COOLna

Třináct let byl na útěku před nespravedlností českých soudů. Ty ho poslaly do vězení na základě problematických pachových stop, vadných znaleckých posudků a pochybné rekognice. Po očištění mu stát za jeho útrapy přiřkl 45 tisíc.

V nevelké jednací síni Obvodního soudu pro Prahu 2 působil vedle svého obhájce nervózně, ale odhodlaně.

Mladý muž se letos na jaře postavil před soudce, aby mu odvyprávěl, čím si prošel. Třináct let utíkal před nespravedlivým trestem za ozbrojenou bankovní loupež, kterou nespáchal.

V mikině s nápisem „Pachové stopy? Dlouholetý systematický podvod státního aparátu ČR!“ dával tichým protestem najevo, kdo nebo spíše co má podle něj jeho odsouzení na svědomí.

Přestože šlo o mimořádný případ, nikdy se nedostal na stránky novin ani do centra veřejné debaty. A soudní síň byla při všech jednáních téměř prázdná.

Michal Žerebák se přitom léta skrýval na útěku v různých zemí Evropy, přežíval pod hrozbou mezinárodního zatykače v šedých zónách mimo systém, aby si sám mohl opatřit důkazy, které dokázaly jeho nevinu.

Soud ho nakonec zprostil obžaloby, ale z případu Žerebák se v roce 2023 nestal jen „oficiální“ justiční omyl. Má daleko větší přesah, protože důkazy, které Michal Žerebák nashromáždil, významně zpochybňují spolehlivost metod, se kterými česká kriminalistika pracovala či stále pracuje, a také důkazy, o které se tuzemské soudy běžně opírají.

Letos v březnu – u Obvodního soudu pro Prahu 2 – žaloval Michal Žerebák Ministerstvo spravedlnosti o nemajetkovou újmu za své odsouzení. Po útěku žil na ulici, přes třináct let neviděl sestru a její děti ani nemocnou matku, o kterou dřív pečoval. Když zemřela, nemohl jí přijet na pohřeb.

Ministerstvo muži, jemuž jako obrana před nespravedlností zbyl útěk za hranice, přiřklo za tyto útrapy 45 tisíc korun. A soudce při posledním stání konstatoval, že mu suma přijde dostatečná.

„Celé ty roky jsem si říkal, že už nemohu dál, prostě nemohu. Ale musíte, jinak vás to položí. Teď ty poslední měsíce se rána zase otevřela. Jako by vám někdo vrtal šroubovákem do rány. Teď už ale vím, za co jsem bojoval. Je strašná škoda, že se to nedozvěděla moje máma,“ přemítá Michal Žerebák. Až dosud o svých životních útrapách s novináři nemluvil.

K přepadení banky, za které Žerebáka soudy v roce 2010 pravomocně odsoudily, došlo o rok dřív na pražském Žižkově.

Dobový kamerový záznam zachycuje muže ve tmavém kabátu přistupujícího k přepážce pobočky České spořitelny. Na hlavě má čepici a na očích dioptrické brýle. Za několik vteřin vytáhne na pracovnici banky zbraň, žena mu po chvíli vydá bankovky, které si pachatel zastrčí do připravené tašky a z budovy chvatně odchází.

Na místě činu vyšetřovatelé poté odeberou pachové stopy a vyzpovídají svědky. Po více jak půl roce z loupeže obviní tehdy devatenáctiletého Michala Žerebáka. Ten má v té době už s policií zkušenosti – den před vyloupením žižkovské banky totiž stráví v Praze v policejní cele, když v kupé vlaku jedoucího z Plzně do hlavního města oloupí v kukle a s plynovým revolverem mladou ženu o mobil.

Dalších šest obdobných skutků mu prokážou i policisté z Mostu, v jehož okolí Žerebák v té době žije. Mladík se prakticky ihned doznává, obětem se omlouvá a zčásti jim zaplatí škodu.
K přepadením za „pár“ stovek až jednotek tisíc korun však soudy přičlení i osmý zločin – do té doby neobjasněnou žižkovskou loupež, při níž si pachatel odnesl čtvrt milionu.
Jedná se o jediný čin, který Michal Žerebák od začátku razantně popírá. To mu ale u pražských ani mosteckých soudů nepomůže. V květnu 2010 mu udělí souhrnný trest čtyři roky vězení.

Klíčovými důkazy jsou Žerebákovy pachové stopy na místě loupeže a výpověď pracovnice spořitelny, která tvrdí, že v obžalovaném pachatele se 75procentní jistotou poznala.

Trest padne i přesto, že znalci z českého Kriminalistického ústavu uvedli, že nejsou schopni kvůli údajně nízké kvalitě nahrávky z přepadení vyloučit ani potvrdit, zda je právě Žerebák skutečným pachatelem.

Michal Žerebák v té době studoval teplickou obchodní akademii a neustále sháněl peníze. Žil v sociálně vyloučené lokalitě v obci Obrnice, pod niž spadá i Chanov – ve své době nejznámější romské ghetto v Česku. Od čtrnácti let sám pečoval o matku, kterou před jeho zraky den před Štědrým dnem porazilo auto a která byla od té doby zcela odkázána na pomoc syna.
„Co všechno musel s mámou podstoupit, jsem si uvědomila, až když Michal utekl do zahraničí,“ vypráví Žerebákova starší sestra Kateřina, která se pak musela o matku starat.
Stejně jako třeba Žerebákova třídní učitelka nechápala, proč její bratr přepadení spáchal.
„Tenkrát jsem neměl peníze na maturitní ples, na učebnice, někdy ani na jídlo. To bylo trošku trapné. I společnost vás nutí k tomu, abyste zapadl, nebyl outsiderem, abyste konzumoval. Ale tohle bylo to nejhorší řešení, které jsem mohl zvolit. Já se za to strašně stydím,“ říká dnes Michal Žerebák.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.