COOLna

David Těšínský je nezávislý fotograf a video dokumentarista, který udělal jedny z nejsilnějších fotek, co jsem kdy viděla. Představuje v nich témata, země, lidi a kultury z pohledu, který málokdo zná: ukazuje upracované úředníky v Tokiu, revoluční mládež v Íránu, rasty na Jamajce, přepracované děti, exorcismus v Etiopii a další. Hodně z těchto fotek dal do knížky „Jiná krása„, kterou vydal vlastním nákladem v češtině a angličtině.

Tvoje knížka, to je 60 procestovaných zemí, 10 let života a 11 velkých fotografických příběhů. Když někam jedeš, máš v hlavě přesnou představu, co chceš přivézt zpátky?
Naslepo jsem se vydal do USA, Indie, Nepálu, pak do Malajsie, Thajska, Kambodži, ale první reportáž v knížce je z Japonska. To mi bylo dvaadvacet, když jsem tam jel. Bylo to dost daleko od domova, našel jsem levný letenky a ubytování zadarmo přes Couchsurfing. To stačilo. V tu chvíli jsem nevěděl, že jedu fotit japonské byznysmeny, co pracují čtrnáct hodin denně, po práci se jdou opít a pak spí v ulicích, spíš to tak nějak přirozeně vzešlo. Dneska už to mám jinak.

Salarymeni jsou v Tokiu relativně všude, tam jsi žádnou přípravu nepotřeboval. Co ale témata, která se tak sama nenabízí? V knížce máš třeba revoluční mládež v Íránu, ženy ve válce o Donbas, vyhořelou Amazonii a dokumentární fotky toho, co s člověkem dělá ayahuasca (psychoaktivní směs vyrobená z halucinogenních rostlin). Jak jsi našel a připravoval tahle témata?
Dřív jsem hodně využíval couchsurfing, dnes víc spoléhám na BeWelcome. Nejen kvůli ubytování. Když mě něco zaujme, připravím si sérii otázek, kterou pak rozesílám lidem, u nichž chci bydlet nebo se s nimi potkat. Vím, že chci fotit něco revolučního, zajímavého, subkulturu dané země. Když rozešlu otázky, někdo mi odpoví jednu, někdo dvě, někdo mi napíše, že zná někoho, kdo by měl přístup tam a jinde a už to jede. Neříkám lidem specifické věci typu, že musí znát někoho, kdo je členem Yakuzy (japonská mafie). Spíš se třeba ptám, jestli vědí o někom, kdo má hodně extrémní životní styl, který mě zajímá. Takhle jsem třeba našel v Arkansasu Bustra, co trpí těžkou agorafobií a devět let nevyšel z domu.

Prostě s těmi lidmi jsi, fotíš a čekáš, co z toho bude?
Ano, ale vždycky se dopředu domluvíme, že s nimi budu. Je jedno, jestli jsou to američtí rappeři v Detroitu nebo bezdomovci v Ósace.

Je těžké lidi přesvědčit, aby se nechali fotit?
Ani ne. Rapperům se líbilo, že udělám fotky, které budou moct použít na sociální sítě. Bezdomovci v Ósace byli rádi, že si jich někdo všímá, byli rádi za nový kontakt. Jsou přátelští, nejsou zapšklí, to lidé v Asii obecně. Mají rádi pozornost, nevadí jim, když je někdo fotí. Určitě ne tak jako v Evropě nebo v Americe. Když jsem fotil gangy v Guatemale, domluvil jsem se s policisty, že s nimi budu v autě. Řekli mi: „Nemůžeme to udělat oficiálně, ale dobře. Buď s námi, jestli chceš, ale neručíme za tebe.“ Dali mi vestu, že jsem součást týmu, ale ne neprůstřelnou.

Kolik fotek si doneseš ze dne, kdy jdeš cíleně fotit?
Z dvacetikilometrové bezcílné procházky po Tokiu nula. Když vím, že jdu do slumu v Ósace, donesu většinou 100, 200 snímků. Nefotím zběsile jako japonský turista. Znám fotografy, kteří přijdou na místo a nacvakají 1500 obrázků. Ale mně už tolik věcí nezaujme. Většinu dne, co s bezdomovci strávím, se spíš tak poflakuju a koukám, co se kde zajímavého děje. Když se nic neděje, čekám. A pak najednou vidím týpka, co se plazí po zemi. Dobře, udělám pět fotek a další hodinu nic. Teoreticky bych tam mohl nacvakat 500 dalších obrázků a prodat je za pár dolarů do fotobanky, ale na co? Chci, aby moje fotky měly „kouzlo“, něco ukázaly, pomohly pochopit. Nechci mít své jméno u stovky průměrně dobrých snímků ve fotobance.

Tvoje fotky působí velmi syrově, realisticky. Jak moc je upravuješ?
Decentně. Přidám trochu kontrastu, odeberu barevnost. Beru fotografii jako umění, hledám v tématech přesah a hloubku. Zároveň ale chci být autentický. Vytvářet fotkou prostor pro diskuzi, nesouhlas, nevoli, averzi, ukázat lidem svět, který většina nevidí.

Uvažuju nahlas, ale když je člověku dvaatřicet, projel přes šedesát zemí, fotil rappery v USA, vyhořelou Amazonii, přepracovaný děti, exorcismus v Etiopii, co máš v plánu dál?
No to je právě vono! Protože já nevím! Viděl a fotil jsem tolik věcí, zachytil spoustu tragédií, nevím, co by mělo přijít dalšího.