvůli náhodě staly vražedkyněmi. Vysvobodit je dokázala až věda.

Kathleen Folbiggová vyšla z věznice Clarence v australském státě Nový Jižní Wales 5. června 2023 poté, co soud došel k závěru, že „existují oprávněné pochyby o vině paní Folbiggové u každého ze zločinů, za něž byla odsouzena“. Ta čekala na tento verdikt za mřížemi dlouhých dvacet let. Její pohnutý příběh začal v horkém australském létě roku 1999, když ráno našla osmnáctiměsíční dcerku Lauru v postýlce bez známek života. Přivolaný lékař konstatoval smrt z nejasných důvodů.

„Tři děti už nám umřely na syndrom náhlého úmrtí kojenců,“ hlesla zdrcená matka. Ještě ten den provedl patolog Allan Cala pitvu, při které na dítěti nenašel žádné stopy násilí. Nezjistil přítomnost léků, drog ani alkoholu. Přesto do závěru pitevní zprávy napsal: „Možnost několikanásobné vraždy nemohu v této rodině vyloučit.“

Cala zastával názor ražený britským pediatrem Royem Meadowem: „Jedno náhlé úmrtí kojence je tragédie, dvě jsou podezřelá a tři znamenají vraždu.“

Meadow vycházel z předpokladu, že syndrom náhlého úmrtí kojenců se vyskytuje velmi vzácně. A Folbiggovým zemřely hned čtyři děti. V roce 1989 přišli necelé tři týdny po porodu o syna Caleba. O dva roky později zemřel osmiměsíční Patrick, v roce 1993 desetiměsíční dcerka Sarah a nakonec i Laura. V roce 1999 byla Kathleen Folbiggová obviněna z vraždy všech čtyř dětí.

Postaral se o to její manžel Craig, jenž donesl na policii manželčin deník a upozornil v něm na věty, které mu připadaly podezřelé. Krátce po smrti dcerky si třeba Kathleen Folbiggová do deníku zapsala: „Chtěla jsem, aby byla Sarah zticha, a jednoho dne se to stalo.“

Craig neměl pro to jiné vysvětlení, než že jeho manželka děti zabila. Porota to pochopila stejně. Obžaloba v duchu Meadowovy poučky argumentovala tím, že čtyřikrát po sobě se v jedné rodině syndrom náhlého úmrtí kojenců vyskytnout nemůže. Folbiggová sice vinu vehementně popírala, ale nebylo jí to nic platné. Na sklonku roku 2003 byla odsouzena za čtyřnásobnou vraždu ke čtyřiceti rokům vězení. Sdělovací prostředky ji prezentovaly veřejnosti jako „nejhoršího ženského sériového vraha v historii Austrálie“.

Kathleen dál trvala na své nevině. Když v roce 2018 vyčerpala všechny možnosti odvolání, obrátila se prostřednictvím svých právníků na španělskou genetičku Carolu Vinuesovou s dotazem, zda by příčinu náhlého úmrtí dětí neobjasnily analýzy DNA. Vinuesová získala vzorky odebrané při pitvách a její kolega Todor Arsov zajel do věznice, kde odebral vzorek DNA Kathleen Folbiggové. Vědci požádali o vzorek dědičné informace i Craiga Folbigga. Otec dětí ale odmítl.

Genetici odhalili v DNA zemřelých dětí a jejich matky hned několik mutací, které byly do té doby neznámé a postihovaly geny důležité pro správnou funkci srdečního svalu. Ke stejným výsledkům došel nezávisle provedenými analýzami i tým genetiků vedený Edwinem Kirkem. Vědci se ale neshodli na tom, jak závažné následky má změna dědičné informace pro své nositele.

Vinuesová byla přesvědčena, že bílkovina kalmodulin vyrobená podle jednoho z pozměněných genů může někdy vyvolat srdeční arytmii a selhání srdce. Kirk došel k závěru, že kalmodulin vytvářený podle pozměněného genu funguje normálně, protože Kathleen tuto mutovanou vlohu nese a je zjevně v pořádku. Vinuesová se nenechala argumenty Edwina Kirka zviklat a obrátila se na kardiologa Petera Schwartze, jenž se zabývá dědičnými sklony k srdeční arytmii.

Schwartz odpověděl obratem studií, kterou jeho tým právě publikoval v lékařském časopise European Heart Journal. Popsal v ní případ rodiny, jejíž členové nesli v genu pro kalmodulin velmi podobnou mutaci, jakou našla Vinuesová u Folbiggových. Čtyřletý syn postižený touto mutací zemřel. Jeho pětiletá sestra prodělala srdeční zástavu, ale lékařům se ji podařilo zachránit. Matka dětí přitom netrpěla zdravotními problémy. Detailní vyšetření odhalilo, že nese mutaci jen v některých buňkách těla, zatímco v jiných má gen pro kalmodulin nenarušený.

Kirka ani italská studie nepřesvědčila. Carola Vinuesová proto požádala o pomoc genetika Michaela Tofta Overgaarda. Ten prokázal, že kalmodulin Kathleen Folbiggové a jejích dětí v srdečním svalu selhává. Za běžných podmínek to nemusí znamenat fatální problém. Riziko ale narůstá se zátěží organismu například při nemoci, jako byl zánět srdečního svalu u Laury či infekce dýchacích cest, jíž trpěli před smrtí její sourozenci. Tyto argumenty už soud nemohl ignorovat.

„Věda byla konečně vyslyšena,“ komentoval propuštění Kathleen Folbiggové genetik Ostergaard.

Vinuesová a další vědci zapojení do této kauzy se nyní domáhají změny australských zákonů. Chtějí, aby existovala povinnost přehodnotit staré případy, pokud se objeví nové vědecké poznatky, které mají pro rozhodování soudu zásadní význam a v době původního procesu nebyly známy.

Případů, kdy za klíčový důkaz vraždy posloužila krajní nepravděpodobnost úmrtí z přirozených příčin, zná justice mnohem víc. Zdravotní sestra Lucia de Berková byla v roce 2003 obviněna ze sériových vražd dětí na pediatrickém oddělení nemocnice v nizozemském Haagu. V roce 2001 zemřelo během její služby dítě a jiná zdravotní sestra upozornila nadřízené, že k úmrtím a závažným zdravotním komplikacím dochází u dětí nápadně často právě při službách sestry de Berkové.

Vedení nemocnice se obrátilo na policii a následné vyšetřování odhalilo, že během služeb Lucii de Berkové došlo během tří let k deseti podezřelým incidentům. Vyšetřovatelé prověřili záznamy z jejích tří předchozích pracovišť a našli dalších deset případů podezřelých úmrtí. Pravděpodobnost, že by mohlo jít o souhru náhod, se podle policie rovnala jedné ku sedmi miliardám. Uznávaný psycholog Henk Elffers později v roli soudního znalce kalkulace policistů opravil. Pravděpodobnost, že během služby sestry de Berkové došlo za tři roky k nezaviněnému úmrtí pěti dětí, spočítal na jednu ke 342 milionům.

Na sklonku roku 2001 byla Lucia de Berková zatčena pro podezření z vraždy pěti dětí a sdělovací prostředky o ní nereferovaly jinak než jako o „vraždící sestře“ či „andělovi smrti“. O dva roky později byla shledána vinnou ze čtyř vražd a tří pokusů o vraždu a odsouzena na doživotí. Odvolací soud v roce 2004 rozsudek potvrdil a stejným verdiktem skončilo i odvolání de Berkové k nejvyššímu soudu o dva roky později.

Statistik Richard Gill nevěnoval mediálně propíranému procesu s de Berkovou valnou pozornost. V roce 2006 se mu však dostaly do rukou materiály, ve kterých lékařka Metta de Noová poukazovala na nesrovnalosti v případu Lucii de Berkové. Gill v nich narazil na statistické výpočty, jež poslaly zdravotní sestru na doživotí za mříže, a zhrozil se. Statistická analýza byla plná chyb, špatných interpretací a mylných úsudků. Na základě vlastních kalkulací došel k závěru, že se Lucia de Berková mohla k úmrtí dětí nachomýtnout čirou náhodou. Pravděpodobnost, že se jedna a ta samá zdravotní sestra potká během tří let ve službě s pěti dětskými úmrtími, spočítal Robert Gill na jedna ku čtyřiceti devíti.

Podobně jako u Kathleen Folbiggové nestálo ani obvinění Lucii de Berkové jen na chybných číslech. Obžaloba argumentovala i nepřímými důkazy. Na tělíčku jedné z údajných obětí „vraždící sestry“ se našly stopy léku na podporu srdeční činnosti. U dalšího dítěte bylo podezření, že zemřelo po předávkování sedativem. A také v tomto případě sehrál neblahou roli deník, v kterém de Berková bez dalších podrobností zmiňovala jakési „velké tajemství“ nebo „nutkání“.

De Noová se začala o případ Lucii de Berkové zajímat proto, že její švagrová byla primářkou na pediatrickém oddělení v nemocnici, kde mělo k sériovým vraždám dojít. Právě primářka nahlásila záležitost policii. Když de Noová procházela dokumentaci případu, narazila na nesrovnalosti. Dítě, které údajně zemřelo na podání silné dávky léku na podporu srdeční činnosti, prodělalo složitou kardiochirurgickou operaci a jeho stav se po několik dní citelně zhoršoval. Úmrtí se tedy dalo jen stěží označit za náhlé. Dítě, jež mělo zemřít na smrtelnou dávku sedativa, mělo tyto léky předepsané lékařem a sestry byly instruovány, aby v případě potřeby podávaly sedativum i poté, co už dítě dostalo předepsanou denní dávku.

Slabiny odhalila de Noová i v argumentech obžaloby, podle které došlo v letech 1996 až 2001 na pediatrickém oddělení k pěti dětským úmrtím, přičemž všechny spadaly do období po roce 1999, kdy tam nastoupila Lucia de Berková. De Noová zjistila, že oddělení změnilo v roce 1999 název a obžaloba tak opominula úmrtí evidovaná na tomto pracovišti pod starým názvem. V letech 1996 až 1999 tam zemřelo sedm dětí a během tří let po zatčení de Berkové tam došlo k šesti dětským úmrtím. Počet tragických událostí za jejího působení tedy nijak nenarostl.

V roce 2007 zorganizoval Gill petici za revizi případu Lucii de Berkové. Využil svých kontaktů se špičkovými odborníky z oboru kvantové fyziky a získal pro podpis petice i nobelistu. To přitáhlo ke kauze pozornost sdělovacích prostředků a dostalo případ do středu zájmu široké veřejnosti. V roce 2008 nizozemský Nejvyšší soud odsouhlasil opětovné otevření případu a nařídil propustit de Berkovou z vězení. V roce 2010 byla Lucia de Berková zproštěna viny. Ministr spravedlnosti se jí v dopise omluvil a stát ji finančně odškodnil za šest a půl roku strávených ve vězení. To, co vypadalo v roce 2001 jako děsivá série vražd, se nakonec ukázalo jako souhra náhod. Na rozdíl od Kathleen Foldiggové, kterou očistil až nový vědecký objev, bylo nevinu Lucii de Berkové možné odhalit hned.

„Lidé na náhody nevěří,“ vysvětluje Robert Gill úskalí podobných případů. „Kvantová fyzika na nás už jedno století křičí, že vesmír je založen na náhodě. Ale my to nechápeme a náhody nás hrozně rozčilují. A tak když se stane po sobě několik špatných věcí, jsme často přesvědčeni, že za to musí být někdo zodpovědný. Proto věříme na ďábly a čarodějnice i na bohy a anděly.“