COOLna

Britská minisérie Adolescent odhaluje tajemství dospívajícího chlapce obviněného z vraždy spolužačky a postupně rozkrývá nástrahy dnešního dospívání.

Zobrazuje zejména škodlivý vliv prostředí takzvané manosféry – všemožných zákoutí internetu a sociálních sítí, kde chlapci propadají toxické maskulinitě či mizogynii.

Psycholog Vít Janů v rozhovoru popisuje, že podobná extremizace mladých chlapců je reálná a znepokojivá.

„Mezi adolescenty a mladými dospělými se opravdu vyskytují skupiny chlapců a mužů, kteří jsou extremizovaní právě přes sociální sítě,“ říká s tím, že na začátku často může být první odmítnutí.

„Z čehož vzniká až nenávist vůči ženám, hnaná obavou z dalšího neúspěchu,“ vysvětluje. Popisuje také, jak toxická maskulinita na muže dopadá, jak s chlapci o jejich problémech mluvit nebo z čeho má strach ohledně výchovy dívek.

Viděl jste nový seriál Adolescent?

Viděl. Na doporučení kolegů, kterým se líbil i jako sonda do toho, co můžete v adolescenci zažívat na základních nebo středních školách. A jaký vliv to má na pojetí vlastní identity, popřípadě identity mužů.

Jak výstižně, nebo naopak zkresleně seriál pojímá téma toxické maskulinity, o kterém jste napsal diplomovou práci a jemuž se na akademické půdě dále věnujete?

Oceňuji zobrazení tohoto tématu v popkultuře, v seriálu, který má šanci oslovit opravdu širokou veřejnost. Jsem rád za potenciál otevřít ve společnosti debatu.
Někde na pozadí toto téma řešíme desítky let, ale zejména v Česku ho nikdo pořádně nevystihl a nepopsal tak, aby oslovilo celou společnost.
Dlouhodobě se probírá tak mimochodem, občas ho někdo zmíní v médiích, vyšly reportáže z manosféry, ale nikdo se u nás nezabýval definováním toho, co toxická maskulinita je.
Když se o ní mluvilo, pak jako o problému jednotlivce, ne jako o problému celé společnosti. Jenže ono je to obojí.

Co vás v seriálu nejvíce zasáhlo? Bylo tam pro vás něco objevného? Něco silně znepokojivého?

Pro mě bylo zajímavé porovnat, jak rozdílné zkušenosti různé typy psychologů mají. Například situace ve škole, kdy se přímo před zraky učitelů a policistů odehrávají otevřené násilné scény, na mě působila příliš dramaticky, přehnaně, možná zkresleně. Podobnou praktickou zkušenost z klinického prostředí nemám.
Ale když jsme o tom hovořili se školními psychology a výchovnými poradci, říkali, že realita taková být může a přehnané to není. I ve škole může nastat takto otevřený konflikt, násilí a nenávist vůči určité skupině – ať to jsou ženy, nebo třeba spolužáci tmavé pleti. Přiznávám, že mě samotného zaskočilo, že to tak ve skutečnosti někde může vypadat. Ale ano, může.

Jak do toho promlouvá toxická maskulinita a manosféra? Manosféra ve smyslu dimenze na sociálních sítích, kde se muži podporují v často velmi extrémních postojích a názorech, které bývají až nenávistné – a to zejména vůči ženám.

Obávám se, že silně. Znepokojuje mě, že se mezi adolescenty a mladými dospělými opravdu vyskytují skupiny chlapců a mužů, kteří jsou extremizovaní právě přes sociální sítě.
A pak se dopouštějí různých forem násilí, šikany, vyloučení jedinců ve třídě nebo v kolektivu, popřípadě v práci. Je to celospolečenský problém, který konečně začíná být vidět a více se o něm mluví.
Shlukují se skupinky chlapců s extrémními názory. Často je někde v pozadí ne zcela funkční výchova a rodina, ale není to pravidlo.
Velmi často se v tom odráží selhání v první romantické nebo sexuální zkušenosti, z něhož vzniká až nenávist vůči ženám, hnaná obavou z dalšího neúspěchu.

Nenávist roztleskaná právě v hlubinách manosféry…

Je to tak. Když kluk v takto křehkém věku nemá jiné zdravé mechanismy, jak se s tímto selháním vyrovnat, může snadno začít vyhledávat podporu na internetu, například na Instagramu, Redditu nebo Discordu.
Tam se muži a chlapci shlukují, podporují se v názorech, které mohou být často extrémně nehumánní, mizogynní, antifeministické. Mnohdy tam nechybí podpora a burcování k násilí, diskriminaci a ponižování žen a minoritních skupin.
Člověk ten problém v adolescenci a v mladé dospělosti třeba dobře nenahlédne a nespustí se mu zpětná klapka ve smyslu: blbé, selhal jsem, něco se nepovedlo, byl jsem odmítnutý, ale to se stává.
A když si řekne o podporu na sítích, dostane ji s tvrzením, že za jeho selhání mohou například ženy jako takové. Může pak odmítnout odpovědnost za své chování a přisoudit ji druhé skupině: „Ženy mají moc vysoké nároky a chtějí nám sebrat práva…“
Ženy ani feminismus o to přitom neusilují. Jde o vzájemný respekt, stejná práva, rovné šance.

Jistě. Ale člověk stejně pořád naráží právě na tuto představu, že jako ženy chceme mužům něco ukrást, bojujeme proti nim a nemáme je rády.

Muži si v určitém smyslu zvykli na své dominantní postavení, kdy mají hlavní slovo. Ať už ve společnosti, nebo ve většině domácností či kultur stále funguje patriarchální struktura. Už jen její narušení ve smyslu, že by někdo mohl mít stejná práva jako oni a mohl by o věcech rozhodovat, je pro ně ohrožením. Vnímají to tak.
Někdo to vezme velmi racionálně a dospěje k tomu, že i pro něj je výhoda mít rovnocennost a rovnoprávnost. Může mít větší podíl na výchově dětí nebo nemusí být pouze na něm, aby se zedřel v práci a nosil domů jen peníze a podobně. To je ideál.
Ale mnozí feministické myšlenky vnímají jako ohrožení, že by mohli být v něčem slabší, znevýhodnění, že jim bude sebráno jejich „přirozené“ privilegium. A většina lidí se brání už jen samotné debatě.

Mám pocit, že roli hraje sebevědomí. Když je muž zdravě sebevědomý, když je v pohodě sám se sebou, emancipovaných žen se nebojí. Ví, že nemá proč.

Jistě. Ale problém je, že maskulinita není vrozená. Sice se biologicky rodíme jako muži, ale vnímání „mužnosti“ je už kulturně podmíněné. Je to status měnící se v čase.
Obecně je maskulinita chápána jako dominance, úspěch v práci, v sexuálním životě. Stačí jedna drobná věc, která mi toto naruší, a velmi mě to znejistí. Shodí to moji identitu pravého tradičního muže.
Ten status je nejistý po celý život.

Takže muži jsou ohledně své maskulinity stále znejistění?

Může to tak být. Když má muž zdravé sebevědomí, jak jste naznačila, nepotřebuje si pořád dokazovat, že je dostatečně maskulinní. Zásadní je přijmout sebe sama a přiznat si, že ani není možné být stoprocentně maskulinní – podle nějakých obecných představ – ve všech aspektech života.

Kudy vede hranice mezi zdravou maskulinitou a toxickou, tedy tou, která může ohrožovat okolí, ale i muže samotného?

Hranice je v tom, co je konkrétnímu člověku přirozené. Některé věci, které spojujeme s mužstvím nebo ženstvím, jsou dané biologicky, ale mnohé naopak sociokulturně. Jsme k něčemu vychováváni, ale ve skutečnosti jsme sami nějak nastavení.

A to nikoliv v dichotomii muž/žena, mužské/ženské, ale v nějakých škálách…

Ano. A měli bychom vždy dbát o to, co je přirozené pro nás – třeba už jen v tom, jaký sport je mi blízký, co mě baví, jak se cítím. A když se v něčem od obecné představy odlišuji, umět to zdravě přijmout – můj status muže to nijak nepoškodí.
Jenže pro spoustu lidí to není snadné. Dbají na tradiční fundamentální mužství, které není lehké naplnit, protože požadavků je spousta – být úspěšný v mnoha oblastech života, být dominantní, zaopatřit rodinu, zaopatřit přátele, nedovolit si prožívat slabost a bolest, neprojevit je před ostatními, neukazovat emoce, nepřipouštět si je.
Hranice je tenká, ale přirozenost je podle mě zásadní. Když jsem nastavený trochu jinak, než se považuje za „maskulinní“, honba za „správnou maskulinitou“ se pro mě může stát patologickou nebo toxickou.

To vidíme například v úsilí některých mužů vypadat tak, jak má muž podle jejich představ vypadat, což může vést až k sypání steroidů v posilovnách. Za spoustu žen si přitom troufnu říct, že takto napumpované svaly opravdu vždy nejsou něčím, co považujeme za sexy. To, co je nebo není sexy, může mít mnoho podob.

Přesně tyto snahy se mohou obrátit proti člověku samotnému a přinést mu psychické a zdravotní potíže. Svou frustraci může obrátit proti společnosti, proti ženám nebo proti LGTBQ+ minoritě.

Řekl jste, že s realitou popisovanou v seriálu se přímo nesetkáváte. S čím naopak ano?

Spousta lidí, kteří by byli otevřeně nenávistní k nějakým skupinám nebo měli takto silný problém s maskulinitou, psychologickou péči spíše nevyhledá, dokud to sami nevidí jako problém.
K nám člověk přijde ve chvíli, kdy chce on sám pomoc, kdy se necítí dobře a vyžaduje terapeutickou nebo diagnostickou péči.

Ale v souvislosti s toxickou maskulinitou jste se s nikým takovým nesetkal?

V této souvislosti jsem se – bohužel – setkal spíše s tou druhou stranou. S oběťmi. S oběťmi ideologie manosféry. Lidé, na kterých bylo pácháno nějaké násilí, kteří například byli terčem šikany ve škole ze strany radikalizované skupinky.
S člověkem s takovými názory a přesvědčením přijdu do kontaktu až ve chvíli, kdy to jemu samotnému vnáší problémy do života, kdy selhává ve vztazích, ve škole, v práci, v rodině.
Mladí lidé, kteří jsou agresory třeba ve třídě, budou spíše klienty středisek výchovné péče.

Tvůrci Adolescenta zdůrazňují, že chtěli, aby ze seriálu vyplývalo, že se něco takového – tedy že se ze zdánlivě bezproblémového kluka stane agresor – může stát v každé rodině, proto chlapce nespojili se žádnou vyloženě patologickou rodinnou anamnézou. Je to tak?

Je. Poslední díl zaměřený na rodinu mi připadá velmi silný a emotivní. Odhaluje mechanismy, které vidíme u adolescentů v praxi.
Většina různých duševních onemocnění a potíží a různá přesvědčení vznikají v rodinách. Jsou to naučené vzorce, někdy nevědomky převzaté osobností rysy.
V tom byl seriál extrémně realistický a vlastně velmi emotivní: jaký vliv má na člověka rodina. A rozhodně nemusí jít o žádnou zjevnou patologii.

No právě. Člověk by například čekal, že otec bude silně machistický. Ale on se tak neprojevuje, navíc se zjevně distancuje od chování vlastního otce, který ho bil, což on svým dětem nedělá. Jsou tam spíše zdánlivé drobnosti. Chlapec například vzpomíná, jak jeho otec odvrátil hlavu, jako by se za něj styděl, když se mu nedařilo ve fotbale. Ale neslyšíme žádné tradiční věty typu: Nebuď baba, buď chlap, kluci nepláčou…

Je tam skvěle udělané to, v jakých zdánlivých detailech může být ukryté něco hodně formativního.

Spousta lidí si představí, že musí jít o velmi přísné rodiče, kteří výchovu pojímají až fundamentalisticky, ve velmi striktně tradičně vymezených rolích. Ale ono to tak být nemusí.
Někdy jsou to jemné vzorce chování, které v dětech posilujeme nevědomky.
Těch vzorců si všímáme, když mluvíme s rodinami dětí. Někteří kolegové se zaměřují přímo na rodinnou terapii. Někdy se snažíme některé vzorce posílit, jindy oslabit. Často může být klíčem i drobná poznámka, komentář. Nebo když děti nikdy neviděly tatínka plakat a jediná jeho emoce je stoický klid anebo maximálně naštvání, protože to je přece ta „chlapská emoce“. Chlapi nepláčou a nejsou smutní. A nejsou nemocní. Neukazují slabost. A když dítě toto jen pasivně vnímá, může to posilovat jeho vlastní vzorec.

Znepokojivé pro rodiče. Čeho se držet? Jaké jsou protektivní věci a jaké naopak ty, které mohou takové riziko zvyšovat?

Důležitá je struktura a konzistentnost ve výchově, aby se dítě mělo o co opřít, na co se spolehnout a aby mělo nějakou jistotu.
Často vidíme ne úplně adaptivní vzorce vývoje u rodin, které mají výchovu velmi nekonzistentní. Například jednou za stejnou věc chválí, jindy trestají.
Případně dítě vůbec nechápe, proč je zrovna trestané, když minule to bylo v pohodě. Nebo když ho rodiče kritizují a třeba i seřvou, ale trest nepřijde. Situace se nevyřeší, ale nic se nestane.
Samozřejmě nejde o fyzický trest, ale jako rodiče mu můžeme odepřít nějakou komoditu. Můžeme obchodovat s tím, co může nebo nemůže, co mu dovolíme a co ne, ale mělo by to být konzistentní.
Když je výchova proměnlivá, ne zcela srozumitelná, může to být velký rizikový faktor.

Důležité je přitom dbát na individualitu dítěte. Každý jsme jiný. A to je častý problém v pojetí maskulinity i celé výchovy a hledání identity. Nemá to být striktní, je dobré ocenit to, v čem se dítě liší, co má rádo. Nemusíme v tom pořád odrážet jen naše hodnoty a zájmy. Každé dítě zároveň oceňovat v míře toho, co zvládne a jaké je.
Jinak bude reagovat velmi citlivé dítě, jinak to stabilnější nebo ne úplně emočně zdatné dítě. A je třeba tomu výchovu přizpůsobit. Prožívat emoce, ukazovat je, být v nich srozumitelný. Aby dítě nevnímalo to, že maminka křičí, ale zároveň mě objímá.

Udělal jsem něco špatně, reakce rodiče tomu odpovídá. Zákaz, pokárání. Ale nemůže to být zároveň pochvala a trest.

V diplomové práci dopodrobna popisujete kazuistiku jednoho mladého muže, jehož snaha být dostatečně „chlap“ se obrátí proti němu. Má duševní potíže, chová se sebedestruktivně, selhává…

Je to jedna z větví, říkáme tomu fragilní, křehká maskulinita. Moje vlastní pojetí sebe sama jako jedince, které může ubližovat mně samotnému nebo sekundárně mým blízkým.
Už jsme o tom mluvili. Dobrý příklad je ta posilovna. U mužů vídáme čím dál tím častěji, že na sociálních sítích otevřeně přiznávají, že raději než aby ukazovali emoce, půjdou to vypotit do fitka, kde makají do ztrhání těla, sypou steroidy.
Prožívám něco těžkého, ale nemohu ukázat emoce, protože je to pro mě slabost, tak to jdu vycvičit, vypotit. Ale stejně tak si muž může zadělávat na úzkostné stavy, deprese nebo patologické chování. Posilovat si „maskulinitu“ alkoholem, drogami a podobně.

Jedno z hesel manosféry je 80/20, tedy že osmdesát procent žen stojí pouze o dvacet procent mužů, což logicky nesedí, protože není osmdesát procent nezadaných mužů a osmdesát procent zadaných žen. Je to ale líbivý pseudovědecký argument, jenž se dá přeložit tak, že ženy jsou vybíravé potvory, které chtějí jen ty nejsamcovatější samce. A tím se vracíme k tomu odmítnutému klukovi… Přesně toto je ta past. Je jasné, že mě odmítla, nejsem dostatečně „mužný“…
První zkušenost je vždy velmi důležitá, ať už sexuální, nebo romantická. I drobné odmítnutí může být pro mladého muže otázka života a smrti. Ale zároveň je odmítnutí velmi běžné a z životního nadhledu vím, že o nic nejde…
Jenže mnoho chlapců to nedokáže kompenzovat zdravě, utápí se v nejistotě, bezmoci, v úzkostech i depresích. A mohou začít – jsme zase u toho – hledat útěchu na sociálních sítích.
Někdo se uzavře v tom „nedobrovolném celibátu“ (odtud slovo incel), jiný bude odmítnutí napříště hyperkompenzovat lovem žen na potkání. Jejich „bodycount“ (počet sexuálních partnerů) bude ve stovkách a budou mít pocit, že toto je znak jejich mužství.

Ale co s tím? Nejde přece říkat holkám, aby kluky neodmítaly, aby tak nevyrobily dalšího incela. Přesouvat na dívky zodpovědnost.

To jste trefila. Toho se právě bojím nejvíce. Spousta rodičů bohužel v reakci na to, co se děje s chlapci, usměrňuje chování a přemýšlení dívek. Ale nedává mi to smysl, když problematický vzorec mají muži. Měli bychom se zaměřit na ně.
Je podle mě velký problém, že neexistuje jakákoliv sexuální výchova. Ani v rodině, ani ve škole. A když už, proběhne buď neskutečně tradicionalisticky, skoro jako chvála zdrženlivosti, nebo technicistně jako nauka o početí a těhotenství. A řeší se hlavně pohlavní choroby.

Nikde ale není komplexní výchova: učit se, jak navazovat kontakt, jak komunikovat, jak fungují vztahy, k čemu slouží, že třeba nejde jen o plození dětí, ale že rodina a vztahy nabízejí mnohem více. Že sex může být zábava, ale že vztah je naplnění nějakých potřeb nejen sexuálního uspokojení, nýbrž i důvěry, intimity, sdílení. Ale o tom se nemluví. Lidé získávají informace spíše samospádem v průběhu života.

Jenže teď nám do toho promlouvají sociální sítě, lákavá manosféra i porno dostupné jako nikdy předtím. Rodiče Jamieho – onoho chlapce ze seriálu – měli pocit, že když je ve svém pokojíčku, je v bezpečí. Jenže netušili, co dělá na sítích…

Ale já si říkám, jaká byla alternativa? Když k tomu rodiče přistoupí obráceně a dětem začnou sociální sítě kontrolovat, například procházet zprávy, může to jít za hranici identity toho člověka.
A je to zdroj konfliktu mezi dětmi a rodiči a velký zásah do soukromí. Spíše bych doporučil větší komunikaci, zkusit mluvit o nejistotách, strachu. Zkusit s dítětem rozebrat neúspěch a to, jak s ním pracovat. Naučit ho, že to k životu patří. Každý někdy selže, každému se něco nepovede a je to v pořádku. Ale důležité je znovu se zvednout a jít dál.

Počet rodičů, kteří jsou kvůli sociálním sítím a počítačům úzkostní, roste. Připadá mi ale skvělé, když se přijdou poradit. S takovou rodinou rád pracuji.

Mají si dívky něčeho všímat, aby třeba včas rozpoznaly, že se děje něco divného?

Často spíš pomůže vnitřní intuice. Když nám s tím člověkem není dobře, je v pořádku nastavit si nějakou hranici a třeba omezit kontakt, vyhnout se mu, popřípadě požádat o pomoc někoho jiného.
Někdy si představujeme, že takový člověk bude na první pohled agresivní, ale často to může být ten tichý spolužák, který sedí v rohu. Může být trochu sociálně vyloučený ze skupiny, chatovat s kámoši na počítači. A já nevím, jestli si povídá s kamarády z jiné třídy, nebo s lidmi z manosféry.
Byl by velký požadavek na dívky, aby to ony rozpoznávaly. Jde spíše o komplexní a strukturální přístup k mužům.

Neexistuje platforma, která by učila muže, jak k mužství přistoupit. Když kluci zlobí nebo jsou agresivní, mávne se rukou: prostě kluci. U dívek je mnohem větší tlak na to, aby byly správně vychované, hezky upravené, vždy se usmívaly. Na muže takové nároky nemáme.
Proto bych ubral z výchovy dívek, která dokáže být velmi restriktivní, až úzkostná, a tím ubraným dílem bych naopak podpořil zdravou výchovu kluků – jaké způsoby chování se mají naučit, co je v pohodě dělat, co už ne. Například být empatický k lidem na jiné sociální „úrovni“ nebo k holkám, které to mají v něčem těžší. Vnímat odlišnosti a přijímat je. Podpořil bych komplexnější výchovu mužů.

Asi všichni cítíme, že se manosféra a toxická maskulinita propisují i do politiky, včetně té globální.

Určitě. Je to provázané. Popularita manosféry v posledních letech ohromně vzrostla. Sledujeme to od roku 2014 až 2016, ale nejvíce lidí si toho všimlo v posledních amerických volbách. Z toho, co Donald Trump dokázal říci, mě mrazilo v zádech.
Nechápal jsem, jak ve vrcholné politice dokáže třeba říct: Tvoje tělo, moje rozhodnutí. A podobně. Výroky Donalda Trumpa a jeho mužů vyvolaly obrovskou vlnu emocí, ale bohužel ne vždy negativních, což mě šokovalo.
Myslel jsem, že se proti tomu spousta lidí ozve, že to pro Trumpa bude hřebíček do rakve. Ale naopak přišla vlna podpory ze strany mužů, kteří reagovali na svoji nespokojenost nebo frustraci. Jenže oni si neuvědomují, že tuto pozici přece vytvářejí muži sami sobě.
Vždyť – bohužel – pořád jsou ve vrcholných pozicích hlavně oni. To oni mohou něco změnit.

To by bylo ještě na další velký rozhovor. Vrátím se k seriálu. Jak se na té vlně zájmu o témata hledání identity, vztahu otců a synů, maskulinity a manosféry dál „svézt“?

Přál bych si, aby ta debata zůstala otevřená. I mezi adolescenty samotnými, rodiči a ve společnosti.
Abychom se zajímali, odkud se bere nějaké přesvědčení. Nikdo k němu nedojde samospádem, většinou je něčím vyvoláno – co mi říkali rodiče, co slyším v širší rodině, ve školce, ve škole, od kamarádů, ale i od politiků.
Někdy extrémní názory plynou z úzkosti, pocitů selhání, které nejsem schopen sám překonat. Je dobré se zajímat. A učit kluky, aby také uměli jít do sebe a podívali se, jak v nich některé názory vznikají.
I proto jsem psal zmíněnou diplomku a proto se tématu věnuju. Chtěl jsem, aby to zvedl muž, protože se nás to týká.
Ženy v tomto udělaly extrémní množství práce, ačkoliv si to spousta mužů neuvědomuje. Feminismus přinesl výhody, úlevy a zrovnoprávnění také jim. Muži ale často snažení plynoucí z feminismu zčásti odmítali, vyhraňovali se vůči němu, protože to je ten boj za ta práva žen. Říkali, že ženy mají jít k plotně a že na jejich názory nikdo není zvědavý.
Chtěl bych podpořit muže, kteří něco takového prožívají, aby to téma otevřeli. Mluvili o něm sami za sebe.

Jeden z příznaků toho všeho je, jak těžko jsem sama hledala někoho, kdo se tématu věnuje na vědecké úrovni. Čím to, že je to tak ojedinělé?

Obávám se, že spousta lidí se bojí jít do konfrontace, kterou by to mohlo přinést. Vybočit. Jít proti tradiční maskulinitě může v něčem vyvolat velmi negativní zpětnou vazbu. Uvidíme, co to vyvolá teď.
Ale já se toho neobávám.
Přiznat si nedostatky, které nám jako mužům škodí, je v našem vlastním zájmu. Měli bychom o tom mluvit a řešit to. Tohle není jen kritika, co děláme špatně, ale návrh, jak to dělat lépe a jak o tom mluvit.

Vy jste v pohodě se svou maskulinitou? A hejtů se nebojíte?

Ne. Od dětství jsem si vyslechl leccos. Nechodil jsem na fotbal ani na hokej, ale na klavír. A plaval jsem, což nebyl sport vnímaný jako primárně maskulinní.
Dorazilo ke mně hodně poznámek, které mě zasáhly silněji, než mě může něco takového zasáhnout teď.
Dnes jsem smířený a spokojený s tím, jaký jsem. Na tom, co mi na mně vadí, pracuji, ale spoustu věcí mám na sobě rád. Jsem ve své identitě velmi pevný a jsem velmi otevřený o tom komunikovat. A myslím, že lidé kolem mě vědí, jaký jsem. Hejty mě neohrozí a moji identitu nenaruší.

Motto vaší práce zní: „Všem, kteří mají odvahu být sami sebou bez ohledu na to, co si myslí ostatní, všem, kteří se při pohledu do zrcadla nebojí vidět pravdu, milují to, co vidí, a všem, kteří tuto lásku a soucit šíří dál do světa.“

Pro mě je to důležité sdělení. Neuzavřít se v obavách a negativismu. A jít dál za tím, jaký ten náš život může být.