COOLna

Poslední pokus zlepšit postavení českých nájemníků skončil záhy poté, co začal. Další je v nedohlednu. Proč se v jiných evropských zemích postavení nájemníků upevňuje, ale v Česku nás zajímá jen pohoda vlastníků bytů?

„Dobrý den, obracím se na vás, protože se svou partnerkou čelíme vážným problémům s pronajímatelem a už si nevíme rady,“ začíná jeden z dopisů, které v posledních dvou letech lidé adresovali Iniciativě nájemníků a nájemnic (INN), podpůrné organizaci založené roku 2022. „Už na začátku nám pronajímatel přenechával všechny opravy – například balkónových dveří nebo kotle – ačkoliv náklady měly jít za ním. Skutečné problémy pak začaly ve chvíli, kdy tvrdil, že mu dlužíme 30 000 korun za nedoplatek energií,“ pokračuje dopis. „Když jsme ho požádali o originály faktur, odmítl nám je ukázat. Pak se pokusil změnit naši smlouvu z nájmu na dobu neurčitou na roční smlouvu. Přidal navýšený nájem i zálohy na energie, založené na sporných 30 000 Kč a vložil nové body, které omezovaly naše práva – například zkrátil dobu pro doplácení energií ze čtyř měsíců na pouhé dva týdny,“ píše dál nájemník, jehož dopis si iniciativa uložila do složky evidující odvedenou práci. Koncem roku 2024 ve své souhrnné zprávě uváděla, že se jí podařilo těm, kdo se na ni obrátili, zachránit 498 000 korun – typicky na vrácených kaucích, které se pronajímatelé pokoušeli zadržovat.

„Pod tlakem nám poslal několik faktur. I když z našich výpočtů vyšlo, že mu nic nedlužíme, naopak on dluží nám 1 000 Kč,“ pokračuje dál dopis. „Dlouho nám neodpovídal, choval se arogantně a označil nás za problémové nájemníky. Když jsme mu oznámili výpověď, požadoval po nás, abychom celý byt nechali vymalovat, přestože před naším nastěhováním vymalován nebyl, nemáme ale fotky jako důkaz,“ shrnuje nájemník, který se rozhodl z bytu raději odejít. V závěru dopisu se na iniciativu obrací s tím, že by byl rád, kdyby to proběhlo v klidu, získal by se svou partnerkou zpět kauci, neplatili by zvýšený nájem a pokud možno by získali zpět i přeplatky. „Obáváme se ale předání bytu kvůli jeho nepřiměřenému a agresivnímu chování,“ stojí v emailu.

Iniciativa má pro tyto účely tzv. akční skupinu, která vyřizuje žádosti o pomoc, radí nájemníkům, zprostředkovává právní konzultace nebo doprovází své členy na schůzky s majitelem. Ta později zjistila, že v dopise popisovaný pronajímatel poskytl nájemníkům, kteří iniciativu oslovili, za čtyři roky pouze dvě vyúčtování energií. Obě pokrývala téměř dvouleté období, ačkoliv zákon vyžaduje roční vyúčtování. Během covidu si ponechal státní příspěvky na energie v hodnotě několika tisíc, které měly být převedeny na nájemníky. A také trval na tom, že měli několik měsíců platit zvýšený nájem i přesto, že nová smlouva nebyla nikdy podepsána. Podle záznamů iniciativy její členové nakonec byt před předáním skutečně vymalovali, důkladně uklidili a opravili drobné závady. V několika emailech se s pronajímatelem pokoušeli domluvit na předání. Byl neochotný, trval na nevhodných časech a tvrdil, že na předání spolu s ním přijde realitní makléř a technik na energie. Nakonec přišel sám.

„Když na předávku bytu přijdeme spolu s členy, kteří mají potíže, má to obyčejně velký impakt,“ říká Matěj Dvořák, jeden z členů akční skupiny, který se schůzky s majitelem bytu účastnil. „Chodí nás s nimi víc, aby lidé měli pocit opory. Jinak je v disproporční výhodě landlord, když si s sebou vezme třeba právníka. Takhle si majitel rychle uvědomí, že nájemník není sám, ale je obklopený nějakou podpůrnou strukturou, což většinou nepoctivé typy rozhodí,“ popisuje Dvořák. V uvedeném případě se tak stalo.
„Nezabránilo mu to ale jít bytem milimetr po milimetru a hledat co nejvíce poškození, která by mohl zapsat do předávacího protokolu a odečíst je z kauce. Byt kontroloval přes hodinu, zastavil se třeba u klimatizační jednotky, v níž jen chyběly baterky nebo u balkonových dveří, které se špatně dovíraly a přesvědčoval nás, že jejich servis je odpovědnost nájemníka,“ vypráví s mírným úsměvem člen iniciativy, který byl už u mnoha předávek bytů. „Po hodině zapsal deset bodů včetně prasklé žárovky a milimetrové oděrky na dveřích od záchodu a chtěl po našich členech, aby znovu nechali vymalovat celý byt,“ pokračuje.

Zlomový bod nastal ve chvíli, kdy členové akční skupinky v poklidné konverzaci majitele bytu upozornili na to, že naopak on dluží nájemníkům penále v hodnotě asi patnácti tisíc za to, že jim neposílal vyúčtování. A že nájemníci kromě prasklé žárovky a vypotřebovaných baterek nehodlají nic nahrazovat ani opravovat, naopak očekávají vrácenou kauci v celé výši. Přes počáteční odpor a po komplikované komunikaci majitel nakonec předávku podepsal a kauci následně uhradil. Případ tedy dopadl tak, jak nájemníci chtěli.

„Pokud se lidem podaří nás kontaktovat včas, velmi často to dopadne ve prospěch nájemníků,“ komentuje Matěj Dvořák. „Ale ocitli jsme se několikrát také v pozici, kdy jsme do sporu s majitelem vstoupili pozdě a už jsme neměli žádné možnosti vyjednávání. Často se nám lidé ozývají až v momentě, kdy o kauci přišli,“ říká. Iniciativa nájemníků a nájemnic i z toho důvodu o typických konfliktních situacích pořádala za poslední rok dvě veřejná setkání, kde členové akční skupiny řešení konfliktů přehrávali před publikem. Mnohé momenty působily, jako by se lidé přišli podívat na absurdní drama.

Za poslední rok a půl vyřídila skupina asi čtyři desítky podobných kauz. „V drtivé většině případů jsou to situace, kdy se člověk stěhuje pryč z bytu a obává se, že mu majitel nevrátí kauci. Nebo má problémy s vyúčtováním, s nedoplatky, o nichž si myslí, že nejsou jeho problém. Většinou se lidi na nás obrátí, když se mají brzy stěhovat, to je 80 – 90 procent našich kauz. Mají strach, že přijdou o peníze třeba právě kvůli škodám na bytě, které nejsou jejich zodpovědnost,“ říká Dvořák. „Mám vysledováno, že archetypální český landlord je muž ve věku 40 až 55 let, zhruba generace Husákových dětí. V devadesátých letech díky privatizacím přišel k majetku. Prezentuje se určitými hodnotami – vždycky mu jde hlavně o zisk. Bohužel mají často sklony se chovat naprosto příšerně k ženám a LGBT lidem. Zažili jsme jsme i takové, kteří na ženu – nájemnici vůbec nereagovali a všechno směřovali na nás muže, a to ne jednou,“ shrnuje.

Právnička a předsedkyně Sdružení nájemníků ČR (SON) Lenka Veselá má díky dvacetiletému angažmá u organizace podobnou zkušenost s problémy českých nájemníků. Zatímco na iniciativu se obracejí spíše mladší lidé včetně cizinců, například zahraničních studentů, SON je tradiční organizace poskytující podporu lidem v nájmu od roku 1996. „V poslední době se na nás obrací čím dál více lidí, situace českých nájemníků není dobrá,“ říká Veselá.

Naráží především na výši nájmu, která nejen kvůli špatně dostupnému vlastnickému bydlení v poslední dekádě také bezprecedentně rychle stoupala, v některých místech až o sto procent, a také na čím dál rozšířenější praxi uzavírání pouze krátkodobých nájemních smluv – do dvou nebo do jednoho roku, někdy i méně. Vzhledem k mimořádně vysoké poptávce po bydlení ve většině velkých městech majitelé bytů vědí, že lidem často nezbyde než na to přistoupit.

Podle analýzy ministerstva pro místní rozvoj má dnes asi polovina nájemníků smlouvu maximálně na rok dopředu. Týká se to hlavně těch mladších, což potvrzuje, že situace lidí v nájmu se zhoršovala v posledních letech a vysvětluje poptávku po podpoře nájemnických organizací. Iniciativa nájemníků a nájemnic už má v této chvíli pobočky v pěti českých městech – v Praze, Brnu, Olomouci, Ostravě a Českých Budějovicích.

Krátkodobá smlouva přitom neznamená jen nejistotu, ale také žádné krytí vůči zvyšování nájmu, které v případě uzavřené smlouvy na dobu neurčitou nesmí během tří let přesáhnout dvacet procent. Nájemníci s krátkodobými smlouvami tedy nemají jak předvídat, o kolik se jim každý rok nájem zvýší. Jak se shodnou SON i INN, kvůli asymetrickému vztahu mezi pronajímateli a nájemníky se v posledních letech zhoršuje i kvalita ubytování a pronajímatelé se dopouštějí vůči nájemníkům čím dál skandálnějšího chování. Někteří zakazují vlastnit domácí zvířata, další návštěvy, jiní například nechtějí ubytovávat lidi s dětmi. Online skupiny jako Krize bydlení bizár, v nichž lidé sdílejí nabídky buď absolutně nevyhovujícího, nebo přemrštěně naceněného bydlení, jsou už na internetu notoricky známé.

„Náš dlouhodobý cíl je rozhodně doba neurčitá. Smlouvy na dobu neurčitou by v Česku měly být standardem, jen s výjimkami,“ říká rozhodně Lenka Veselá. „Máme tu ale bohužel jiný právní řád než třeba ve Švýcarsku, kde je přes šedesát procent lidí v nájmu, zatímco v Česku kolem dvaceti. Ještě v 90. letech přitom postavení nájemníků nebylo tak špatné jako dnes. Hodně věcí se bohužel zkazilo tak, že to nejde vrátit zpátky,“ dodává. „Dřív museli majitelé soudně dokazovat třeba i to, že mají příbuzného, kterého chtějí nastěhovat místo nájemníka,“ říká během vystoupení na veřejném setkání, které v dubnu tohoto roku organizovala zmíněná Iniciativa nájemníků a nájemnic v pražském klubu Punctum. Podle konverzací, které tu příchozí vedou pravidelně na začátku setkání ve skupinkách, jde o jeden z nejčastějších důvodů uváděných majiteli, kteří se chtějí s nájemníky rozloučit.

Veselá také mluví o tom, že drtivá většinu bytů je v Česku ve vlastnictví fyzických osob. Institucionální pronajímatelé u nás vlastní pouze asi 12 procent, města pak méně než 4 procenta. „S fyzickou osobou se pracuje velmi odlišně než s institucionálním hráčem. S Frantou Vomáčkou a s Heimstadenem se prostě mluví jinak,“ vysvětluje právnička, která se v tomto ohledu s iniciativou neshodne. Na Ostravsku mají její členové se zmíněným Heimstadenem výrazně negativní zkušenosti, podobně jako třeba nájemníci v Berlíně, jejich kampaň za vyvlastnění velkých pronajímatelů je známá. „Obrovský zdejší problém je také to, že asi 200 000 bytů je prázdných,“ pokračuje Veselá. „Jejich majitele za současného nastavení těžko přesvědčíte, aby je dali na trh, nic je k tomu nenutí,“ říká a později dodává, že je k zapotřebí motivace prostřednictvím daní. Také mluví s ironií o tom, že Češi podle ní neumí investovat do ničeho jiného než do nemovitostí a dotkne i hlavního mýtu, který může za dnešní postavení nájemníků – mýtu o neplatičích.

Ačkoliv data ministerstva pro místní rozvoj i údaje Asociace nájemního bydlení potvrzují, že neplatičů je v Česku jen několik procent, podle zkušeností Veselé, konzultovaných odborníků na bydlení i úředníků má v Česku většina lidí za to, že neplatičů je více a majitelé bytů uzavírají s nájemníky krátkodobé smlouvy, aby se chránili. Za to, jak moc představa o neplatičích neodpovídá realitě, mohou podle Veselé všechny naše vlády. „Všechny jimi strašily, a tak si to dnes lidé opravdu myslí,“ říká.

Lidé v Česku příliš nevnímají disproporční výhodu majitelů několika bytů v porovnání se situací nájemnictva. Příběhy lidí v nájmu, z nichž mnozí se v poslední době dostávají do situací nepříjemně ovlivňující jejich duševní i fyzické zdraví, nás nedojímají ani příliš nezajímají. Většina lidí v Česku zkrátka za standardní bydlení považuje to vlastnické, protože sama nemovitost vlastní.

Jak potvrzuje několik let starý výzkum Akademie věd Dráhy bydlení mileniálů, i relativně mladí lidé se řídí podle zděděné představy o vlastním bydlení coby ideálu, přičemž pronájem je chápán jako možnost nouzová. Vlastní byt je známkou odpovědnosti, schopnosti se o sebe postarat, zatímco placení nájmu se vnímá jako něco provizorního nebo „pro socky“. Kdo má šanci na vlastní nemovitost dosáhnout či získat hypotéku, proto téměř vždy volí právě tuto možnost. V nájmu pak končí mladí lidé s tím, že je to dočasné nebo na svůj byt prostě nemají, přičemž druhá skupina se vlivem vysokých cen bydlení v posledních letech rapidně zvětšuje a realita už se začíná od sdílených představ lišit.

Škrhovi se o koupi vlastního domu začali zajímat až v posledních letech. Environmentální ekonom a advokátka s malým dítětem dlouho nevěděli, zda vůbec budou mít děti a do úvah o vlastním bydlení je nic nenutilo. „V době, kdy si naši kamarádi nemovitosti začali pořizovat – což bylo před deseti lety, kdy to ještě docela šlo – jsme to neřešili. Manžel si dodělával doktorát, žili jsme v zahraničí a nevěděli, jestli se budeme vracet,“ popisuje Zuzana Škrhová. „Od roku 2023 jsme ale zpátky, máme dvouletého syna a začali jsme uvažovat o koupi bytu 3+kk v nějaké starší pražské zástavbě. Když jsme se podívali na ceny, zjistili jsme, že je to pro nás nedosažitelné,“ říká Škrhová. Ani jeden z partnerů nemá možnost vzít si například bezúročnou půjčku od rodičů nebo z rodiny získat menší byt, který by pronajímali a získali tak finance na svůj. 
„Bohužel nás teď hodně omezuje i změněná situace na nájemním trhu. Za nájem zaplatíme hrozně moc, taky jsme zjistili, že vám lidé dají smlouvu maximálně na rok a vkládají vám do ní různé indexační položky. Jsme teď skříplí v situaci, kdy nájem neutáhneme, kdyby někdo z nás vypadl dlouhodobě například kvůli nějaké chorobě. Dvacet let zpět mě nenapadlo, že rodina dvou vysokoškoláků na tom bude takhle,“ shrnuje Škrhová.

Klára Formanová, která je také nájemnicí, o koupi bytu uvažovat ani nemohla. Je sice vysokoškolačka a patří v odborných kruzích ke známým architektkám, je ale také samoživitelka, a tak se s dítětem ocitla ve sdíleném nájmu. „Aktuálně už bydlím jen se synem a platím hodně málo, asi devět tisíc, s energiemi se to vyšplhá tak na patnáct, ale je to jen kvůli tomu, že bydlím v domě, který je dlouhodobě nerekonstruovaný a neudržovaný,“ říká. „Taky platím zálohy jako OSVČ, takže musím vydělávat hodně, abych to utáhla. Minimální částka, abychom s pětiletým synem přežili, je měsíčně třicet tisíc korun. Takže mi bydlení snadno odčerpá polovinu příjmů,“ vypráví pražská obyvatelka, která je prý už na skromné podmínky zvyklá. „Návštěva zoo je pro mě svátek, kávu si venku kupuju výjimečně.“
Formanová dříve žila ve spolubydlení a první dva roky po narození syna jí finančně pomohli přátelé. „Bez jejich daru bychom asi bydleli v azylovém domě,“ rekapituluje žena, pro kterou byly první čtyři roky po narození syna extrémně náročné. „Dlouho mi trvalo se psychicky sebrat, vydělávám na nás celou dobu sama, alimenty jsou minimální a platit bydlení bylo opravdu náročné. Měla jsem dlouho dokonce fyzické bolesti. I teď je to náročné, například když je syn nemocný. Kdybych nepracovala z domova tak jsme asi v tom azyláku,“ popisuje žena, kterou by nikdy nenapadlo, že se do této situace dostane. „Je úplně jedno jaký máte titul nebo jak jste známí. Systém, který je tu nastavený stran podpory samoživitelů, vůbec nefunguje,“ shrnuje Klára.

I Pavla Lukešová z Brna má vysokou školu stejně jako její rodiče. Ti však vlastní bydlení zajistili po rozvodu jen sobě samotným. „Pamatuji si, že někteří spolužáci k osmnáctinám dostali byt, ale my s bratrem ne. Žádný kapitál ani majetek jsem neměla, a tak jsem nikdy ani nemohla uvažovat o tom, že bych si vzala hypotéku,“ říká Lukešová. Dotýká se nejčastějšího způsobu českých vlastníků, jak přijít k nemovitosti – dědictvím. Jak se můžeme dozvědět ze zmiňovaného výzkumu Akademie věd, jen čtvrtina mladých lidí si zvládne bydlení pořídit bez pomoci rodičů. Lukešová, která pracovala v kulturním sektoru, poté na brněnském magistrátu a byla také zastupitelkou městské části, však má dobře placené místo až v posledních letech, kdy za prací u OSN přesídlila do Vídně.

Od mládí bydlela ve studentských bytech, posléze vždy ve spolubydlení v nerekonstruovaných bytech, a to i s dětmi. Byt, který dnes v Brně obývá, její tehdejší partner rekonstruoval na vlastní náklady, na oplátku v něm mohli rok zůstávat zdarma. „Vyšlo to díky tomu, že majitelé jsou opravdu laskaví. Ceny však samozřejmě stoupaly, takže dnes za něj platíme dvacet tisíc,“ říká Lukešová, která má aktuálně zkušenost také s tržním bydlením ve Vídni, kde bydlí střídavě s manželem ve třicetimetrovém bytě za 1 100 eur. „Aktuálně si chceme zažádat o jeden z těch zdejších slavných městských bytů, za které se platí mnohem méně, pokud ve městě žijete alespoň dva roky a doložíte příjmy, tak jsme zvědaví,“ říká rodilá Brňačka, která díky práci pro OSN poprvé slušně vydělává. „Celý můj dospělý život byl strach: hlavně aby byl zaplacenej nájem! Teď jsem poprvé v situaci, kdy bych si dokonce mohla i na něco našetřit,“ usmívá se Pavla.

„Byla to revoluce, když loni v říjnu vystoupil ministr pro místní rozvoj Ivan Bartoš s tím, že se změní pravidla pro nájemní bydlení, skončí nekonečné řetězení krátkodobých smluv, neplatiče bude možné jednodušeji vystěhovat a pozice nájemníků a majitelů bytů bude vyrovnaná,“ psala loni Julie Hrstková v Hospodářských novinách. „Změny občanského zákoníku a občanského soudního řádu mělo ministerstvo pro místní rozvoj a resort spravedlnosti představit letos na jaře, finální podoba měla projít sněmovnou do konce funkčního období vlády, tedy do konce roku 2025,“ popisovala novinářka v době, kdy se už vědělo, že z plánů nic nebude. Bartoš skutečně na podzim 2023 ohlásil záměr zlepšit postavení nájemníků, tedy dosáhnout toho, aby se standardem staly dlouhodobé smlouvy a zároveň usnadnit rychlejší vystěhování neplatičů. Pronajímatelé by přišli o možnost argumentace svojí nejistotou a něco by dostaly obě strany. Dnes víme, že to nevyšlo.

„Víte, když jsem přišel na ministerstvo pro místní rozvoj, žádná bytová politika se v Česku nedělala. Přitom bytová politika by měla být alfou a omegou každý vlády,“ usmívá se dnes už bývalý pirátský ministr Ivan Bartoš. „Všichni si pořád myslí, že bytovou situaci u nás spasí, když se udělá jedna věc, ale my jsme věděli, že tak to nejde, že musíte udělat nejen A, ale i B, C, D a E, pokud s krizí chcete nějak hnout. Rozhodli jsme se, že to budeme postupně budovat, že to nebudeme dělat pocitově,“ dodává poslanec a vypočítává kroky, které v oblasti bydlení podnikl. Inicioval zákon o podpoře v bydlení, který ve finále protlačil jeho nástupce Petr Kulhánek ze STAN, rozjel program Dostupné bydlení, pustil se do digitalizace stavebního řízení, která ho stála křeslo. To, že chtěl původně také zlepšit postavení nájemníků, trochu zapadlo. 

„Postavení nájemníků je zdánlivě soft otázka, ale je to vlastně hrozně důležité, protože životní pocit lidí je spojený s tím, jak bydlí. Pokud nemáte jistotu tam, kde žijete, je to dost špatné,“ vysvětluje Bartoš. Zmiňovaná analýza odborníků z ministerstva navíc ukázala, že neplatičů, kterými majitelé argumentují, aby nemuseli poskytovat dlouhodobé smlouvy, je pravděpodobně jen několik procent. „Nicméně ty obavy prostě existují, proto jsme chtěli dát oběma stranám něco. Přestože už teď mají pronajímatelé tisíc a jednu možnost, proč nájemníka vyhodit,“ říká bývalý ministr. „Často mi lidi říkají: co když někdo bude potřebovat byt pro vnučku? V tom případě ho samozřejmě může bez problémů pro ni vyprázdnit, tento nástroj v systému máme. Taky mi přijde trochu paradoxní, že u nás mají všichni plnou pusu volného trhu, ale vůbec se jim nechce jít do žádného rizika spojeného přirozeně s podnikáním.“

Podle Bartoše tehdy nějakou dobu dobře fungovala i spolupráce ministerstva pro místní rozvoj a ministerstva spravedlnosti. „Řekli jsme si, že to společně zanalyzujeme a měli ten zmíněný dvoukolejný plán,“ popisuje Bartoš. Na čem tedy pokus ztroskotal? „Se čtyřmi poslanci si člověk ty bitvy musí vybírat. Já si pak ve finále vybral digitalizaci, což mě stálo flek. U tohohle bylo zjevné, že to musí ustoupit jiným věcem,“ vysvětluje. ODS a její podporovatelé podle něj problém s bydlením neřeší. „Mají ho vyřešený, růst cen jim vyhovuje, zhodnocuje majetek.“

Současný ministr pro místní rozvoj Petr Kulhánek se rozhodl na Bartošovo úsilí v bytové politice navázat, ačkoliv je víc než jasné, že do konce volebního období nemůže v otázce postavení nájemníků stihnout žádný významný krok. Jednání, která teď na ministerstvu pro místní rozvoj s různými stranami probíhají, jsou pravděpodobně pro STAN platformou, jak si ujasnit vlastní vztah k tématu.

„Postavení nájemníků bereme velmi vážně. Už před mým nástupem proběhla schůze v rámci grémia ministra o nájemních vztazích. Ministerstvo identifikovalo několik oblastí, které se budou rozpracovávat. A jedna skupina vznikla právě k nájemním vztahům. Plánovaný je počet setkání a zastoupeny jsou různé strany, aby se všichni měli možnost vyjádřit,“ říká náměstkyně pro bydlení a sociální oblast Barbora Špicarová Stašková.

„Za nás je třeba dosáhnout stabilizace, kterou vidíme v lepším vyvážení vztahů. Podobně jako za předchozího ministra byl záměr posílit postavení nájemníků, ale zároveň urychlit vystěhovávání neplatičů. My na to teď chceme navázat a debatu dotáhnout tak, aby na výsledku bylo už možné stavět,“ objasňuje Špicarová Stašková. Osobně si prý dokáže představit také například daňové zvýhodnění pronajímatelů, kteří by nájemníkům nabízeli delší smlouvy.

„Dát jim určitý bonus, o který přijdou, když nájemníka vymění. Zavádět hned teď povinnost smluv na dobu neurčitou by mohlo narazit na mentální limity zdejších pronajímatelů, nicméně je potřeba tu obavu postupně zkoušet prolomit. Dlouhodobý cíl je určitě zvýšit jistotu nájemního bydlení, tedy prediktabilita toho, jak se lidem v čase zvyšuje nájem,“ vysvětluje Špicarová Stašková.

Prezident Asociace nájemního bydlení a ředitel společnosti SIAN Jakub Vysocký je za schůzky na ministerstvu rád. „Každý pronajímatel má zájem o dobrého nájemníka a každý nájemník o dobrého pronajímatele. A chtějí to dlouhodobě. Nejsou to dvě strany barikády. Je to společný zájem. Takže i my jako pronajímatelé chceme mít v bytě nájemníka dlouhodobě, a i se zástupci nájemníků se pokoušíme tohoto cíle dosáhnout. Ale majitel chce vědět, že když dojde k problematické situaci, typicky k neplacení nájmu, tak má v ruce účinný nástroj k vystěhování nájemníka, který pryč nechce, i když nemá platný právní titul byt užívat. Teď budeme hledat kompromis, aby konečným cílem byly dlouhodobé smlouvy a zároveň vystěhování neplatičů v řádu měsíců,“ shrnuje hned na úvod stanovisko Asociace nájemního bydlení sdružující velké české pronajímatele. Podle Vysockého by rychlejší možnost vystěhování vedla i k tomu, že by majitelé dávali více bytů na trh.  

„Rozhodně je dobrá myšlenka motivovat majitele pozitivně. Pokud by byl na stole návrh týkající se daňových úlev pro ty, kdo poskytují smlouvy na dva, tři nebo pět let, podpořili bychom ho,“ říká manažer, podle kterého je důležité, aby prostředí s dlouhodobými smlouvami nevzniklo regulativně, ale aby jej majitelé aktivně a dobrovolně spoluvytvářeli. „Rychlý regulativní postup by mohl mít nedomyšlené konsekvence. Majitelé budou mít byty raději prázdné, než aby se vystavovali nějakému riziku. Budou mít strach pronajímat dlouhodobě. Máme v asociaci členy, kteří vystěhovávají třeba dva roky. Jejich nájemníci využívají prolongačních lhůt, obstruují soudní proces, pak to trvá opravdu dlouho.“

Vysocký mluví i tom, že asociace se bude snažit aktivně měnit přístup svých členů k dlouhodobým smlouvám. „Někteří členové už si pilotují smlouvy na dva nebo tři roky. Když to funguje, je to skvělé. Majitel nemusí řešit náklady na inzerci, nájemník zas nemusí přehlašovat děti třeba do jiné školky. Je to i náš cíl, ale dal bych raději prostor trhu a majitelům toto změnit, sahat do toho regulativně není dobrá cesta. Chvíli počkejme, až si majitelé zvyknou na nové jistoty. Pak si řeknou, že jim to funguje a budou ochotní přijmout i dlouhodobé smlouvy,“ říká Vysocký. Podle něj je potřeba nejdřív zdejší majitele bytů kultivovat. „My tak nějak tušíme, že někteří se nemusejí chovat dobře. Mluvil jsem o tom s paní Veselou ze SON. Majitel samozřejmě musí být morální a dodržovat zákony. My taky máme etický kodex, s nímž musíte souhlasit, když jste naším členem. Máme iniciativu Férový inzerát. Musíme kultivovat trh přesně tímto způsobem, aby lidé věděli, co mohou a co nesmí po nájemnících chtít.“

Jedním z potenciálně kritických bodů vyjednávání na gremiálních schůzích může být definice neplatiče. „My si ho definujeme jako někoho, kdo dluží více než třicet dní alespoň tisíc korun. Takhle jsme to nastavili, protože někdo může platit nájem jen tři tisíce. A máte pravdu, že jich není moc, nám vyšlo číslo asi dvě nebo tři procenta. Ale kdyby jich bylo deset procent, tak lidi u nás nepronajímají vůbec,“ myslí si Vysocký. Uznává, že je asymetrické snažit se o nastavení systému podle obavy z dvou až tří procent neplatičů. „Tak to ale prostě je. Klíčové je, aby se majitelé nebáli, protože pro každého z nich to může mít fatální následky. Třeba pro lidi, co si koupili byt na hypotéku, kterou jim splácí příjem z pronajímaného bytu.“

Asociace nájemního bydlení přišla nedávno s vlastní Strategií rozvoje nájemního bydlení, s níž ministra Kulhánka seznámila. „Je to koncipované asi na dvanáct let systematického postupu, za jedno volební období tohle nikdo neodpracuje. Myslím, že je teď velká shoda na tom, že bydlení je téma a letos se stane i volebním tématem. Pojďme se hlavně zaměřit na kultivaci trhu, vzdělávat nájemníky i pronajímatele. Nájemníků přibývá, kolem roku 2030 bude v nájmu čtvrtina lidí v Česku, pojďme proto vytvořit dobré podmínky oběma stranám,“ říká Vysocký.

Zcela jiný pocit, než Vysocký, podle kterého jsou jednání na ministerstvu konstruktivní, má Josefína Linka, jedna ze zástupkyň Iniciativy nájemníků a nájemnic. „Musím říct, že to byl pro mě velký reality check. Ta grémia vznikla z impulsu ‚Pojďme najít nějaký konsensus, zeptat se obou stran a předat to následující vládě‘, ale dynamika je velmi určována pronajímateli a jejich zájmy,” říká pražská sociální pracovnice.

„My jsme chtěli primárně řešit řetězení krátkodobých smluv. Ale místo toho se tam pronajímatelé snaží tlačit svoji agendu, což se snaží trochu mírnit SON,“ popisuje Linka s tím, že iniciativa je na vážkách, zda má skutečně smysl se grémií účastnit. ““Pronajímatelská lobby, která stav věcí určuje roky, hraje prim i tady. Je skvělé, že jsme byli přizváni, ale je otázka, zda na tom jen nepálíme energii.“

„Nejhorší je, že pronajímatelé stále zpochybňují to, že nájemníci jsou slabší strana. Zdůrazňují hlavně svá rizika, přestože ministerstvo se tu debatu skutečně snaží moderovat. Mě osobně jeden člověk z lobby nařknul, že se nesnažím hledat konsenzus. Jenže je to tak, že my vyjednáváme ze slabší pozice a z té se konsenzus, který by neškodil nájemníkům, hledá těžko. Pak jsme osočeni, že se nesnažíme,” říká Linka. „A samozřejmě tam panuje mentalita spojená s tím, že regulace jsou komunismus, všem nám přece záleží na osobní svobodě.“

Celé téma je pak užitečné vnímat i v evropském kontextu. Jak upozorňuje Martin Lux z Akademie věd, trendem je teď naopak postavení nájemníků posilovat. „V Nizozemí se zrušila možnost dávat smlouvy na kratší dobu než neurčitou, jen s výjimkami pro studenty. V Anglii si naformulovali nájemníky posilující Rent Reform Act. My zůstáváme mimo ten proud a je to i tím, že mladí neprotestují,“ říká sociolog bydlení a dodává, že si za to tak trochu mohou sami. “V mnoha zemích Evropy se teď odehrávají velké protesty, tady nikdo do ulic nejde.“ Například ve Španělsku, kde se demonstrací kvůli bytové krizi zúčastnilo v dubnu sto padesát tisíc lidí, je nájemníků také jen lehce přes dvacet procent jako v Česku.
“Kdyby lidi v Česku věděli, jaká ta reálná situace je, bylo by adekvátní demonstrovat. Jenže oni se často nevyznají v tom, co jsou jejich práva,” komentuje Lenka Veselá ze SON, která se proto upíná k evropskému rámci bytové politiky. Od evropského komisaře pro bydlení Dana Jørgensena a speciální komise pro bytovou krizi v Evropském parlamentu si slibuje, že standard dlouhodobých smluv bude tlačen z Bruselu. „Za nás by bylo fajn, aby nájemní smlouva byla uzavřena minimálně na rok a pokud by bylo vše v pořádku, pokračovala by dále na dobu neurčitou. Také bychom rádi podpořili zavedení daňových výhod pro pronajímatele, kteří poskytli byt k dlouhodobému nájmu – necháte-li nájemníka bydlet déle, máte nižší daně,“ říká Veselá. Momentálně je cílem do dvou let návrh na evropské úrovni předložit. 

Bára Špicarová Stašková je však skeptická. „My jsme před lety projeli asi šest zemí a přístupy jsou v každé z nich tak jiné, že si nemyslím, že to půjde rychle sjednotit. Byl by to revoluční krok, ale osobně si myslím, že by se to mělo vyvíjet spíše evolučně než revolučně. My ale pracujeme již nyní na národním řešení.“ 

Táňa Zabloudilová

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.