COOLna

K naprasknutí osobních hranic u dítěte dochází podle psychologie ve třech po sobě jdoucích momentech.

První: když dítě začne na něčem LPĚT.
Přes tu věc, ten prožitek nebo tu osobu začne být totiž lehce vydíratelné. Už Buddha říkal: „Lpění přináší utrpení.“ Lpí-li dítě například na konkrétní hračce, může být manipulováno hrozbou jejího odnětí, jestliže neuposlechne (nevzdá se kousku svých hranic). Emoce začnou být nepřítelem dí-
těte – nástrojem manipulace. Jako chlapci, kterému se nechtělo na cestu. Ale přišel by o svého plyšového medvěda. Ponechat si ho mohl, jen když uposlechne a jde.
Nechce. Neví, proč to dělá. Ale dělá to. Přesněji: Když se ho
zeptáte proč, odpoví: Kvůli medvědovi.

Druhý: když dítěti začnou být vysvětlována přídavná jména.
Vypadá to jako banalita, avšak dokud rodiče objasňují dítěti
jen význam podstatných jmen – toto je hrnek, toto je kráva –,
dítě si udržuje, respektive zpřesňuje reálný pohled na svět.
S přídavnými jmény už přichází SUBJEKTIVNÍ hodnocení: Toto je hezčí a toto ošklivější. Toto je lepší a toto horší. Dítě začne chápat POMĚŘOVÁNÍ. Přičemž do tohoto procesu je záhy osobně vtaženo. Už neslyší jen: Toto je dobré, toto špatné. Ale: Teď jsi dobré, teď špatné, protože: Teď jsi horší než
tamto dítě, které je v tom lepší než Ty. Již u lpění začne mít dítě strach ze ztráty. Ztráta něčeho, na čem lpí, by ho bolela. U poměřování však jde strach ještě dál. Nejde jen o ztrátu vnější věci, ale o ztrátu kusu sebe – svého sebevědomí. Jestliže dítě není dost dobré, znamená to, že je horší než jiné anebo horší, než by mělo být. A začne se bát pokusu. Nebude chtít selhat. Nebude chtít být za špatné.

ZNÁMKOVÁNÍ

Hodnocení má obsahovat zpětnou vazbu. Ale zpětná vazba má být hlavně informací, co člověk udělal správně a co ne, případně co měl udělat jinak. To je vše. Na to ale nejsou potřeba známky. Škatulkování dětí/dospělých na „jedničkáře“ a „pětkaře“ je objektivně bezvýznamné. My lidé nejsme v žádné vzájemné soutěži, ani nemůžete být. Každý člověk je unikátní solitér. Proto pokrokové školy dávno přešly hlavně na skandinávský model, kde je přežité už i SLOVNÍ HODNOCENÍ. Smyslem
tamního školství je totiž posunout každé dítě na JEHO NEJLEPŠÍ úroveň, ať má osobní nadání na cokoli. Jinak řečeno: S každým dítětem se tam jedná jako s individualitou, v níž dřímá nějaký (avšak odlišný) talent. Budoucí matematik se nemučí zdokonalováním přeskoku přes kozu. Učitelé se ho snaží obecně získat pro tělocvik tak, aby v něm objevil svůj osobní strop, vrcholný potenciál. Dítě pak je ve flow a sport ho baví (byť jako odpočinková aktivita pro matematika). Nejde tedy už jen o OBJEKTIVNÍ výsledek, o POVINNÉ dosažení jednotné mety pro všechny bez ohledu na to, jak je
dítě zručné v dané oblasti a vyprofilované. Jde o SUBJEKTIVNÍ výsledek, o odemknutí MAXIMÁLNÍHO potenciálu jedince v KAŽDÉ oblasti. Zdůrazním: PRO NĚJ maximálního, ne dle školských tabulek a vnějších měřítek.

Skandinávští sportovní trenéři vedou malé svěřence tak, že jim ani při oficiálních soutěžních utkáních nepočítají skóre. Rozvíjející se děti tak nepřemýšlejí o tom, zda jsou momentálně lepší, či horší než soupeř. Soustředí se jen na CO NEJLEPŠÍ úder nebo výkon, a tím dosahují nejvyšší preciznosti.Navíc je to baví. Jsou ve flow. Nemusejí se trýznit strachy či pochybnostmi. „Utekla mi příležitost? Budu se soustředit na další. Hra přece pokračuje!“ Toto je správné vidění reality. Soustředění totiž odbourává strach. Soustředění drží člověka
v přítomném okamžiku a při odhodlání učinit to nejlepší, co
je v dané chvíli možné. A i když něco pokazí, stane se to vždy s nejlepším vědomím a svědomím, protože se soustředil, CO NEJVÍCE TO BYLO MOŽNÉ.
Lidské strachy pocházejí z toulání se v čase. Z lítosti, co se stalo, nebo z nejistoty, co se může stát. V tu chvíli ale špatně vnímáme realitu. Respektive, přítomnost nevnímáme vůbec.Ilustruji to na příkladu právě sportu: Brankář, který dostane gól, má sklon ihned se přestat soustředit. Naskočí mu toulavé myšlení typu: „To byla moje chyba. Co když se stane zas? Moje mužstvo prohraje! Jejda, další útok, dostanu další gól.“
Takový brankář skutečně inkasuje, protože se nesoustředí. Těká tu v minulosti, tu v budoucnosti.
Fixujme, prosím: Jsme-li tady a teď, strach na nás nemůže.
Soustředění je největší zbraň proti strachu. Soustředíme-li se, správně vidíme realitu a nelpíme zdaleka tolik na minulosti ani budoucnosti. Jsme-li v přítomnosti, minulost a budoucnost svým způsobem neexistují. Je jen teď a tady.

Třetí: když dítě začne žít vnějším dialogem, ne vnitřním.
Nejprve LPĚNÍM, pak POMĚŘOVÁNÍM se dítě učí, že vně je rozhodující autorita. Ta, která má vždy pravdu, která může dítě posoudit (poměření) i odsoudit (vzít mu to, na čem lpí), a dítě se této autoritě musí podřídit. Tehdy je mu zakázáno používat NE, protivit se. Začne slýchat legendy o tom, kdo je
„hodný kluk“ a „poslušná holčička“. Dozvídá se od této autority, kdy ho čeká „dobrý život“ a kdy „špatný“. Kdy si „polepšilo“ a kdy „pohoršilo“. Co musí dělat, aby bylo úspěšné. Má pocit, že se musí zavděčit, ponížit, obhájit. Ví, že jakmile se znelíbí, něco ztratí. A o tom, zda se znelíbí, rozhoduje okolí. Proces je dokončen. Z nebojácného novorozeněte je po dvaceti letech systémové výchovy ochočený bázlivec. Není schopen slova NE, je naprogramován tak, aby vyhověl všem a cítil se provinile, jsou-li s ním druzí nespokojeni. Představu štěstí má pevně spjatou s dobrým hodnocením druhých. Tomu, co chce okolí, dává větší důležitost než tomu, co chce sám. Neví, kdo je, co dělá a proč, kde jsou jeho přednosti. To mu musí říct někdo jiný. Netuší, jak odejít z toxického vztahu, je závislý na negativních osobách, myslí si, že samota rovná se zahynutí. Ocitnout se sám nemilovaný, to je pro něj nejvyšší trest. Záleží mu jenom na vnějším ocenění a vnějších hodnotách,
majetku a úsměvu jiných. Nemá čas pro sebe, neví, jak odpočívat, nezná psychohygienu, o první pomoci tuší jen to, že se poskytuje druhým. Sobě pomoci neumí. Nedovede žít soustředěně v přítomnosti, trpí tu kvůli minulosti, tu kvůli budoucnosti. Žije ve strachu, protože klíče od svého štěstí dal do cizí kapsy a neví, jestli bude oznámkován jako „dostatečně hodný/poslušný“. Šťastně se cítí, je-li druhými pochválen. Občas se to stane. Pak zase dlouho ne.

Kde se naučil poslušně čekat kluk, nyní poslušně čeká muž.
Na startu předem vytyčené trasy.
I tak bychom si mohli vyložit konzistentnost. Ironicky vzato:
Co se v mládí naučíš, „ve stáří“ jako když najdeš.

Ale je nutné tuto negativní konzistentnost (naučenou obavu
chránit si osobní hranice) nahradit pozitivní konzistentností, která nám pomůže ztracené osobní hranice obnovit.Předně si potřebujeme uvědomit, kdo vlastně jsme a odkud se vzala naše falešná přesvědčení, že osobní meze nepotřebujeme, ba nám zkomplikují život.
Fakta jsou: Přibližně do dvou let sice „sbíráme rozumy“, ale nejsou naše. Sami sebe si uvědomujeme právě od dvou let. Neznamená to, že bychom do té doby žili nevědomý život. My si uvědomujeme své rodiče, okolí, události, život sám. Ale reagovat se učíme podle prostředí, v němž vyrůstáme. Tak se tvoří náš vztah k vnějšímu světu, ale i náš svět vnitřní.

Naše přesvědčení, která jsme načerpali přibližně do dvou let věku a kterých je nepočítaně, nejsou naše. Z toho plyne: Co si o sobě myslíme v dospělosti, z velké části nepochází z toho, co bychom si o sobě mysleli my, ale jde o zprostředkovaný názor, co nám o nás namluvili druzí lidé: co si o nás mysleli, co nám ve své chvilkové slabosti vmetli do obličeje.
Děti mají zatraceně dobrou paměť. I ta je tabula rasa, čistá deska. Řečeno Freudem: Vrýt do ní lze cokoli.
Nicméně dospělost znamená ROZUM. VLASTNÍ rozum. KRITICKÉ myšlení.Kritické myšlení je schopnost zpochybnit realitu, která nám je předestřena. Schopnost rozporovat názor jiných autorit,
ba postavení autority jako takové.
Vlastní rozum nám říká, že tu není jenom vnější dialog – ten rozhovor, který vedeme směrem ven. Ale že tu je důležitější dialog. Ten vnitřní, který vedeme se sebou. Na této vnitřní interpretaci slov, jež přicházejí zvenčí, záleží to, zda se člověk cítí šťastný, naplněný, úspěšný.

Představte si začínajícího tenistu.
Trénuje bekhend. Trefí síť.
Jeho myšlení má jen dvě možnosti.
Jedna zní: „Jsem darebný. Nikdy se bekhend nenaučím.“ To není jen věta, ale počátek oslabujícího příběhu.Druhý den si totiž už může říct: „Nenaučím se žádný sport.“ Třetí den: „Nenaučím se nic v životě.“

Pozitivní vnitřní dialog může začít jednoduše: „Aha, trefil jsem síť. Takhle to už hrát nesmím. Musím to hrát jinak.“
Načež s tréninkem odhodlaně pokračuje.Není dál od cíle, ale blíž cíli. Ví, co zlepšit.
Rozdíl mezi oběma těmito vnitřními dialogy?
Ten první, negativní, znamená: Co den, to jedna zlomená hůl nad sebou, nad obecnou schopností se učit. Ten druhý, pozitivní, vztahuje sebekritiku jen k jediné činnosti, a to ještě „takto provedenému“ úderu. Nejde o VŠEOBECNÝ oslabující soud nad sebou.To je svoboda volby. Udržet konzistentní pozitivní vnitřní dialog v reakci na prožitou nepříjemnost znamená vytvořit nejdůležitější předpoklad pozdějšího úspěchu.
Psychologie říká: Ne vždy ovlivníte stimul – co se Vám děje. Ale vždy můžete ovlivnit svou reakci – jak k tomu přistoupíte.Když Vám něco nevyhovuje, dejte to najevo adresným způsobem: TOHLE ne! TAKHLE ne!Ale nebojte se NE.
Skutečně úspěšní mohou být v životě pouze lidé, kteří se nebojí svého či cizího NE, kteří chápou NE jako součást cesty k ANO. Platí to i u nastavených mezí. Musíme se naučit říkat druhým NE, abychom sami sobě vytvořili prostor na všechno, čemu potřebujeme říct ANO. A chceme-li být v nějaké oblasti úspěšní, musíme být
ochotni říct svým chybám TAKHLE NE, abychom posléze mohli udělat věc správně.

Jakmile se začneme bát selhání,
vzpomeňme na své dětství. Je to, co nás čeká nyní, těžší než naučit se chodit? Jistě ne.
Naučit se chodit je mimořádná
dovednost, se kterou pak doslova
stojí a padají mnohé zásadní momenty našeho života.
Nebo mluvit. Copak to bylo snazší než to, co nás čeká teď?A my se obojí naučili. Ale jak? Chybami, které jsme dělali. Vylepšováním našich nedostatků. Naplňováním svého potenciálu, o kterém jsme
přitom jako děti neměli ani ponětí. Vedla nás přirozenost. Jenže tu nám odebral strach.A my musíme pochopit, že ten strach v nás není náhodou. Nezabloudil do nás. Sídlí v nás. Hlavně strach z chyby.
Přitom lidé jsou chybující bytosti. Není směšné, že se bojí chyby? Té se nemusejí bát. Na dělání chyb jsou nastaveni!

Mimochodem, vztahové chyby přímo ukazují, kde prolamujeme něčí hranice nebo kde jsou prolamovány naše. A díky tomu poznáváme, proč jsou osobní hranice důležité. Chyby totiž druhého i nás samotné bolí.

Billu Gatesovi nejvíce vadí, když se lidé bojí rozumně riskovat. Když se bojí pořád nějakého ohrožení. „Poznal jsem, že lidé vedoucí firemní týmy se dělí jen na dva typy – Áčka a Béčka. Áčko si za spolupracovníky vyberou také Áčka. Béčko sáhne po Céčku. Béčko se totiž rozhoduje ze strachu, aby ho nový spolupracovník neohrozil, tak raději volí méně schopného,
než je on sám. Áčko sie upřednostněním stejně schopného kolegy riskuje, ale také věří v sebe. Když člověk nevěří v sebe, automaticky si vybere protějšek, který ho táhne dolů.“
Ano, připomínejte si dětství.
SOUSTŘEDILI jste se na to, co Vás
TĚŠÍ a co máte RÁDI. Ostatní šlo STRANOU. Díky tomu jste se věnovali jen tomu, co Vás BAVÍ a co Vám JDE DOBŘE. Vaše sebevědomí STOUPALO, stejně jako Vaše zkušenost v dané oblasti. Když Vás totiž něco baví, děláte to RÁDI. Když něco děláte rádi, děláte to ČASTO. Když něco děláte často, ZLEPŠUJETE se v tom. Když se v něčem zlepšujete, máte VĚTŠÍ ÚSPĚCH. Když v něčem máte větší úspěch, BAVÍ VÁS TO POŘÁD VÍC.
A tak dokola. Ale tento cyklus se bohužel může točit i opačně. Když něco nemáte rádi, zničí Vás to. Proto hledejte své hranice.
Už tím, že je hledáte, vyjadřujete, že si sami sebe vážíte. Že máte sami sebe natolik rádi, abyste nesetrvávali v tom, co Vám nevyhovuje. Pamatujte: Nezáleží na výchozí pozici, ve které momentálně jste, ale na tom, co je pro Vás důležité, zda jste ochotni to VIDĚT a cestu k tomu PODSTOUPIT.