Třeba právě umění je nástroj. Můžeme zkušenostem a životům porozumět díky tomu, že si o nich čteme, že se na ně díváme. Pokud to nebude skrz snahu pochopit životní zkušenost někoho jiného, než jsem já sám nebo já sama, tak to asi nepůjde. Je tu velký problém v tom, že se tahle vnitřní solidarita necvičí, že se nezlepšujeme. Přitom to je prostě schopnost jako každá jiná, která se dá naučit, ale musí se během let posilovat. To se moc neděje. Ať už proto, že určité skupiny lidí nechceme vidět, nebo tím, že v rámci neoliberálního statu quo pořád jede narativ, že každý kopeme sám za sebe. Jako by to, co si v životě vytvoříme, byla čistě naše zodpovědnost a zásluha. To není pravda. Záleží na tom, do jaké rodiny jsme se narodili, do jaké doby. Věcí, které hrály v náš prospěch či neprospěch, je velká řada. Pro ega je samozřejmě zničující si říkat: tak to jsem se o moc nezasloužil, je to výsledek náhod a několika mých šťastných směřování, které vyústily v to, že se teď mám třeba dobře.
Klára Vlasáková, spisovatelka
Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.
COOLna 
Napsat komentář