COOLna

Řídit se mylnými, či dokonce zavádějícími informacemi se nevyplácí. Platí to nejen mezi lidmi, ale i ve zvířecích společenstvech.

Život ve zvířecím společenstvu s sebou nese celou řadu výhod. Nesporným přínosem je vyšší bezpečnost, protože ve skupině je větší šance, že si někdo všimne blížícího se nebezpečí. Už samotný fakt, že se někteří členové společenstva dávají na útěk, působí jako důrazné varování a ostatním může zachránit život. Někdy zvířata vydávají speciální varovné signály, kterými ostatní na blížící se riziko upozorňují.

V kolonii surikat stojí několik zvířat na stráži. Na vyvýšeném místě se vztyčí na zadních nohách a v této pozici obhlížejí okolí. Pokud zahlédnou dravého ptáka, hada nebo šelmu, ozvou se varovným „výkřikem“. O nebezpečí se tak dozvědí i surikaty, které naplno zaměstnává hledání potravy a které by nepřítel nejspíš zaskočil. Varovaní členové kolonie se dostanou včas do bezpečí svých nor.

Systém kolektivní obrany však má i svou odvrácenou tvář a tu představují falešné signály, jakési zvířecí fake news. Ty mohou vzniknout omylem, když některý z členů zvířecího společenstva špatně vyhodnotí neškodné dění jako hrozbu. Výjimkou ale nejsou ani situace, kdy zvířata vyvolají planý poplach zcela záměrně.

Názornou ukázku této strategie předvádějí jihoamerické opice malpy hnědé. V dobách, kdy je nedostatek potravy a kdy hlad doléhá nejvíc na nejslabší jedince tlupy, vyvolávají malpy z nejnižších pater společenského žebříčku plané poplachy. Vybírají si k tomu chvíle, kdy se dominantní jedinci dostali k potravě. Pokud se jim povede elitu tlupy vystrašit, mají šanci, že ti na útěku potravu odhodí. Slabší malpy se tak přeci jen dostanou k nějakému soustu.

Reakce na planý poplach ale představuje zbytečnou zátěž a zvířata s ní mohou hodně ztratit. Proto se živočichové před fake news brání. Se svými jednoduchými mozky to zvládají i rybky obývající korálové ostrovy v Pacifiku.

Mezinárodní tým vedený Andrewem Heinem z Cornellovy univerzity v americké Ithace sledoval chování hejn rybek obývajících korálový útes na ostrově Moorea ve Francouzské Polynésii. Vědci nainstalovali kolem útesu kamery, jejichž prostřednictvím měli chování ryb permanentně pod kontrolou. Výsledky analýz těchto záběrů publikovali ve vědeckém časopise Proceedings of the National Academy of Sciences.

V průměru jednou za osm minut se stávalo, že se některá z rybek dala na útěk, i když se v okolí nenacházel žádný dravec a objektivně žádné nebezpečí nehrozilo. Detailnější pohled na nahrávky z podmořských kamer odhalil, že důvodem útěku bývá střet mezi dvěma příslušníky hejna.

Jedna z rybek se k druhé přiblíží příliš rychle a ta si to mylně vyloží jako agresivní atak. Přirozenou reakcí na takový útok je úhybný manévr, který zahlédnou nejbližší rybky v hejnu. Ty ho mohou považovat za útěk před hrozbou, kterou ony samy nezaregistrovaly.

Někdy se tento falešný poplach skutečně rozšíří po celém hejnu a ryby prchají do nejbližšího úkrytu. Mnohem častěji ale Hein a jeho spolupracovníci pozorovali, že „fake news“ ošálila jen několik málo rybek nebo na ni v hejnu nereagoval vůbec nikdo.

„Vzácnost masových útěků po falešném poplachu napovídá, že jednotlivé ryby mají celkem účinnou strategii, která jim dovoluje reagovat na skutečnou hrozbu, jakou je přiblížení dravce, ale přitom vzdorovat dezinformacím, které jsou výsledkem střetů mezi příslušníky jejich vlastního hejna,“ píší Hein a jeho tým.

Život na korálovém útesu provázejí nezanedbatelná rizika. Na malé rybky tu číhají četní dravci. Pokud ryby plavou jednotlivě nebo v malých skupinkách, chovají se obezřetně. Netroufají si ignorovat úhybné manévry svých sousedů a prchají, i když jim reálné nebezpečí nehrozí. Ve velkých hejnech jsou ale plané poplachy velmi časté a rybky jsou mnohem náchylnější k jejich ignorování.

Stávající teorie předpokládaly, že se rybka rozhoduje na základě informací o pohybu ostatních příslušníků hejna, které pak „zprůměruje“. Každé situaci tak přidělí pomyslnou známku a na útěk se vydá, když vyhodnocená míra rizika přesáhne únosnou mez. Andrew Hein a jeho spolupracovníci se pokusili tuhle představu ověřit.

Ryby reagují na základě zrakových vjemů, které doputují až do části mozku zodpovědné za řízení pohybu. Vědci zrekonstruovali v počítači, co vidí jednotlivé rybky v hejnu. Následně pak analyzovali reakce ryb na to, co zahlédly. Reakce ryb na falešné poplachy neodpovídala průměrnému chování jejich sousedů v hejnu. Počítačový model také odhalil, že takový postup by byl pro jednoduchý rybí mozek příliš náročný.

Když Hein a jeho spolupracovníci modelovali chování ryb na základě toho, co ryby viděly, vyvstal před nimi úplně jiný průběh rozhodovacího procesu. Ryby si nastaví práh pro útěkovou reakci podle toho, jak se jim vyplácelo reagovat na poplach v předchozích situacích.

Pokud zažily hodně planých poplachů, práh pro útěk významně zvýší, aby se mylné reakce vyvarovaly a zbytečně se jí nevyčerpávaly. Pokud je planých poplachů málo, pak si posunou práh níže, aby se jim nestalo, že propásnou varování před skutečným nebezpečím. Tak si ryby zajistí vysokou odolnost vůči planým poplachům zároveň s dostatečně silnou reakcí na reálné nebezpečí, a to vše při minimalizaci nároků na výkon mozku.