COOLna

….dědictví času a kultury…


Jak příroda dokáže dobít baterky..

Dočetla jsem se, že prý v 19. století lidem přinášely požitek podivné věci – dovedli se prý radovat z krásy přírody.

Když to vyjádříte takhle, zní to vážně divně. Skutečně dobiju baterky jen tím, že budu sledovat jarní pučení listů, nasávat do sebe zpěv kosů a sledovat západy slunce? To jako fakt?

Zdá se, že to tak skutečně fungovalo. Teda jen v dobách, kdy svět nebyl saturovaný vtipnými videoklipy a nestihl se přesunout do globální vísky se skvělým internetovým připojením. Dnes se na světě vyskytuje čím dál tím víc lidí, kteří se z přírody nejen neradují, oni ji vůbec nevidí. Pokud jim nezbude než zvednout hlavu od mobilu, začnou se do třiceti vteřin nezřízeně nudit.

Nemám z toho radost, ale chápu to. „Virální“ videa, které si ti mladší mezi sebou posílají, jsou vtipnější, líp sestříhané, rychleji se hýbou. A můžeme si vybírat, které nás zrovna baví, bez ohledu na to, co je kolem nás. Tohle lidé v devatenáctém století neměli. Ani ve dvacátém.

Za překvapivě mnoho let, která jsem směla strávit na téhle zeměkouli, jsem i já k přírodním krásám poněkud otupěla. Ale no jo, říkám si, když na jaře začnou vylézat sněženky. Viděla jsem je už tolikrát, že mě přestaly bavit. Je pro mě důležité, že tu jsou, moc by mě mrzelo, kdyby vyhynuly nebo jich ubylo, tak jako ubývá hmyzu.

Ale bez dechu sledovat, jak rostou, to už nedokážu. Když v Českém krasu vykvetou koniklece, jsem z těch jejich křehkých, něžně chlupatých květů nadšená, ale radost mám především z toho, že tam pořád jsou, že je nezasáhly herbicidy z polí nebo že lokalita, na které rostly desítky a stovky let, nestála v cestě dálnici. Bojím se o přírodu a snažím se jí co nejmíň ubližovat. Ale baterky mi dobije jen zčásti.

vědečtější

Ještě méně mě vzrušují opakované jevy jako rovnodennost nebo slunovrat. Jistě, pokud bych věřila, že nejkratší den roku je třeba strávit skákáním přes oheň a bušením na bubínek s vyobrazením slunečních paprsků, protože jedině tak přivolám slunce zpátky, jistě bych tuhle událost brala vážněji. (Slavnosti přivolávání slunce jsem se zúčastnila v severním Thajsku, ve vesnici lidí kmene Hmong, kteří přišli do Thajska ze severu, a i když v místě, kde žijí dnes, je letní den jen o hodinu kratší než ten zimní, pořád si dělají starosti, jestli se jim slunce zase vrátí.) Jsem ale moderní vzdělaná žena, a tak vím, že se slunce vrátí a dny se prodlouží, i když bych místo bušení do bubínku čučela v mobilu na video.
Loni koncem června jsem oslavovala zimní slunovrat ve Žraločí zátoce v Západní Austrálii, obklopená bušem, pod rudou oblohou. A o letošním letním slunovratu jsem se zničehonic zatetelila radostí: není to úžasný? Země je kulatá a ještě pořád modrá, slunce dodržuje přírodní zákony a není potřeba ho přivolávat. Když se na severu dny zkracují, na jihu se prodlužují, prostě to funguje. Baterky se mi dobily okamžitě. Patřím do 19. století.

Iva Pekárková



krematorium