COOLna

Jela jsem s dětma do zoo. V Holešovicích jsem zjistila, že nefunguje výtah. Nesnáším cestování metrem, protože s kočárkem to je prostě fakt peklo. Snažím se metru vyhýbat, jedu tak 2x za rok… teď nepojedu uz nikdy! Kvůli nefungujícímu výtahu jsme museli na eskalátory. V jedné ruce jsem držela ve vzduchu kočár s tříměsíční dcerou a druhou rukou jsem držela starší dvouletou dceru. Jela s námi ještě kamarádka s podobně starejma dětma, jeli na eskalátorech před nama a kámošce se ten starší kluk pověsil na kočár (nevím přesně, co se stalo) a ona neudržela ten kočár a spadla. Spadla přímo na můj kočár a já samozřejmě neudržela ve vzduchu váhu kočáru s dítětem, na tom spadlou kámošku, na ní kočár s dalším dítětem a pod nima zaklíněnej ten starší… Pán, co stal za mnou, musel být rambo, protože nás chytil a udržel nás až nahoru. Strašný to bylo. Děti jsou naštěstí ok, ale představa, že by tam ten pán nestál nebo tam byl třeba nějakej dědoušek a my bysme všichni spadli az dolů, mi nedá spát. Hlavou mi furt probíhaj scénáře, co všechno se mohlo stát. Kdybysme letěli dolů, kočár by se převrátil, pomyšlení, že by z něj tříměsíční dcera vypadla na ty eskalátory… dvouletou bych strhla s sebou… no strašný.

Rozbil se mi kočár, tím jak mi na něj kámoška spadla. Ale to je samozřejmě to poslední, co mě trápí. Takže do metra mě s kočárem už v životě nikdo nedostane.

Bohužel musím souhlasit. Jít na eskalátory s kočárem a ještě ho udržet, je opravdu nadlidský výkon.A to přidám, co se stalo mně. Sice už to bylo po boji s eskalátorem,ale i tak. Čekali jsme na metro, bylo tam šíleně lidí a když přijelo, tak jsme šli nastupovat. Všichni vime, jaký fofr to musí být a že je mezi metrem a nástupištěm mezera. Tak jsem se snažila s těmi malými kolečky nasoukat kočár do metra…a co se nestalo. Zabouchly se dveře a kočár nezabržděný a s dítětem mi zůstal v metru… a já na nástupišti. Byl to šílený pocit. Naštěstí do něj těsně předtím stihla nastoupit sestra a ta se ho ujala. Nedovedu si vůbec představit, co by bylo kdyby tam nebyla.