COOLna

Když nejste přímo na místě, je těžké sledovat, co přesně se v něm děje,
a porozumět tomu. Od roku 2002 do roku 2019 jsem do Tibetu jezdila každý rok vždy na několik týdnů či měsíců a už tehdy bylo znát, jak se situace v okrajových částech Číny dynamicky proměňuje. Stačila absence půl roku a situace byla úplně jiná. V čem se život v oblastech obývaných Tibeťany v té době měnil?
Ještě na začátku milénia nevedly do Tibetu pořádné silnice, na mnoha místech chyběl elektrický proud a signál. Dnes je to úplně jiné. Čínské periferní oblasti včetně tibetských se staly cílem urbanizace, rozvoje infrastruktury a kontroly populace.
Tibeťané se téměř ze dne na den probudili do zcela nové doby a snaží se v ní najít své místo. O dění v dvou koronavirových letech si sice můžeme přečíst z oficiálních zdrojů Čínské informační agentury, ty ale podávají jen velmi zkreslený pohled. Osobní návštěva je tedy pro ověření skutečnosti naprosto nezbytná. Ale nemožná.
V odborných článcích odkazujete na své místní „informátory“, ale nejmenujete je. Je pro ně kontakt se zahraničím rizikový?
Uvádět jejich jména pro ně není bezpečné. Snažím se své kontakty chránit. I  proto se vyhýbám získávání informací přes e-mail, protože jakákoli komunikace do zahraničí s sebou může přinést postihy ze strany vlády. Čína je velmi napřed, co se týče technologií a jejich využití pro kontrolu vlastních obyvatel, a situace se v tomto směru stále zhoršuje.
Přesuňme se přímo do Tibetu. Existuje Tibetská autonomní oblast známá pod zkratkou TAO s hlavním městem Lhasa. Tibeťané ale žijí i jinde.
Upřesněme si, o jakém území mluvíme. Tibetská kulturní a etnická oblast zahrnuje mnohem větší prostor než jen Tibetskou autonomní oblast. Sama o sobě je obrovská, ale představuje asi polovinu celkové rozlohy historického Tibetu. Tibeťané tvoří většinu obyvatel také v čínské provincii Čching-chaj, která se nachází severovýchodně od
autonomní oblasti a říká se jí AMDO. Právě na ni se specializuji a do ní nejčastěji jezdím. Třetí kulturní a jazykovou tibetskou oblastí je východotibetský KHAM, který se z velké části administrativně řadí do provincie S’-čchuan.
Když v Evropě vítáme dalajlámu, vnímáme jej jako exilového reprezentanta Tibetu. Kterou jeho část ale vlastně zastupuje?
Současný dalajláma i tibetská exilová vláda zastupují všechny Tibeťany a pro většinu z nich je postava dalajlámy dodnes nejvyšší autoritou, což je čínskému režimu samozřejmě trnem v oku.
Když se řekne Tibeťan, v hlavě se nám vyrojí obrázek mnicha, duchovně založeného moudrého člověka. Kdo je ale dnes skutečný Tibeťan?
Češi mají o Tibetu určité povědomí zejména díky Václavu Havlovi a jeho kontaktům s dalajlámou. On byl celosvětově první hlavou státu, která oficiálně uvítala dalajlámu jako státního představitele. Víme, kde zhruba se Tibet nachází a že Tibeťané žijí pod čínskou nadvládou. Nicméně představa o běžných Tibeťanech je dost zkreslená. Máme tendenci si myslet, že tam lidé žijí v harmonii, v soužití s přírodou a spiritualitou. Ve skutečnosti se ale běžný Tibeťan od nás až tak neliší. Má stejné touhy, přeje si mít pohodlný život, peníze, nejnovější typ smartphonu a možnost poslat děti na dobrou školu.
Jakou důležitost přikládají dnes Tibeťané náboženství?

V moderním světě, který čínská vláda v tibetských oblastech
v posledních dvaceti letech vybudovala, se způsob života hodně změnil. Lidé mají možnost vydělat peníze a koupit si, cokoli
je napadne. Stále více lidí má zaměstnání nebo se snaží podnikat. Život se zrychlil a na praktikování náboženství je stále méně času. Náboženství ale nemizí, spíš se modernizuje. Třeba mladí byznysmeni nemají čas chodit do chrámů nebo točit doma modlitebním mlýnkem, místo toho si pořídí mlýnek na sluneční pohon a dají si ho do auta nebo do kanceláře.

Tady musíme pro lepší pochopení vysvětlit, jak takový modlitební mlýnek funguje.
Představme si ruční modlitební mlýnek válcovitého tvaru, který je připevněn na kovovém nebo dřevěném držadle. Uvnitř je stočený papír se sepsanými modlitbami. Když jím věřící otáčí, modlí se, a  plní tím svou náboženskou povinnost. Tradičně se otáčí mlýnkem v ruce, pokud ale máte možnosti a peníze, proč si nepořídit moderní mlýnek na elektřinu?

U nás bylo za komunismu náboženství pod kontrolou
režimu, který lidi od víry aktivně odrazoval. Je to v Tibetu podobné?
Náboženská svoboda je problém v celé Číně, nejen v Tibetu.
V rámci boje proti všemu cizímu vláda omezuje zejména křes-
ťanství a islám. U buddhismu je otázka, nakolik jde o domácí,
nebo zahraniční záležitost. Nabízí se tam velký prostor pro interpretaci. Tibetský buddhismus je každopádně v posledních
letech cílem kampaně na počínšťování náboženství. Před kláštery vlají červené čínské vlajky, na zdech visí slogany a portréty Si Ťing-pchinga. Vláda Tibeťany vyzývá, aby přestali dávat klášterům finanční dary – i tomu se říká v Číně „bojovat s chudobou“.
Jakou moc má současný režim nad tibetskými kláštery?
Vláda se snažila převzít kontrolu nad kláštery od samého počátku, od padesátých let 20. století. Určitou míru náboženského vyžití musela ale pro udržení klidu ponechat a fungovalo to několik desetiletí. To se mění. Čínská vláda v posledních letech s konečnou platností začlenila okrajové oblasti do fungující infrastruktury, která jí umožňuje prakticky neomezený
dohled a možnost zásahu. Vliv klášterů i ostatních náboženských institucí, jakožto paralelních zdrojů autority k centrální vládě a  Komunistické straně Číny, je tedy cíleně omezován. Dochází k redukci počtu mnichů a představení klášterů se musejí podrobit vlastenecké výchově.

V současné době není snadné říct „jsem Tibeťan“, podporuje se identita „čínského občana“. Jak to vypadá v praxi?
V  Číně to nemají jednoduché žádné menšiny. Na prvním místě je občan Číny, kulturní a etnická tradice je věc druhotná. Teoreticky by si měli být čínští občané rovni nezávisle na původu. Bohužel ale opravdu jen v  teorii. Režim sice po všech vyžaduje, aby se hlásili jako občané Číny, ale etnická příslušnost se stejně na občanských průkazech uvádí. A podle ní se s lidmi zachází.

Zmínili jsme přemísťování tibetských nomádů z pastvin do sídlišť i výstavbu infrastruktury. Doplňme, že tyto změny zapadají do strategie pojmenované „velké otevírání západu“, kterou vláda vyhlásila s novým miléniem. Čeho chtěla nebo chce dosáhnout?
Oním západem je ve skutečnosti asi sedmdesát procent území Číny. Východem se pak míní pobřeží s  centry, jako je třeba Šanghaj. Na východ se pumpovaly peníze od osmdesátých let, kdy se Čína začala otevírat a potřebovala zahraniční investice. Jsou tam přístavy i  letiště, z  pobřeží se záhy stalo centrum ekonomiky a kontaktu se světem. Na přelomu tisíciletí byste
tam našla dynamicky se rozvíjející moderní velkoměsta. Jenže ve vnitrozemí a pak dále na západ se zastavil čas. Tehdy jsem oblast poprvé navštívila a bylo to nebe a dudy. V Tibetu se od padesátých let do konce milénia téměř nic nezměnilo. Táhlé pastviny, nomádi se stády jaků, žádná infrastruktura. Cesta od nomádské oblasti k nejbližšímu centru vzdálenému stovku kilometrů trvala ještě v roce 2004 třeba dva dny.
Vláda se tedy rozhodla otevřít světu a zmodernizovat i západ Číny. Jak se jí to daří?
Východ Číny rychle zbohatl a  ekonomické a sociální rozdíly
mezi východem a  západem začaly být neúnosné. Ze střední a západní části migrovalo množství lidí za prací, všichni si chtěli vydělat, na východě žili bez legálního statutu a nastávaly sociální problémy a nepokoje. Vláda proto spustila program na rozvoj západní části země a začala do ní pumpovat finance.
V roce 2004, kdy jsem byla ve východním Tibetu, ulice v městečkách i  opuštěné silnice uprostřed plání zaplavily slogany
s hesly o velkém otevírání západu, o tom, jak vše bude skvělé.
Proklamovaným cílem bylo dohnat východ. Předpokládám ale, že záměr nebyl tak altruistický, jak se prezentuje v oficiálních tiskovinách. Jaké jsou další rozměry strategie?
Dohnat životní úroveň východu byla jedna věc. Zároveň se vše prezentovalo jako záměr pozdvihnout tamější obyvatelstvo z takzvaně zaostalého způsobu života. Předělat pastevce na městské lidi. Už méně otevřeně se
zmiňovalo, že je krajina velmi bohatá na suroviny, které dosud nikdo nevyužil. A o tom, že západ je obrovský prostor s minimem lidí, zatímco na východě se jich tísní desítky milionů. Určitě tedy nebylo cílem pouze pomoct obyvatelstvu na západě, jak se to prezentovalo, ale celé Číně. V první fázi bylo cílem vystavět infrastrukturu – silnice, železnice, letiště – a napojit západní periferii na centrální Čínu.
Jakmile máte dobré silnice, můžete začít dolovat suroviny, stěhovat obyvatele z  východu, stavět města a  více kontrolovat a ovlivňovat životy místních. To se podařilo.

Jednou z fází bylo rušení pastvin a výstavba sídlišť. Komunistická čínská vláda tvrdila, že místním lidem pomáhá, zbavuje je chudoby. Lze říci, nakolik bylo stěhování
dobrovolné?
Jako důvod sedentarizace, tedy přemísťování do sídlišť, vláda nejčastěji uvádí snahu zlepšit životní podmínky pastevců a ochránit životní prostředí, údajně dlouhodobě ohrožované pastvou. Na uvolněných plochách ale vláda staví a  doluje. Navíc sestěhování lidí do nově budovaných souborů domů výrazně zlepšilo kontrolu populace, což se stalo prioritou po
nepokojích v roce 2008. Je třeba říct, že co se týče stěhování, místní neměli příliš na výběr. Sice vše probíhalo na oko dobrovolně, ale na rozhodnutí dostali minimum času. Úředníci jim třeba řekli, že teď mají skvělou možnost nastěhovat se do domku zadarmo nebo za velmi nízký obnos, budou mít přístup ke vzdělání a zdravotní péči. Musí se ale rozhodnout do týdne, pak už výhodná nabídka nebude. V případě nesouhlasu někdy i vyhrožovali postihy. Výsledkem bylo, že se tibetští nomádi do sídlišť přesunuli celkem masivně.

Od spuštění této strategie uběhly už dvě desítky let – víme vůbec, jak se dnes daří někdejším pastevcům ve
městech?
Sídliště se nacházejí většinou na okrajích okresních center nebo vesnic. Některá jsou ale úplně mimo, uprostřed pastvin. Hodně věcí zůstalo nedořešených. Kde budou všichni bývalí pastevci pracovat? Čím se budou živit? Ani několik let po dokončení staveb v mnoha sídlištích není proud nebo přívod vody. Kdo měl možnost, vrátil se zpět na pastviny. Těm, kteří se upsali vládě, že se zříkají práva na užívání pastvin anebo
prodali svá stáda, se to nepodařilo. U mnoha těchto lidí se dostavila velká frustrace. Nemají co dělat a jen čekají na státní podporu. Stali se hříčkou v rukou vlády, na níž jsou zcela závislí. Tepe tam alkoholismus a další problémy.
Do konce roku 2020 si Čínská lidová republika dala za cíl odstranit chudobu. Jak takový ambiciózní plán dopadl?
Začátkem roku 2021 zazněly fanfáry oznamující, že Čína zcela
odstranila chudobu. Ano, na papíře odstraněna skutečně byla. Ono jde o  to, jak se chudoba definuje, kde se určí její hranice. V tibetských oblastech vláda do příjmů obyvatel započítává i státní podporu, takže skutečně co se příjmů týče, hranice chudoby nemusí být překročena. Jenže to nic nevypovídá o stabilitě
a udržitelnosti životní úrovně.
V posledních letech se často zmiňuje situace Ujgurů, početné turkické menšiny obývající čínskou západní provincii
Sin-ťiang. Prosakují například informace o koncentračních
převýchovných táborech. Existují podobné tábory i pro Tibeťany?
Převýchovné tábory v tak masivním měřítku jako v Sin-ťiangu sice v Tibetu nejsou, ale paralely bychom samozřejmě našli. Dříve byl za problematický považován právě Tibet. Už v padesátých letech bylo běžné, že nepohodlní lidé náhle mizí a obyvatelstvo je pod permanentní kontrolou. Vše se zhoršilo po roce 2008 v souvislosti s  letní olympiádou v  Pekingu. Tibeťané
chtěli využít, že svět na Čínu upíná pozornost, a rozhodli se upozornit na svou situaci. Reakce čínské vlády byla drastická.
Protesty začaly v březnu 2008 ve
Lhase připomínkou výročí dalajlámova odchodu do exilu, ohniska nepokojů se objevila i v dalších tibetských oblastech. Čínské úřady tehdy brutálně zasáhly, mluví se o stovkách mrtvých a tisících zatčených.
V roce 2008 bylo v tibetských oblastech méně čínských vojenských základen než dnes. Právě silnice, dráha a letiště, tedy
rozvoj, který čínská vláda „darovala“ tibetskému lidu, umožnil rychlý přesun jednotek do problémových oblastí. Mezi březnem, kdy vypukly nepokoje, a srpnem, kdy začala olympiáda,
každý den projížděly po ulicích náklaďáky s po zuby ozbrojenými vojáky. Tehdy skončila spousta lidí ve vězení, také mnozí populární umělci, třeba za to, že se u nich našel obrázek tibetské vlajky nebo že zpívali tibetské písně. Situace se nerozvolnila ani po hrách. Vojáci v Tibetu už zůstali a kontroly obyvatelstva se zintenzivnily. Vše ještě umocnil covid, monitoring obyvatelstva je v celé Číně všudypřítomný.

Kontrola lidí je tedy podobná v Tibetu i Sin-ťiangu, o svobodě pohybu se asi nedá moc mluvit?
Guvernér Čchen Čchüan-kuo, který po olympiádě zavedl pro Tibeťany přísná opatření, byl v roce 2016 převelen do Sin-ťiangu. Použil v  něm, co fungovalo v  Tibetu, například důkladnou kontrolu pohybu osob prostřednictvím všudypřítomných kamer acheckpointů. Jakákoli mobilita v Číně je nevítaná a podezřelá, protože zvyšuje kontakty. V celé Číně existuje systém klasifikace
obyvatelstva, podle počtu dosažených sociálních bodů spadáte do různých kategorií. Někdo může vlastnit cestovní
pas, zatímco jiný si nekoupí ani lístek na autobus.
V souvislosti s minulou olympiádou
se ve světě vzedmula vlna solidarity s Tibeťany, objevovaly se výzvy k bojkotu her. O pouhých čtrnáct let později jsme byli ve stejné situaci znovu, protože v Pekingu se konala zimní olympiáda. Znamená to, že svět
tiše toleruje, jak se v Číně porušují
lidská práva?
Je s podivem, že se Čína mohla opět kvalifikovat. Peking je první město na světě, které pořádá dvoje olympijské hry, letní i zimní. Proč se Mezinárodní olympijský výbor pro Čínu rozhodl v roce 2008, se
dá pochopit. Tehdy se zdálo, že se země mění a otevírá, svět zřejmě předpokládal, že hry podpoří vývoj tímto směrem. Bohužel, opak byl pravdou. Čína opakované pořádání olympiády bere víceméně jako souhlas se svou politikou.

PhDr. Jarmila Ptáčková, Orientální ústav AV ČR