COOLna

Jedete v životě na doraz? Jste už z toho vyčerpaní a říkáte si, kdy už to konečně skončí?

To šílenství skončí až v momentě, kdy se přestanete rozdávat pro druhé. Pokud se totiž nyní necítíte dobře a lítáte jako hadr na koštěti bez vidiny konce, tak jen Vy rozhodujete o tom, kdy a jak to všechno skončí.

Často bychom se rozdali pro štěstí druhých lidí, a proto upřednostňujeme jejich potřeby před vlastními. Raději se rozhodneme spolknout vlastní názor. Raději uděláme něco, co nám není příjemné, jen abychom vyhověli druhé straně, a ignorujeme, jak se během toho cítíme a jak nás to vyčerpává. Neustále umožňujeme druhým lidem narušovat naši osobní hranici. Kvůli tomu nedokážeme říct NE a neustále vyhovujeme požadavkům našich nadřízených, partnerů, dětí, rodičů a přátel.

Ve výsledku ale vždy záleží jen na každém z nás, jak moc a jak často dovolíme druhým lidem překročit únosnou mez a jak moc se budeme pro druhé obětovat. Někdo to pochopí dříve a někdo později. Jsou lidé, kteří musí skončit upoutáni na kapačkách nemocničního lůžka, aby pochopili, že rezervoár jejich energie není nevyčerpatelný.

Je to ale nutné?

Není lepší si to uvědomit včas, než obětovat vlastní život pro dobro jiných?

Nehledejte v tom ale prosím žádný extrém. Nechci tvrdit, že bychom se všichni měli zajímat jen o své vlastní potřeby a ignorovat potřeby druhých lidí. Jenže spousta lidí volí právě druhý extrém. Rozdají se pro touhy i potřeby druhých lidí, ale ignorují své vlastní. Jenže ani jedna z cest nevede k naplněnému a kvalitnímu životu ve všech jeho aspektech. Proto je důležité uvědomit si a naučit se pracovat s osobními hranicemi.

Také toužíte po svobodě, bez závislosti na druhých lidech a zbytečných pocitů viny?

Možná to zní jednoduše, ale jak toho dosáhnout? Občas nám pomůže pohled nezaujaté osoby, která se dokáže jen správně dotázat.

Citové vydírání, výhružné telefonáty, dlouhé vyčítavé e-maily,… Nesmírně těžké. A zároveň obrovská příležitost naučit se emoce druhých nechat právě jim.

Už vidíte onen klíč, jak si uhájit osobní hranici?

Je přirozené chtít to nejlepší pro naše blízké. Je přirozené, že chceme udělat naše děti šťastné, postarat se o rodiče, zapůsobit na kolegy a přátele nebo se blýsknout před šéfem v práci. Je úplně normální, že chceme dát partnerovi najevo, jak moc nám na něm záleží. Tohle všechno můžeme chtít a můžeme toho také pravidelně dosahovat. Ani v jednom případu bychom však neměli přebírat zodpovědnost za emoce a pocity druhých lidí.

Když se někdo cítí mizerně a nešťastně, opravdu je to naše chyba? Opravdu si to musíme vyčítat? I přesto, že jsme sami udělali vše, co bylo v našich silách? A stejně tak, když se někdo cítí šťastně a spokojeně v momentu, kdy skáče z letadla na padáku, vychutnává si koprovou omáčku nebo dělá cokoliv jiného na světě, tak to snad znamená, že to samé musíme prožívat také? A proč? Jenom proto, abychom udělali druhé lidi šťastnými? To má opravdu štěstí druhých větší váhu než naše vlastní? A myslíte si, že pokud by druzí lidé tušili, že se vnitřně trápíme a že nás jejich štěstí vyčerpává, že by se pořád mohli cítit šťastně?

Dost často naše okolí nemá sebemenší tušení o tom, že se vnitřně trápíme. Jak by také mohli něco podobného tušit, když my sami ignorujeme vlastní pocity a emoce a dovolujeme nevědomky druhým lidem překročit únosnou mez. Proto se potřebujeme rozhodnout mít sami sebe na zdravém prvním místě, a k tomu nám pomáhají osobní hranice. Je Vám toto téma blízké a tak nějak vnitřně cítíte, že byste s tím měli začít nějak pracovat? Záleží jen na Vás, kdy se rozhodnete nastavit si a opečovat své osobní hranice.

Lukáš Eder