Výzkum z roku 2021 z šestnácti vyspělých zemí světa včetně Německa, Velké Británie nebo Japonska naráží na zajímavý fenomén: zatímco ženy zpravidla nacházejí smysl života v několika vedle sebe existujících rolích, jako je ta kariérní, mateřská nebo třeba role nejlepší kamarádky, muži se mnohem častěji definovali právě především jako živitelé.
Tahle redukce muže na živitele možná obstála v dobách, kdy ženy měly být především krásné a rodit děti, ani tehdy ale nepřinesla nic moc dobrého ani jednomu pohlaví.
Ve výsledku se tak pod tíhou společenských očekávání někteří muži zachovají jedním ze dvou způsobů. Někdy se rozhodnou v podstatě upracovat k smrti s vidinou toho, že je jejich práce jednoho dne dovede k hegemonickému statusu plnému peněz a moci, jak s oblibou propagují známé osobnosti typu influencera Andrewa Tatea, lukrativní značce toxické maskulinity.
V druhém případě se naopak uzavírají do sebe a propadají depresím a strachu, že jejich přínos společnosti a vlastní rodině (pokud jejich boj o duševní zdraví zároveň neprovázejí obavy, že si nezvládnou najít partnerku) nikdy nebude dostačující. Konkrétně strach z nedostatku intimity a chybějícího partnerského vztahu přitom není zcela nepodložený: mladí heterosexuální muži mají podle amerického průzkumu méně sexu než kdy dřív.
Vzhledem k všeobecnému tlaku na výkon, užitečnost a dosažení ideálů mužnosti (stejně jako škodlivým stereotypům o tom, jaké emoce je přijatelné projevovat navenek) je tak smutným, ale nepřekvapivým faktem, že v drtivé většině případů jsou oběťmi sebevražd muži. Podle dat Českého statistického úřadu byl počet sebevražd mužů po celou druhou polovinu dvacátého století dvakrát vyšší, než tomu bylo u žen. Od roku 2004 jde každoročně o čtyřnásobek počtu sebevražd žen.
Odmávnout výše jmenované statistiky údajnou absurditou celého problému by bylo příliš zjednodušující. Podle amerického terapeuta Jonathana Deckera je místo zmiňované toxické maskulinity přiléhavější mluvit o maskulinitě limitující nebo svazující: do úzce vymezené a sociálními sítěmi naddimenzované ideje pravé mužnosti spočívající v zářné kariéře, materiálním zajištění a vypracovaném těle se vejde jen velmi malé procento populace.
Nemluvě o tom, že ruku v ruce s instagramovým steroidovým „chlapáctvím“ chodívá v nejhlasitějších případech také mizogynie, agrese nebo nebezpečné riskování v podobě drog, hazardních her a rychlého řízení. Ti, kdo se k těmto pokřiveným ideálům nedokážou přiblížit, pak svoje zklamání mohou obracet proti společnosti jako ve známých případech útoků od samozvaného incela Elliota Rodgera v Kalifornii v roce 2014 nebo Aleka Minassiana v Torontu v roce 2018. Mnohem častější je ale otočení pocitu viny a studu vůči sobě samému.
Přesto: často viněný feminismus pro muže může mít mnohá pozitiva, pokud si je společně dovolíme využít. I jim se totiž uleví, pokud se budou moci snáze definovat zároveň jako aktivní otcové, citliví partneři či kamarádi do jakékoliv krize. Nebo jednoduše tak, jak sami chtějí, aniž by nad nimi visel Damoklův meč neustálé prospěšnosti.
Gabriela Knížková
Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.
COOLna 
Napsat komentář