Nepřestává mě fascinovat, jak se někteří obklopují lidmi, kterým říkám „indulona“. Lidmi, kteří budou říkat přesně to, co chce manažer slyšet, i kdyby to byla největší hovadina pod sluncem. Ego se teteli blahem a pocit vlastní důležitosti roste.
Manažeři, kteří si indulony „pěstují“, obvykle dělají totéž i u svého manažera. Podlézají, intrikují. Úspěchy svých lidí si přívlastňují a naopak své chyby hází na ně. Čas od času nějakého člověka obětují, aby si svůj post uhájili.
Obvykle musí mít poslední slovo. Jakoukoliv snahu o diskusi berou jako vměšování se do svých kompetencí. JÁ TADY ROZHODUJU! JÁ JSEM MANAŽER!
A pokud se tento styl „kultury“ uchytí a je kvitovaný, velmi brzy bude zaplevelená celá firma. Přesně takové lidi si totiž budou do svých týmu vybírat. A ti, co s tímto chováním nesouhlasí, budou z takové firmy postupně odcházet.
O to víc si vážím těch manažerů, kteří přináší skutečnou hodnotu, nebojí se konfrontace od svých lidí, diskutují a případně oponují. Jejich lidé se jich nebojí a ani nejsou znechuceni jim cokoliv říkat. Díky tomu mají velkou šanci znát všechny proměnné z více úhlů a rozhodovat kompetentně. Jsou to lídři, za kterými jdou schopní specialisté a vzájemně vytváří funkční symbiózu. A to je i důvod, proč mě moje práce baví – jít do hlubších rozhovorů, vzájemně se inspirovat a propojovat tam, kde to bude win win.
Martina Koláčková, HR
Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.
COOLna 
Napsat komentář