Mně na pohádkách obecně vadí jiná věc. Vadí mi hlavně ten strach, jaký pohádky v dětech vzbuzují. Chápu, že když chcete „udělit lekci“ nebo „předat morální ponaučení“, potřebujete se dostat příjemci pod kůži a strach je k tomu ideální, ale potřebujeme ve světě, který je o milion procent bezpečnější než ten, do kterého se narodili bratři Grimmové, pořád strašit děti sežráním vlkem nebo upečením ježibabou?
Nebylo by „společensky výhodnější“ udělat „zlo“ třeba ze lží, špatné komunikace nebo samoty než z vlka, jezinek a macechy?
A s tím souvisí další věc. Vadí mi i ten neustále se opakující stereotyp, že „macecha“ nesnáší své nevlastní děti a chce je buď nechat umřít v lese, nebo z nich mít sluhy. V době, kdy se zhruba polovina českých manželských párů rozvede, už musel tenhle narativní prvek vyděsit tisíce dětí z jejich budoucího nevlastního rodiče.
Budu samozřejmě i já všechny pohádky – i ty grimmovské – dětem vyprávět, číst a pouštět, protože je mám všechny rád, a i přes své dobové nedostatky jsou dodnes kouzelné, ale to přece neznamená, že jim nemůžeme sem tam něco vytknout.
Nežijeme přece v pohádce, aby všechno muselo být jen dobré, nebo zlé.
COOLna 
Napsat komentář