COOLna

Oblíbeným výkřikem (nejen) českých internetových diskuzí zaměřených na výchovu dětí a na dětská traumata je „my jsme to taky zažili a teď nemáme žádný problém“. Hezké, ale je tomu skutečně tak? Ruku na srdce, vy, kdo toto tvrdíte – opravdu na vás dětská traumata nezanechaly následky? Jste spokojení, netrpíte psychickými, neurologickými či chronickými zdravotními problémy? Je tato společnost, ve které žijeme zdravá a harmonická?

Prostředí a vztahy, ve kterých vyrůstáme, mají zásadní vliv na to, jak se nám žije v pozdějším věku. Můžete předtím zavírat oči a vztekat se, jak chcete, ale je to tak. Americká studie ukazuje, že traumatické zážitky v dětství jsou spojeny s obezitou, chronickou bolestí včetně migrén, sklonem ke zneužívání návykových látek a nejvýznamněji pak souvisí s psychickými problémy včetně posttraumatické poruchy, bipolární poruchy či deprese vedoucí až k pokusu o sebevraždu. Vše je přímo úměrné množství a typům traumat prožitých v dětství. Ačkoli by se daly zmíněné studii vytknout nějaké ty mouchy, není ojedinělá.

Další důkaz přináší studie z Floridské státní univerzity zabývající se dopady tělesných trestů na nervový systém dětí. Pokud jsou navíc vykonávány rodičem, vyvolávají u dětí komplexní emocionální zážitek vedoucí v pozdějším věku k většímu riziku vzniku úzkostí a depresí, navíc mají vliv na mozkovou aktivitu a neurovývoj dětí. Násilí není řešení. Je to naše selhání jako rodičů a prvních autorit, které děti ve svých životech mají.

Děti jsou taky lidi a mají svůj hlas, kterým častokrát volají o pomoc, ale my dospělí jsme tak zaneprázdnění svými traumaty, že je neslyšíme. Vystupme z kruhu a začněme si naslouchat navzájem. Uleví se jim, uleví se nám. Myslete na to.