COOLna

„Buď slušný k lidem, když jdeš nahoru; mohl bys je potkat, až půjdeš dolů.“ To prý kdysi řekl anglický dramatik a buřič John Osborne. Moje maminka jeho jméno určitě nikdy neslyšela, natož aby znala některou z jeho knih, ale často nám deklamovala vlastně úplně stejné „zaklínadlo“ o schodech, na nichž se vyplatí vždycky pozdravit – a to bez ohledu na to, kterým směrem zrovna jdeš. Přitom se tak nějak posmutněle usmála a ještě přidala nouzi, v níž poznáš přítele.

„Nouze? Stačí výpověď z práce a máš vidět, jak se projevují charaktery!“ přebíjí dnes už vyčpělé rodičovské poučky otrlá kamarádka – personalistka a tvrdí, že momenty, kdy člověk nedobrovolně, tedy „po dohodě“ opouští firmu, o něm řeknou často víc, než dvacet let v jedné společné kanceláři. A mimoděk si do paměti ukládá – se sarkasmem sobě vlastním – tyhle lidské příběhy roztříděné do několika ne zrovna lichotivých kategorií.

Pokaždé když autorizuju rozhovor, který bych ráda publikovala, beru to už také jako jistou zkoušku. Jak to dopadne? Vyděsí se dotazovaný, když uvidí svá prohlášení černá na bílém, a začne sám sebe přepisovat, upravovat, vylepšovat? Lekne se vlastní otevřenosti, nebo naopak připos**anosti, bude se zlobit, vztekat, anebo dokonce vše odvolá?

Ano, i to se někdy stává a přepisuje se často, tu více, tu méně, někdy taky hodně, a to s pomocí celé kumpanie spolupracovníků, marketingových specialistů, sekretářek, manželek, manželů i milenců a kdovíkohoještě. Ale občas potkám i někoho, kdo si napsaný rozhovor přečte a nezmění ani čárku, neškrtne jediné slovo.

Pravda, takových lidí bych za roky, co tuhle práci dělám, spočítala na prstech jedné, maximálně dvou rukou, ale za to si i po letech tato setkání vybavuju do posledních detailů. Ta hysterická? Nevím, vlastně jak je to možné, ale tak nějak automaticky je vymazávám. Delete! Jako kdyby se sama sypala do koše a ti lidé, jejich jména také.

Irena Jirků

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.