Když dojdou argumenty, začínají urážky. Alespoň tak to kdysi bývalo. Dnes jsme dál – nadávat se začíná ještě předtím, než přijde na řadu jakákoli argumentace. Zejména na sociálních sítích je náročné najít diskuzi o velkých společenských tématech, v níž by se to nehemžilo slovy dezolát nebo libtard, v horším případě oběma. Nejsou to jen slova, jsou to výmluvy na vlastní neschopnost myslet.
Nadávky se ve veřejné debatě samozřejmě neobjevily až nyní. Jsou tu s námi dlouho a zdánlivě se mění jen jejich podoba. Dnes libtardi a dezoláti, předtím zase fašouni, bolševici, pravdoláskaři, pražská kavárna…
Je tu ovšem rozdíl. Fašista a bolševik mají konkrétní význam, obvykle špatně chápaný či dezinterpretovaný, podle toho, zda stála za jeho použitím nevzdělanost, nebo zlý úmysl. Leč pořád jde o slova, která primárně určují něčí myšlenkové či společenské zařazení.
Oproti tomu libtard a dezolát jsou už z jazykového hlediska svou podstatou především urážky. Nijak významně se neliší od slov jako hlupák, omezenec, pitomec či blbec, o horších nemluvě. Vymykají se jen tím, že mají urážet pitomce určitého názorového zařazení.
Termín libtard vznikl v zámoří spojením slov liberal a retard, tedy liberálně zaměřený, duševně opožděný člověk. Nemá za cíl popsat myšlení druhého člověka, nýbrž vytváří kauzální vztah mezi člověkem a jeho názorem – liberál je retardovaný, neb je liberálem. Připomíná to časy, kdy celá česká levice vyslovovala výraz antikomunismus výhradně s adjektivem primitivní, aby se pokusila už na první dobrou diskreditovat existenci antikomunismu jako takového.
Dezolát coby podstatné jméno se – vcelku pozoruhodně – vyvinul ze jména přídavného. Dezolátní znamená podle Slovníku spisovného jazyka českého cosi neutěšeného, žalostného, rozháraného či zoufalého. Dle uvedené definice by tudíž dezolátem mohl být třeba zbědovaný bezdomovec nebo matka živitelka na pokraji osobního bankrotu. Milovníci tohoto slova se však snaží prosadit význam zhruba ve smyslu „původce či šiřitel dezinformací“, což jazykově nedává smysl. Opět jde jen o umělou výrobu urážky lidí z určitého myšlenkového tábora.
Ani jeden výraz není nijak tradiční a nevěřte nikomu, kdo vám bude tvrdit opak. Pohled do mediálního archivu Newton ukazuje, že během předchozích třech dekád se slovo dezolát objevilo v médiích sotva dvacetkrát (nepočítáme-li zmínky o stejnojmenné písni Vypsané fixy). Za poslední tři roky však více než tisíckrát.
Libtard je pak vyslovený neologismus, před rokem 2021 jej najdeme v českých sdělovacích prostředcích jen dvakrát, poprvé roku 2018. Jedná se tedy o slova, která se do češtiny zavedla teprve nedávno. A zavedla se s jednoznačným cílem označit nepřítele.
Geniální Ludwig Wittgenstein, jenž rozuměl principům jazyka jako málokdo, tvrdil, že jazyk nejen odráží, ale také formuje způsob našeho myšlení. Libtard a dezolát proto nejsou jen obyčejné urážky. Jde o nástroje, které nám umožňují vůbec se slovy oponenta nezabývat.
Myšlenky opožděného libtarda či omezeného dezoláta přece nemají hodnotu. Ani samotnými libtardy a dezoláty se netřeba zabývat, jsou a priori irelevantní. Intelektuálové na obou stranách mohou chtít své defektní protějšky převychovat, autokrati potlačit a většina tiše ignorovat.
S těmi dvěma slovy by se dalo žít lépe, kdyby zůstala vyhrazena úplným extrémům názorového spektra. Děje se však pravý opak – používají se pro ideové nepřátele stále častěji a ve stále větší šíři. Za čas můžeme být dezoláty nebo libtardy všichni. Jak chceme v takové zemi hledat základní společné jmenovatele, na kterých bychom se alespoň teoreticky ještě dokázali shodnout?
Od určitého počtu lidí se daná společnost nemůže vyhnout neshodám a konfliktům, často zásadního rázu. Pro mnohé z nás je podpora Ukrajiny, nenarozených dětí, minorit všeho druhu nebo vystoupení z Evropské unie tak zásadní, že se jí nevzdáme za žádnou cenu.
Můžeme se navzájem přesvědčovat o vlastních pravdách do aleluja, leč rozpory nezmizí. Myslet si cokoli jiného je utopie.
Pořád spolu však musíme vydržet ve sdíleném prostoru, a to tak, aby to byl život, a ne přežívání. Aby momentálně silnější část společnosti prosazovala své priority, ale zároveň se nesnažila zašlapat oponenty v prach způsobem, jaký vidíme teď ve Spojených státech a dost možná uvidíme i z druhé strany, až jednou přijdou ke kormidlu znovu Demokraté.
Od toho jsou zmíněné základní společné jmenovatele, tedy nezbytné minimum, které potřebujeme najít. Shoda se bude hledat stejně špatně jako na čemkoli jiném, ale pokud máme někde začít, mohly by to být následující čtyři body:
1) Nepřijatelnost násilí a jeho propagace. Monopol na násilí musí mít pouze a jedině stát. Každý, kdo chce v naší části světa fungovat, se tomu musí přizpůsobit, jinak nemá co dělat na svobodě. Je jedno, zda jde o útoky na Židy, nebo antisemity, hořící Tesly, nebo potratové kliniky.
2) Zákony platí pro každého. To se týká stejně tak domorodých Čechů jako příchozích z ciziny. Pokud se někomu některé z nich nelíbí, může do roztrhání těla bojovat za jejich změnu. Nemůže je ale svévolně ignorovat, a pokud to zkusí, nelze mu za to tleskat. Na potřebě právního státu se v obecné rovině shodnou téměř všichni – dokud ovšem jejich hrdina nejede dvě stě padesát po dálnici.
3) Kolektivní vina je v rozporu se základy naší společnosti. Žádný Rom nemůže za jiné Romy, žádný muslim za činy svých souvěrců, žádný zubař za Romana Šmuclera. A také žádný Rus za Vladimira Putina – přestože Ústavní soud před pár lety v jednom ze svých největších selhání posvětil diskriminaci na základě státní příslušnosti, přinejmenším společnost by ji měla jasně odmítnout a trvat na změně zákona.
4) Cancel culture je zlo. Svoboda slova není neomezená – dokonce ani v tolik vzývaných USA ne – a je namístě omezovat ji s ohledem na předchozí tři body. Nechceme propagaci násilí, šikanu jakýchkoliv skupin obyvatelstva ani fanatické hlasatele myšlenek neslučitelných s našimi zákony. Vyjma těchto případů však musíme akceptovat svobodu projevu v její plné šíři, včetně názorů nepříjemných či nekonečně hloupých. A jestliže s předchozími třemi body má poslední roky větší problémy tzv. konzervativní scéna, pak v tomto případě se nijak nevyznamenali především liberálové a progresivisté. Reputační lynče a vylučování oponentů z diskuze jsme viděli všude možně, od univerzit až po sociální sítě.
Kdybychom zvládli konsenzus alespoň na takto jednoduchých principech, byl by to dobrý základ k tomu, abychom se tu za pár let dočista nesežrali.
A ještě jedna drobnost – přestaňme si konečně nadávat těmi dvěma stupidními slovy.
COOLna 
Napsat komentář