COOLna

Hrdinka románu tvého románu Nejvyšší karta Sylvie Novak vydala knihu feministických esejů. Je úspěšná spisovatelka, kterou trápí vlastní stárnutí, ale sama přitom přiznává: „Mé vlastní ohledy vůči starším ženám zůstaly v dobách mého mládí bez výhrad vždy v rovině teorie.“ Je Sylvie Novak pokrytecká?
Určitě – a není v tom nijak zvláštní – zavírá oči před věcmi kolem sebe, vzpomínkami, emocemi, které nejsou příjemné. Ačkoli pokud je výběrové vnímání reality a její přizpůsobování sobě samému pokrytectvím, tak v tom smyslu jsme pokrytci všichni.

Ještě bych se možná vrátila k té vypravěčce. Vztahuje svoje stárnutí, respektive to, co s tím přichází, k feminismu. K tomu, jak ho ona sama chápe. A jak vlastně souvisí feminismus s tím, že člověk stárne a přichází o svoji atraktivitu? Myslím, že pro Sylvii je ta souvislost v otázce moci.

Feminismus a emancipace jsou hodně o moci, o nabytí moci ve světě, kde ji ženská nemá. A stárnutí je něco, co ženským moc bere výrazněji než chlapům, protože ti z krásy a mládí obvykle tolik netěží. Některé věci jsou dané.

Já si třeba feminismus definoval jako něco, co říká, že nemusíme řešit moc, ale péči. Že se máme zkusit na mocenskou strukturu světa vykašlat a zkusit v něm fungovat jinak.

Myslím, že vytknout před závorku je třeba to, že feminismů je tolik a každý si je definuje jinak, že je těžké se o tom vůbec bavit. Tomu, co říkáš, rozumím, beru to a vlastně se mi to líbí. Na druhou stranu si myslím, že vykašlat se na moc není možné, že žijeme ve světě, který je tou mocí definovaný.

Feminismus je pro mě hodně o odhalování určitých mocenských struktur, ale chápu, že pro tebe může být hlavní důraz v péči, a to je absolutně relevantní.

Stává se ti to, co Sylvii? Že veřejně vystupuješ jinak než v soukromí nebo že něco hlásáš a něco jiného žiješ?

Myslím, že nějakým způsobem to děláme všichni, že něco jiného žijeme, než deklarujeme.

Co si tedy nechceme přiznat? Že stárnutí není fér a že ženy budou vždycky stárnout tragičtěji než muži?

Možná obecněji, že genderové vztahy mohou být ovlivněné věcmi, které jsou dané. Myslím si, že všechno není otázka výchovy, vzdělání. Jsem v určitých ohledech deterministka. Není ale nutné kvůli tomu házet flintu do žita ani se věšet na lampu – ačkoli dnes je ta debata tak nastavená. Jakmile bychom si „to“ připustili, není možné s věcmi pohnout, není možné dosáhnout finální rovnosti, kterou ale já zároveň pokládám za koncept, který je s otazníkem. Je to určitý typ idealismu, který může být i škodlivý a krutý, jakkoli sám sebe často prezentuje jako recept na lepší svět.

Přijde mi, že přijmout, že se pohybujeme na omezeném hřišti, by bylo fajn. Měli bychom to vidět, ale my to často vidět nechceme.

Žijeme protiklady. Žijeme věci, které nenacpeš pod jednu střechu. Mám pocit, že je někdy pod tu jednu střechu chceme nacpat za každou cenu, jen abychom se zbavili svých vlastních rozporů. Ale ty nás definují a jejich likvidace buď není možná, nebo nekončí dobře.

Co je tyranie dobra, o které jsi mluvila v podcastu Petra Viziny?

Dá se to popsat třeba jako typ pocitu, který se mě někdy zmocňuje ve veřejném prostoru. Deklaruje se otevřenost, prostupnost, ohleduplnost, citlivost. Ale já cítím, že se nacházím v prostoru, který se setrvale zmenšuje, dochází v něm k utahování šroubů.

V knize tyranizuje dobrem Judita svou matku, když ji nutí, aby si přiznala, že byla v mládí zneužita? Mám pocit, že Judita se snaží Sylvii dostat do nějakého nepohodlného momentu, z něhož ale může být něco velmi důležitého.

Není možné, že tyranie dobra znamená, že musíš udělat něco, co tě otravuje, co je ti nepříjemné, co tě na chvíli omezuje, ale výsledkem bude něco veskrze pozitivního?

To, co říkáš, bych tyranií dobra nenazvala. Ta neobsahuje nárok na diskomfort, to je vždycky jen nabídnutá ruka, otevřená možnost, že budou věci bezpečnější, transparentnější, přátelštější, citlivější. To, o čem mluvíš ty, je Juditina potřeba přivést svou matku k rozumu. A já tomu absolutně rozumím a myslím, že to, co ona dělá, je úplně pochopitelné a namístě. Stejně jako to, že její matka se tomu brání.

Šlo mi o to, vykreslit určitou podobu generačního konfliktu s tím, že nechávám na každém, jaká strana mu bude bližší. Snažila jsem se o to, aby byl pochopitelný postoj matky i dcery. To, komu fandíš, vypovídá o tvých prioritách. Tak jsem si to představovala, když jsem psala. Ten konflikt tě má otevírat dialogu s tebou samotným.

Určitě jsem se nesnažila matku ani dceru ukazovat jako zabedněné husy. Ale mám bohužel pocit, že dokud z některé z těch dvou žen neudělám postavu, která má jednoznačně pravdu, a z druhé postavy ženskou, která je blbá, tak je pro jistou část čtenářů ten text nesrozumitelný – nechápou, kam se jím míří. Míří se právě k tomu, že jednoznačnost je problematický koncept.

Třeba spisovatel S. d. Ch. v tom ale má docela jasno. O knize napsal: „V Nejvyšší kartě Petry Hůlové máme možnost prožít střídání generací jako křížové tažení té nastupující, jež přichází v zaslepeném amoku. Odsoudit tu odcházející.“ S tímhle hodnocením souhlasíš?

Myslím, že je to jedno z možných čtení, zároveň to nepokládám za jediné možné. Stejně tak je možné se na Juditino snažení koukat jako na něco ozdravného a otevírajícího věci, které si její matka jednoduše nechce připustit a odmítá se s nimi srovnat a popasovat, jakkoli je nejvyšší čas to udělat.

Petra Hůlová