COOLna

Prožívání úžasu, a to i na úrovni malých každodenních momentů, má podle amerického vědce Craiga L. Andersona pozitivní vliv na naše chování, sociální vazby i duševní pohodu. Nejlepší je podle něho trénovat při pobytu v přírodě.

„Úžas je emoce, kterou prožíváme v reakci na věci, jež vnímáme jako ohromující a které v daném okamžiku nedokážeme plně pochopit,“ říká Craig L. Anderson, docent marketingu na prestižní obchodní škole HEC Paris, kde se specializuje na to, jak úžas a další emoce ovlivňují chování spotřebitelů, sociální vztahy a wellbeing. „Mnoho lidí si pod úžasem vybaví něco extrémně silného – narození dítěte, náboženskou konverzi a podobně. Moje aktuální práce se ale zaměřuje spíš na ty běžnější, každodenní zážitky – protože ty se vyskytují mnohem častěji. A tím pádem mají pravděpodobně mnohem větší vliv na naši pohodu.“

Jeho nejnovějším projektem je výzkumná spolupráce se Sierra Clubem, nejstarší a nejvlivnější občanská organizací na ochranu životního prostředí v USA, která se zaměřuje na to, jak může být prožívání úžasu v přírodě terapeutické jak pro naši obecnou duševní pohodu, ale i pro dospívající ze znevýhodněných komunit či pro válečné veterány.

Proč bychom podle vašich výzkumů měli trávit víc času v přírodě?

Hlavním důvodem je právě to, jak často a silně v ní prožíváme úžas. Ve své prezentaci jsem zmiňoval různé výzkumy, které ukazují, že úžas – ve srovnání s jinými pozitivními emocemi, jako je hrdost, zábava, radost nebo soucit – je mimořádně silně spojený s naší psychickou i fyzickou pohodou. A příroda je jedním z nejčastějších a nejmocnějších způsobů, jak lidé úžas zažívají. To samo o sobě je podle mě dostatečný důvod. Dělal jsem například výzkum s lidmi, kteří jeli divokou vodu, podílel jsem se na dokumentu o výpravě do Arktidy… Ale zároveň je pro mě důležité zdůraznit, že tenhle efekt nemusí být spojený jen s velkými výpravami.
Vedl jsem i deníkovou studii se studenty prvního ročníku vysoké školy. Prostě sledovali, co dělají během běžného dne. A i když nikam necestovali – třeba jen obdivovali západ slunce, seděli pod stromem a četli si nebo si všimli rozkvetlých květin –, zaznamenávali vyšší míru úžasu. A ti, kdo v těchto drobných momentech úžas cítili, pak na konci studie vykazovali lepší psychickou kondici. Takže i v každodenním životě, když jsme venku a dokážeme vnímat krásu kolem sebe, je to pro nás skutečně dobré.

Jak na to? Jaký je váš návod nebo minimum, které bychom měli dělat, abychom zlepšili svou každodenní pohodu?

Myslím, že jsou dva přístupy, kterými se na to dá jít. Za prvé: trávit méně času u obrazovek. Ne že by technologie samy o sobě byly špatné – spousta věcí, které děláme online, nám může přinášet radost nebo užitek. Ale většina platforem je navržena tak, aby udržela naši pozornost jen na té nejzákladnější úrovni – ne s naším soucitem, ale s minimálním zájmem, který nás nutí dál scrollovat. A druhá věc: být pozornější. Vědoměji vnímat, kde jsme, co se kolem nás děje a co je na tom kouzelné, je to, že když se opravdu zastavíme a začneme si všímat, zjistíme, že většina našich momentů je vlastně docela dobrá. Můj předpoklad, který jsem zatím ještě neměl šanci potvrdit výzkumem, je, že právě tahle každodenní všímavost může být klíčem k tomu, abychom v běžném životě zažívali víc úžasu.

Mohl byste uvést konkrétní příklady, kdy lidé mohou prožívat úžas, ale často ho nevnímají? A nemyslím ty „velké momenty“, ale spíš něco běžného, každodenního?

Například už zmíněná příroda – to je takový klasický zdroj úžasu. Jenže když žijeme ve velkých, rušných městech a denně dojíždíme, může být dost těžké to vůbec zachytit a ocenit. Mé doporučení je jednou za několik týdnů vyrazit na pořádný výlet do přírody. Zajímavé je, že lidé ve východních kulturách mnohem častěji než na Západě mluví o takzvaném mezilidském úžasu – tedy úžasu, který cítí třeba vůči svým dětem, partnerovi nebo šéfovi v práci. Například v Číně, kde jsou vztahy velmi hierarchické, lidé často uvádějí, že cítí úžas právě vůči autoritám – k někomu, kdo má v dané organizaci moc. Takže i mezilidský úžas může být dost silný. Další příklad jsou náboženské rituály. A pak hudba, zvlášť když ji člověk poslouchá nebo vytváří ve skupině. A samozřejmě i literatura a umění obecně – to všechno jsou způsoby, jak se v každodenním životě můžeme dostat k úžasu.

Jakou roli hrají moderní technologie? Přináší nám sledování dokumentů o přírodě nebo zážitky ve virtuální realitě stejné benefity jako reálné prožitky?

To je fascinující téma. V mnoha ohledech jsou totiž digitální zážitky pro lidi reálné. Nedávno jsem četl velmi dojemný příběh o chlapci, který byl kvadruplegik. Nemohl opustit dům, sám se nenajedl, nechodil, ale mohl hrát videohry. V tom virtuálním světě měl vlastního avatara a celou skupinu přátel, o kterých jeho rodiče vůbec nevěděli – až do jeho smrti. Pro něj to ale bylo skutečné. Byly to opravdové sociální vazby, jeho vlastní síť vztahů. Nelze tak říci, že to nebylo „reálné“ jen proto, že to neprobíhalo fyzicky.
Jiná otázka je, zda budou zážitky z virtuální reality stejně silné jako být venku v přírodě. Tady musím říct, že jsem zaujatý. Doufám, že nebudou. Máme totiž i fyzické důkazy, že kontakt s přírodou přináší specifické zdravotní benefity – třeba čerstvý vzduch, látky, které stromy uvolňují do prostředí a které při vdechování tlumí záněty nebo podporují imunitu. Je to jednoznačně otázka, jež si zaslouží důkladný vědecký výzkum. Ale jak říkám, jsem v tomto trochu zaujatý. Doufám, že VR nikdy nebude úplně srovnatelná se skutečným světem, protože chci, aby lidé dál chodili ven. Věřím, že čím víc se budou lidé dostávat do přírody, tím víc jim na ní bude záležet a tím větší chuť budou mít se o veřejný prostor starat. A to je něco, co by VR pravděpodobně nikdy úplně nedokázala nahradit.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.