COOLna

Mnoho zaměstnanců se domnívá, že mají svou práci rádi. Ale není tomu tak, klamou jen sami sebe. Některá práce je málo naplňující nebo špatně placená, a přesto si lidé namlouvají, že jsou v ní spokojeni. Je to proto, že žijeme ve společnosti zaměřené na práci a nezbývá nám nic jiného, než si v práci nasadit růžové brýle. Jsme svázáni sociálními tlaky a společenskými normami.

V kapitalismu je každý povzbuzován k tomu, aby považoval práci za důležitou. Práce je středobodem našeho života – tento názor je velmi rozšířený. Práce je považována za smysluplnou, dává uznání, přátele, někdy dokonce zprostředkuje partnera či partnerku. Je součástí naší identity, mnoho lidí se nevnímá jako občané, ale jako policisté, učitelé nebo vychovatelé. V této kultuře nemáme jinou možnost než se s prací spřátelit. To nás vede k tomu, že ji spíše akceptujeme, než abychom ji kriticky zpochybňovali.

Proč to my lidé tak umíme?Může za to adaptivní preference, což je termín, který pochází od filosofa Jona Elstera. Označuje preference, které má člověk jen proto, že jeho autonomie je omezená. Když chybí alternativy, vnímáme to, co zbývá, jinak.

Můžete to vysvětlit na příkladu?
Ano, s bajkou básníka Ezopa. Je o lišce, která jde kolem vinné révy a dostane na ni chuť. Snaží se k révě dostat, ale nedaří se jí to. Zkouší to znovu a znovu, nakonec to vzdá a řekne: „Ty hrozny by byly stejně moc kyselé.“
A tak si jako ta liška namlouvám, že mám svou práci rád, protože nemám žádnou lepší?

Mnoho lidí to přesně tak dělá. Stejně jako liška přizpůsobují své preference tomu, co je momentálně k dispozici. Nedosažitelné se stává neatraktivním. Tím, že si řeknou, že to stejně nechtějí. Nebo tím, že současný stav prezentují jako lepší, než je, takže není třeba nic měnit.

Měli bychom tedy být vůči své práci kritičtější?
Rozhodně! Právě s vědomím, že si ji heroizujeme a o našich pracovních podmínkách si myslíme, než jsou lepší, než odpovídá realitě. Měli bychom si položit otázku, jakou hodnotu pro nás práce má. A zda jsou pozitivní pocity vůči ní opodstatněné, nebo zda jsou jen produktem naší socializace. K tomu je třeba sledovat, co se vám na vaší práci líbí a co považujete za hrozné. Je to přibližně stejné? Žádná práce není dokonalá. Měli byste ji však čas od času porovnat s jinými a zeptat se sami sebe, co od svého profesního života očekáváte. Je to dobrý plat a málo stresu? Nebo chce člověk svou prací udělat svět lepším? Nebo chce dělat kariéru? Je to v této práci vůbec možné?

Nebudeme nešťastní, když se díváme jen po práci, kterou nikdy dělat nebudeme?
To se může stát, ale je lepší se orientovat podle takové práce, než podle té, která vám nevyhovuje. Nebo ještě hůř: než si myslet, že byste jinak neměli práci. Často je to právě strach z nezaměstnanosti, který drží lidi v jejich zaměstnání.

Důsledky můžeme pozorovat již několik let. V pandemii někteří lidé zpochybnili svou práci a sami si určili, jak by mělo jejich zaměstnání vypadat. Ne nadarmo se mluví o great resignation nebo o quiet quitting. Zejména v USA dalo mnoho lidí výpověď v zaměstnání. Někteří dokonce zcela změnili práci a začali od nuly.

Když vás mnoho zaměstnání nečiní šťastnými nepotřebujeme zkrátka jen více volného času?
Ano, měli bychom mluvit o zkrácené pracovní době. Žiji ve Skotsku a čtyřdenní pracovní týden tam byl úspěšně vyzkoušen. Když lidé pracují méně, cítí se lépe, to ukazují studie. Nechci být špatně pochopen: nejsem vůbec proti práci. Ale jako filosof si myslím, že bychom měli vnímat věci jako krásné jen, pokud to je opodstatněné – včetně naší práce.

Abychom to mohli udělat, potřebovali bychom čas a jistoty. Pomohl by nám v tom nepodmíněný základní příjem?
Byl bych pro, protože by to vedlo k tomu, že by se více lidí vymanilo z dogmatu práce. Kdybychom mohli žít bez práce, uvědomili bychom si, že má sice svou funkci, ale není tím nejdůležitějším.
Horujete tedy za to, aby se práce stala vedlejší věcí?
Proč ne? Člověk je víc než jeho práce. Proto by se měl postarat, aby práce nebyla středobodem jeho života. Měli bychom lidi podporovat v tom, aby to pochopili: život je víc než pracovat celý den – jen proto, abychom si mohli dovolit výrobky, které nepotřebujeme.

Michael Cholbi, filosof