COOLna

Když si třeba takhle zakážu jakoukoli agresivitu, vezmu si tím i schopnost vymezit se, říci ne, nastavit si meze. Říci si o svůj prostor, o svoji hodnotu ve vztazích. To všechno se tím smázne, protože jsem si z toho udělal černobílou, binární funkci. Když si něco takto plošně zakážu, chybí mi svoboda prozkoumat všechny možnosti, protože už když se přibližuji k tomu, co si zakazuji, dělám něco špatně.

Pokud ale mám v hlavě rovnici konflikt rovná se hádka a hádka rovná se peklo, pak nikdy nejdu do konfliktu a vyklízím pole. A čím víc roste moje nespokojenost, tím víc se vzdaluji, protože nespokojenost nemůžu projevit – to by znamenalo jít do konfliktu. Takže ji v sobě musím nějakým způsobem střádat a tím omezovat sám sebe. Jsem čím dál sevřenější, sešněrovanější a čím dál méně schopný jakékoli spontánní reakce. Protože jedinou spontánní reakcí by byl vztek. Takže se stahuji, odpojuji, až to skončí v úplně statické poloze.

Proč takový přístup vztahům škodí?
Když nebudu prudit, nepůjdu do toho konfliktu, nebudu vlastně ukazovat něco, co chci, protože mě to ohrožuje. Takže to nemůže skončit jinak, než že se ten vztah vlastně úplně vyprázdní, protože neexistuje možnost, jak být s tím druhým opravdově. Ta opravdovost tam nemůže být, když se bojím otevřít konflikt, projevit nespokojenost, chtít změnu, protože to by znamenalo „prudit“.

A jaké jsou důsledky takového dlouhodobého „sešněrování“?
Jsou dvě možnosti. První z nich je, že člověk to nějakou disciplínou nebo silou strachu v sobě udrží, převrátí to do sebe. Anebo se mu to nepodaří a začne se paradoxně chovat přesně tak, jak nechtěl. Když ta potřeba konečně prorazí všechna stavidla, letí jako povodeň a její projevy jsou v tu chvíli většinou silné, zničující, bolestné, vůbec ne konstruktivní. Což většinou ten vzorec ještě posílí, člověk si řekne: „Tohle si opravdu nemůžu dovolit.“ Takže se začne ještě víc kontrolovat, bude ještě víc sevřený a posílí stěny nádoby, ve které své emoce uzavírá. Ale ona se většinou stejně natlakuje do té míry, že bouchne, anebo to sebeochranné mechanismy vyřeší jiným způsobem.

Takže tady zase je otázka: Co vlastně tohle nastavení vytváří?
A proč. Opět tu hraje roli nějaký větší imperativ: jde o to udržovat ty vztahy funkční, být tam pro ty druhé a vystupovat podle jejich představ, neobtěžovat je svojí autenticitou, neomezovat je, což jde ve vztahu dost těžko. Když se chci nějakým způsobem projevovat, vždycky ty druhé nějak omezuji, beru si pro sebe nějaký prostor, a to znamená, že někteří musejí třeba v některých chvílích počkat. To je jako s tím nastupováním do tramvaje. Když nebudu chtít nikoho omezovat, tak prostě nenastoupím. Zůstanu venku. Čím větší napětí v tomhle vzniká, tím míň jsem pak schopen ty věci, které u sebe vnímám jako negativní, nechat těmi druhými zhodnotit jako vlastně pozitivní vlastnosti. Třeba ráznost, intenzitu, podnět k akci.

Jak tedy s těmito emocemi pracovat?
Každý máme v sobě dvě já, nebo minimálně dvě. Jedno je prožívající já (experiencing self) a druhé na to kouká, uvědomuje si to a je schopné to moderovat. To prožívající je takové dětské, bezprostřední, spontánní, a to druhé – dejme tomu rodičovské, které se o ně může laskavě starat a snažit se ho pochopit. Nebo se může přepnout do kritika, který dítě tlačí do vzdoru, říká: „To nesmíš, to není správné.“

A tohle druhé já potřebujeme.
Pokud v sobě nemáme pečujícího rodiče, není tu vlastně nikdo, kdo by tomu emotivnímu já s tímhle pomohl. Takže jde o to, dát emotivnímu já najevo, že je v pořádku se takhle cítit, mít vztek, prožívat různé nálady, které přicházejí z různých důvodů. Pak ani nemám potřebu je tolik ventilovat. Dokážu si říci o svůj prostor a zacházet s tím jinak. K tomu ale potřebuju laskavého, chápajícího, moderujícího rodiče, který dokáže říct: „Ty máš vztek? No jasně, to dává smysl. Co s tím můžeme udělat?“ Čím víc jsou ale tyto emoce vytlačené, protože „to se nesmí“, tím méně je můžeme funkčně pojmout. A směřujeme zpátky k té bolesti..

Dá se tedy říci, že když hledáme, jak být vedle svého partnera tím, kým chceme být, jde vlastně o to, být i sami se sebou tím, kým chceme být?
Nebo být tím, kým chceme být, i sami pro sebe.

Michal Mynář, psychoterapeut