Dokud byl svět natolik primitivní, že živobytí bylo nutné ze země vydřít nehoráznou fyzickou silou, rozhodoval v rodině o důležitých věcech muž. Tedy – o těch věcech, o kterých mu rozhodování příslušelo. Těch není zase tak mnoho, jak to vidí onen feministický narativ.
Základním, určujícím biologickým faktem lidského života je, že žena je stonásobně cennější bytost než muž. Pokud se to tvrzení mýlí kvantitativně, pak přílišným konzervatismem; je možné, že tisícinásobek by byl pravdě blíže. Vezměte sto žen a jednoho muže a vysaďte je na pustý ostrov; vraťte se za pět let a najdete pět set dětí. Udělejte to obráceně a najdete jednu zuboženou matku, plus minus pět dětí, jednoho či dva muže a přes devadesát mužských mrtvol. Že v určitých specifických podmínkách je vyšší poptávka po synech než dcerách, je sice pravda, ale na onom základním faktu to nic nemění.
Týž fakt, že žena umí rodit děti, kdežto muž ne, dal ženám evolučně vybrousit mnoho užitečných schopností, prominentně empatii a averzi vůči riziku. Mužům naopak logicky přiřkl relativně větší toleranci vůči riziku a slabší schopnost vcítit se do kůže druhého (kromě mnoha jiných).
Vzhledem k tomu, že lidí bylo po drtivou dobu existence lidstva málo a jeho okolí pro ně představovalo jedno fatální riziko za druhým, bylo třeba mít hodně dětí. Polovina z nich se nedožila prvních narozenin, část zlikvidovaly nemoci a další část jich pomřela při získávání nezbytných dovedností, jako je nabodnout jiného člověka na kopí.
Lidé se tedy snažili ostošest, aby jich bylo co nejvíce. Když se taková žena starala o osm dětí a deváté bylo na cestě, neměla na mnoho dalších věcí čas; kromě toho kurzů jógy a salonů krásy bylo před tisícovkami let méně než dnes. Zároveň však neexistoval ani feminismus, pročež se lidé drželi prosté nutnosti přežít a nejspíš je ani nenapadlo stěžovat si na reprodukční mechanismus.
Jak ubývalo zemědělské dřiny a s průmyslem přišla jistá dávka prosperity (jakkoli nerovnoměrně rozložená), vzniklo i více času a s tím fotbal, populární hudba a sufražetky. Vyšlo najevo, že když žena porodí a vychová třeba tři děti, pořád jí zbývá dostatek energie, aby dělala něco jiného: pomáhala starým a sirotkům, pracovala jako sekretářka, studovala vědu a dělala kariéru.
Jako vše nové ani útěk (či úkrok) od plotny nebyl všude stejně oblíben. Proti konzervativně laděnému hlasu, že žena patří do kuchyně a nesmí mít moc dlouhý řetěz, se zvedl hlas feminismu první generace: My to zvládneme! A zvládly.
Bohužel to vedlo k omylu, že onen základní fakt lidského reprodukčního mechanismu nějakým způsobem vyklidí pole. Nevyklidil; nepohnul se ani o příslovečnou píď. Protože lidé stále umírají, je třeba je neustále nahrazovat lidmi novými. A protože člověk se neumí rozmnožovat jinak než skrze ženu, je zjevné, že nějaký prostor pro rozmnožování musí ženám zůstat, abychom samou rovnoprávností a růstem HDP nevymřeli.
Daniel Deyl
COOLna 
Napsat komentář