COOLna

Fando, ty funíš, jako když jde prase z bukvic.

To říkávala babička spisovateli Františkovi Nepilovi, protože byl poněkud baculaté dítě. Později si z toho dělal legraci a dával větu k veřejnému pobavení. Říct něco takového dneska, babičce by hrozila kontrola orgánu sociálněprávní ochrany dětí, možná i trestní stíhání za psychické týrání svěřené osoby.

Pryč už je doba, kdy dcerám, které se divily, že najednou nemůžou dopnout zip u sukně, říkaly matky naprosto běžně: Nežer a cvič!

Komentovat něčí vzhled je naprosto nevhodné a nepřípustné. Ve slušné společnosti se nic takového nedělá. Ve společnosti posedlé hyperkorektností a přesvědčením, že pojmenovávat realitu co možno nejvýstižněji není vhodné, to platí dvojnásob.

Je těžké se s tím vyrovnat. Vždyť různé narážky, vtípky, ironické poznámky a hodnocení velikosti či nicotnosti nějaké části těla děláme rádi. Od útlého dětství jsme zvyklí klevetit o tom, že Maruška má největší prsa ve třídě, zatímco Anička tam nemá vůbec nic a paní Poláčková z protějšího domu opravdu není těhotná, to tak šíleně přibrala.

Pokud někdo tvrdí, že nikdy neslyšel žádný komentář o svém vzhledu, může se považovat za mimořádně souměrného, krásného, šťastného, leč vlastně nudně tuctové jedince, který nikomu nestojí za pozornost.

Body shaming lze přeložit jako zostuzování těla. Nejčastějisi tohle zostuzování spojujeme s tím, že si někdo někoho dobírá kvůli nadváze.

Lukáš Roubík, spoluzakladatel Institutu moderní výživy, organizátor kurzů a besed o zdravém životním stylu, vypráví: „Se stigmatizací svalnatých se denně setkává skoro každý, kdo cvičí. Předsudky a hrubé urážky kvůli svalnaté postavě zažívám téměř v každé internetové diskusi, kdy se k něčemu vyjádřím. Narážky na postavu jsem zažil mnohokrát od spolužáků, kolegů v bývalé práci, rodiny a dokonce od učitelů na gymnáziu.“

Podle něj existuje speciální forma body shamingu, a to body shaming svalnatých neboli muscle shaming. „Veřejnost vnímá svalnatého člověka jako míň inteligentního, narcistního, zkrátka jako někoho, kdo se celé dny pozoruje v zrcadle a sebevědomí má založené jenom na tom, kolik zvedne v posilovně.“

Urážkám se už směje, ale pro dospívajícího kluka, který se snažil cvičit a žít zdravě, bylo docela těžké zvládnout je s nadhledem. Upozorňuje na zajímavý jev, že nejčastěji komentují vzhled druhých a poučují, co je či není korektní, právě lidé, kteří se tak sami nechovají. Na svých stránkách má kreslený vtip. Obézní žena na něm říká mladému kulturistovi: „Ty vypatlanej idiote, myslíš si, že se tvoje hnusný napíchaný svaly někomu líbí, ale z tvé postavy se mi chce akorát blejt.“

Lukáš Roubík dodává: „Osobně jsem se s takovou reakcí několikrát setkal.“

Sádlo. Tak se jmenuje podcast založený hudebnicí Ridinou Ahmedovou. Když začala zveřejňovat příspěvky o tlaku na vzhled, překvapilo ji, kolik komentářů, odpovědí a příběhů jí ženy začaly posílat. Vzniklo rovněž autorské představení, při němž se ptá: „Je moje sádlo opravdu moje, anebo je tak trochu sádlem všech, kteří mé tělo komentují a rozdávají nevyžádané rady?“

Hlavní problém podle ní spočívá v tom, že hodně lidí má tento pocit: Když někomu řeknu, že by měl zhubnout, myslím to dobře. „Moje tělo je moje a nesu si za něj zodpovědnost,“ říká Ridina Ahmedová. „Když se druhého neptám na názor, tak ho asi nepotřebuju vědět. Šikana kvůli nadváze je nezdravá stejně jako extrémní body positivita.“

Čímž se dostáváme do další fáze celé té zapeklité situace vzniklé z toho, že žijeme v době, kdy má kdeco nový název a to, co se dřív brzy zapomnělo jako nevhodný vtip, se považuje za celoživotní trauma.

Společnost bojující proti body shamingu jede současně na vlně body positivity. V podstatě to jsou oba stejně otravné jevy. Dáme teď slovo praktické lékařce, která si přeje zůstat v anonymitě, a brzy bude jasné proč.

„Když jsem dřív řekla pacientovi, že musí zhubnout, znamenalo to, že jeho zdravotní potíže jsou z velké míry způsobeny nadváhou. Když dneska řeknu pacientovi, že musí zhubnout, urazí se. Jedna paní si na mě stěžovala vedení zařízení, které mi pronajímá ordinaci, další poslala na lékařskou komoru upozornění, že se k pacientům chovám hrubě. Ta první je tak obézní, že už se sotva pohybuje a pořád se diví, proč jí nejsem schopná pomoct od různých obtíží.

Druhá se naštvala, když jsem její osmnáctileté dceři řekla, že by měla zhubnout. Začala mi vyprávět, jak je nutné pozitivně vnímat své tělo. Říkala, že dcera dělá plus size modelku. Našla jsem si ji na Instagramu. Osmnáctiletá obézní slečna se fotí v plavkách, mačká si rukama špeky na břiše a píše u toho, jak je důležité milovat sama sebe. No dobře, jen pak nevím, proč chodí k lékaři s různými zdravotními obtížemi, které samozřejmě nemůžu specifikovat, ale rozhodně nejde o nic banálního. Jednoznačně souvisejí s nezdravým životním stylem a nadváhou, což je vzhledem k jejímu nízkému věku velmi nebezpečné.“

„Příští rok už budeme muset zajistit jeřáb.“ Tohle řekla patnáctiletá dcera své mámě, když ji nějakou chvíli pozorovala, jak se neúspěšně snaží zvednout z deky na písčité pláži.

„Příští rok tě nechám doma, abych nemusela poslouchat tvé kecy,“ odvětila matka. Při koupání v moři pak nenápadně otírala slzy, které rozhodně nebyly způsobeny vniknutím slané vody do očí. „Je na mě tak ošklivá,“ stěžovala si poté v jedenáct v noci kamarádce nad talířem plným těstovin se smetanovou omáčkou.

Těžká situace. Žijeme však v době, kdy je vhodné mlčet, pokyvovat hlavou, sdílet problém. Říct něco ve smyslu, že se holka za mámu stydí, protože její rozměry jí už způsobují potíže v běžných situacích, se nesluší. Je to body shaming. Nebo je naopak právě nejvyšší čas s korektností skoncovat a říct přítelkyni na rovinu, že dcera bude sirotek, pokud si ona bude ještě rok dávat v jedenáct v noci talíře těstovin? Nebo to říct nějak jinak, citlivě, mile? Najmout si na tohle sdělení psychologa, kouče?

Podstata body shamingu se dá asi nejvýstižněji popsat pořekadlem – cizí neštěstí vždy potěší.

Ano, existuje méně početná skupina těch, kteří upozorňují své blízké na jejich vzhled kvůli tomu, že se o ně bojí, nicméně většina komentuje něčí vzhled z důvodů ryze škodolibých.

Je příjemné napsat do komentáře k něčí fotografii, že má velký zadek, malá prsa, celulitidu, krátké nohy nebo tak něco. A co teprve když jde o člověka veřejně známého. To má kdekdo pocit, že mu přísluší jeho vzhled hodnotit, že má na to právo, že je to přímo povinnost napsat svůj názor.

Své o tom ví zpěvačka Markéta Konvičková, která měla vážné problémy a kvůli lékům jí otekl obličej. „Na internetu mě uráželi a psali, že jsem oteklá z alkoholu nebo z botoxu, že vypadám jako oteklé rajče, že jsem příšera,“ uvedla.

Existují však mimořádně odolní jedinci. Jejich představitelkou je zpěvačka Ewa Farna, která posedlosti komentovat její postavu dokázala využít a píseň, v níž zpívá, že má boky jako skříň, se stala naprostým hitem.

V poslední době jsme svědky ještě jednoho pozoruhodného jevu – a to je body shaming hubených.

Když je dívka či žena hubená, je anorektička, bulimička, případně potrhlá modelka, která polyká vatu, aby neměla hlad. To je jasné, jinak by tak nevypadala. Ne, opravdu není možné být tak hubená odmala, od přírody. Hladoví, nežere. A podívejte na její rodiče, ti jsou taky vyzáblí, hlavně on je chudák, doma má jen zrní a saláty. To raději budu mít svoje sádlo než takhle chrastit kostmi.

Je přece tolik úlevné ujistit se, že ostatní taky nejsou dokonalí. Že jsou příliš hubení, příliš svalnatí, příliš tlustí, příliš velcí, příliš malí… Zkrátka oškliví.