COOLna

Co tě nejvíc štve na tom, jak se společnost chová ke stárnoucím ženám?
Nejvíc mě štve způsob reprezentace, která mi přijde docela slabá. Když si vezmeme mainstreamový Hollywood, tam herečky od určitého věku vypadají, jako že se zastavil čas. Už nemohou stárnout dál. Pak máme například Helen Mirren nebo Meryl Streep, kterým je „dovoleno“ normálně stárnout a mohou hrát i starší postavy, ale pro většinu hereček to fakt vypadá, že se zastavily ve věku 45 let a dál už to prostě nejde. Potom se strašně divíme, proč Madonna, Courteney Cox nebo Nicole Kidman mají botoxu tak moc, že se jim těžko hýbe obličejovými svaly.

Není to tím, že by byly tak nesoudné nebo že by za každou cenu potřebovaly vypadat pořád krásné. Pohybují se zjevně v prostředí, které jim nic jiného nedovolí. Pokud chtějí fungovat dál, musí na to přistoupit. To je jedna strana problému. Druhá je v tom, že ženy od určitého věku, nějakých šedesát plus, jsou především definované svou vztahovostí k ostatním. Čí že jsou matky, čí jsou babičky. Jejich vlastní motivace, touhy, cíle jsou většinou velmi v pozadí. Jejich nejdůležitější role je být podporující charakter pro ostatní.

A podobně: co tě štve na tom, jak společnost vnímá mateřství?
Myslím, že mateřská, potažmo rodičovská role (otcové tam samozřejmě spadají také) je velmi individualizovaná záležitost. Žijeme v nukleárních rodinách, mezigenerační vazby jsou volnější a i díky tomuhle uspořádání to vypadá, že všechno to mají na sobě jenom ti rodiče. Na jednu stranu to tak samozřejmě je, rodiče mají zodpovědnost za své dítě. Na druhou stranu systém podpory mladších rodin v Česku mi nepřijde příliš promyšlený. Není to něco, s čím by se počítalo – od bydlení po školy. Je tu průšvih se středními školami, žádná podpora zkrácených úvazků, což je pro matky na rodičáku opravdu zásadní, nebo to, že do školky mohou jít děti od tří let, možnost, že by mohly od dvou, byla zrušena před několika lety.

Nedostáváme se trochu k feministickému heslu, že osobní je politické?
Určitě je to zásadní a myslím, že to pro řadu z nás může být emancipační. Řekneš si: Aha, to neřeším jenom já, to řeší celá řada dalších lidí. Asi je to větší problém, tak co by se s tím dalo dělat? Ale myslím, že konkrétně u nás je problém v tom, že nejviditelnější političtí zástupci jsou muži, kteří jsou dál od bodu, kdy pečovali o malé děti nebo kdy se s podobnými problémy museli konfrontovat. Pak jsou z toho legrační výstupy, kdy se bývalá vláda kasala, že chce vylepšovat porodnictví, a my viděli fotku, kde kolem nemocničního lůžka stojí sedm týpků a dumá o tom, jak to té rodičce zpříjemnit.

Jak člověk pozná, že jeho problém je čistě osobní, a jak, že je společenský?

Nemůžeme si myslet, že jsme jenom nádoby, které naplní společenský zeitgeist, ve kterém zrovna žijeme. Stejně si ale nemůžeme myslet, že jsme individua, která si svou vůlí a odhodláním mohou život zařídit tak, jak chtějí.

Ideální způsob, jak poznat, jestli to, co řeším, řeší víc lidí, je se jich zeptat, což ale znamená, že to musíš říct, musíš si to pojmenovat. To je krok, ke kterému se řada lidí neodhodlá, protože se bojí, že nebudou pochopeni. V posledních letech mám pocit, že se demytizuje mateřství, ale i dobrovolná bezdětnost. Mám pocit, že se to trochu vylepšuje, posunuje. Ale první mluvčí, kteří s tím vyšli, to museli mít velmi obtížné.

Klára Vlasáková, spisovatelka

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.