Ten příběh si říká o filmovou adaptaci. Michal Žerebák byl před lety obviněn a odsouzen za ozbrojenou loupež pražské banky. Za mříže jej poslaly – zjednodušeně řečeno – pachové stopy, tedy vysoce problematická kriminalistická metoda. A k tomu nepřesvědčivé svědectví ženy, která měla za sebou 10 očních operací.
Místo aby nastoupil do vězení, utekl Žerebák za hranice a postupně si opatřoval důkazy, které by jej očistily. Po letech skrývání se mu to skutečně povedlo. Opatřil si hned čtyři znalecké posudky mezinárodních expertů, kteří konstatovali, že podle kamerových záznamů s pravděpodobností hraničící s jistotou loupil v bance někdo jiný. A nepřímo tím usvědčili českou trestní mašinerii ze skandální ledabylosti.
„Myslím, že to je lidská a profesní tragédie, když je nevinný člověk odsouzen na základě nedostatečného fotoforenzního posudku. V moderním evropském právním státě by se něco takového nemělo stát,“ řekl například německý znalec George A. Rauscher.
Sám Žerebák neměl až dosud potřebu případ medializovat a kolegové jej museli přemlouvat, aby svůj střet s českou justicí zveřejnil.
Příslovečnou poslední kapkou nejspíš bylo, že mu české úřady za všechny útrapy přiřkly kompenzaci ve výši 45 000 korun.
Už jen odůvodnění směšné sumy je zvláštní směsicí přezíravosti a byrokratické necitlivosti. Podle Ministerstva spravedlnosti, které částku určilo, šlo prý v případě Žerebáka o „životní styl, který si vyvolil sám“.
Nerad bych zlehčoval osobní tragédii muže, na němž se justice tak chladnokrevně vyřádila, ale jeho příběh má ještě mnohem vážnější vrstvu. Ukazuje na nepřiznané systémové selhání. Vyšetřovatelé, státní zástupci i soudci si vypomáhají pachovými stopami, které mají blíž k šarlatánství než k vědecké metodě. Což dokládají i další doložené případy.
Žerebákova kauza navíc doložila, že ledabyle se v Česku pracuje i s takzvanou rekognicí, která má v civilizovaném světě mnohem striktnější pravidla. „Při rekognicích se stávaly do očí bijící chyby,“ potvrdil nám Marek Dvořák z Právnické fakulty Univerzity Karlovy.
Místo sebezpytu ale sledovali hlavní aktéři jen přehlídku alibismu.
Soudkyně k vlastnoručně vyrobenému zmetku „nemá co říct“. Korunní svědkyni je to „po tolika letech fuk“. A psovod, jehož feny vyčenichaly Žerebáka? „Já jsem v podstatě neříkal nikdy, že to byl on. Pouze, že tam byla zjištěna pachová shoda,“ tvrdí dnes.
A když se nyní ptáme ministerstev vnitra i spravedlnosti, zda po dalším skandálním bezpráví chystají systémovou nápravu, přehazují si otázky jako horký brambor.
Mlčí i jindy mediálně aktivní ministr spravedlnosti Pavel Blažek, který silnými slovy komentuje kdejaký nepravomocný případ. Ať už šlo o kriminální kauzu svých brněnských spolustraníků či naposledy dílčí (a později zrušené) rozhodnutí soudu ve vyděračském příběhu z pražského IKEM.
Na ukončený a v mnohém ostudný případ Michala Žerebáka, který před českou podobou spravedlnosti raději utekl do Švýcarska, si ovšem vzal volno.
Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.




Napsat komentář