COOLna

Cílí na zranitelné lidi, kteří jsou ve finanční tísni, neumějí si dost dobře prostudovat podmínky nebo jim nerozumějí, protože nejsou finančně gramotní. A tyto lidi oni připraví o střechu nad hlavou.
Záměrně si vybírají slabší lidi a na nich se obohacují. Z dluhu dvě stě tisíc udělají lusknutím prstu milionový dluh. Ne kvůli běžným úrokům, ale kvůli budoucím úrokům, různým poplatkům, pokutám a sankcím, které tam nastaví. Seznam sankcí a pokut často zabírá celou stránku smlouvy – jedna pokuta vedle druhé.
Připadá mi to jako neuvěřitelné dno, že si někdo dokáže postavit byznys na tom, že okrade, oklame a zneužije někoho, kdo je v tísni. To je pro mě nepochopitelné.

Zmiňujete, že si je ty firmy vybírají. Jak?

Možností je řada. Mívají i tipaře, kteří vyhledávají zadlužené lidi, jimž už bankovní nebo seriózní nebankovní instituce nepůjčí.
Parazitují na tom, že tu jsou lidé, kteří jsou zadlužení a nevidí způsob, jak se z toho dostat. Do oddlužení nejdou, protože by přišli o svoji nemovitost, takže hledají všechny možné cesty, jak se z toho vymotat a zachovat si bydlení.
Hlavním zdrojem je ale internet. Facebookové skupiny, kam stačí napsat, že půjčujete lidem, aniž byste prověřovali schopnost splácet. Nebo že nevadí, když mají víc závazků nebo exekuce.
Ti, kteří se v tom prostředí pohybovali, popisují, že stačí třeba jeden inzerát, jedna zmínka někde ve facebookové skupině a už nestíhají zvedat telefon. Lidé se sami ozývají, protože potřebují vytáhnout z průšvihu.
Ty firmy jsou navíc mnohdy vzájemně propojené. Některé pak fungují jen jako rozcestník, který je dále směruje na další společnosti. Angažuje se tam také obrovské množství různých prostředníků.

Lidé si ale často neuvědomují, že podepsáním smlouvy s predátorskou firmou se dostávají do ještě větších problémů a nakonec přijdou i o tu nemovitost. A to s ještě většími ztrátami, než kdyby ji prodali a umořili dluhy.

Ano, přesně tak, ale to oni v tu chvíli nechtějí slyšet ani vidět – mají rodinu, malé děti, v domě žili třeba jejich předkové. Prodat ho by pro ně byla životní prohra, selhání, ostuda pro rodinu. Proto často hledají všechny možné cesty, jak to bydlení za každou cenu zachránit, a nabalují na sebe další půjčky, které je ale dostávají hlouběji do dluhové pasti.
Výsledkem je, že místo toho, aby svůj dům prodali za jeho reálnou hodnotu, je prodán v exekuci pod cenou, a ještě poníženou o náklady exekuce a vysoké náklady predátorských úvěrů. Často se tím nepoplatí ani všechny dluhy. Lidé tak přijdou o dům a skončí na ulici.

Vy jste to teď naznačil, ale zkuste popsat, jak se stane, že má člověk třeba patnáct půjček a nabaluje na sebe další a další.

Ti lidé jsou v situaci naprosté bezmoci, kdy se snaží své aktuální půjčky řešit jiným půjčkami a postupně od těch nejserióznějších společností zabředávají až k těm nejrizikovějším – a nakonec k těm ultra lichvářům, úvěrovým šmejdům.
Ti nemají ani licenci České národní banky k poskytování spotřebitelských úvěrů, proto poskytují podnikatelské úvěry – nutí lidi vzít si v podstatě fiktivní úvěr na IČO. U něj není žádná pořádná ochrana a je tam spousta možností, jak dotyčné velmi rychle připravit o zbytky peněz nebo o nemovitost.
Na začátku mohla být třeba hypotéka, kterou lidé nebyli schopni splácet, přišli o práci, byli delší dobu nemocní. Většinou to začnou řešit tím, že se snaží získat čas – vezmou si půjčku, aby zalepili aktuální dluh.
Když se ale situaci nepodaří do nějaké doby vyřešit, půjčka je hned celá splatná a oni to musí vyřešit zase jinou půjčkou. Takto se zacyklí a už z toho není moc cesty ven.

V čem konkrétně je z pohledu ochrany dlužníků rozdíl mezi spotřebitelským a podnikatelským úvěrem?

Spotřebitelský úvěr je od roku 2016 velmi výrazně regulován Českou národní bankou. Každý, kdo ho chce poskytovat, musí mít licenci ČNB, základní kapitál dvacet milionů korun a musí splňovat řadu podmínek pro to, aby mohl úvěry poskytovat. V současné době je to zhruba sedmdesát subjektů.
Není například možné účtovat velmi vysoké sankce. Maximální může být do padesáti procent původní jistiny, není možné úvěr zesplatnit a chtít budoucí úroky. A mnoho dalších omezení.
Je také možné úvěr v podstatě bezplatně předčasně uhradit. A hlavně je tam kladen důraz na řádné ověření úvěruschopnosti.
Naproti tomu podnikatelské úvěry regulovány prakticky nejsou. Ten, kdo je poskytuje, nepotřebuje licenci ČNB, zároveň nemusí posuzovat úvěruschopnost, čehož právě tyto společnosti využívají. Co je ale velmi důležité – mohou prakticky kdykoliv úvěr zesplatnit (povinnost zaplatit celý zbývající dluh s úroky a pokutami najednou) a chtít po člověku i budoucí úroky a tučné sankce.
Možností, jak úvěr zesplatnit, je obrovské množství. Když tedy někdo podepíše podnikatelský úvěr s takovouhle společností, je to v podstatě otevřená bianco směnka na to „vemte si můj dům“. Je tam tolik možností, jak daná firma může s člověkem zatočit, že je to obrovsky rizikové.
Právě možnost zesplatnění je pro firmy největší lákadlo, které z toho dělá tak lukrativní byznys. Když si představíte, že někomu půjčíte třeba na deset let, on se po dvou měsících zpozdí se splátkou – a vy mu ten úvěr zesplatníte a chcete ho po něm celý včetně všech budoucích úroků najednou… A k tomu si ještě můžete napočítat různé poplatky a sankce…

Je naprosto neuvěřitelné, že něco takového zákon umožňuje. Je to neuvěřitelně výnosný byznys model.

Podobně dlužníkům často zlomí vaz i notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, který jim firma dává podepsat.

Ano, celé to mívají ještě pojištěné zmíněným notářským zápisem. To je klíčová součást tohoto byznysu. Lidé se tím vzdávají práva na nezávislý soudní proces. A firmám to umožňuje dostat se co nejrychleji k nemovitosti dlužníka zřízením exekutorského zástavního práva.
Ve chvíli, kdy se člověk zpozdí se splátkou, využijí zmíněného notářského zápisu a člověk jde rovnou do exekuce. Celé se to roztočí a už s tím nemůže v podstatě nic dělat.

Celé to schéma, o kterém se bavíme, působí jako evidentní zneužití tísně daného člověka. Proč to tak není posuzováno i z právního hlediska?

Je to zneužití tísně. Ty firmy zneužívají toho, že ten člověk nemá alternativu, že je v problémech – hrozí mu, že bude vystěhovaný na ulici, že mu domů přijdou exekutoři nebo že děti nebudou mít co jíst. Má dluhy, které potřebuje zalepit, je v obrovské finanční nouzi a ty firmy toho jednoduše využijí.

Proč se tedy ty případy nedaří dotáhnout ke stíhání?

Většinou to ztroskotá na tom, že policie konstatuje, že ten člověk podmínky znal a podepsal. Bývá také problém prokázat, že šlo ze strany úvěrující firmy o úmyslné zneužití situace. Policie ročně klasifikuje jen kolem deseti případů lichvy. To chceme změnit. Chceme ukázat, jak by se tyto případy měly postihovat.

Lichvářský a predátorský byznys, o kterém se bavíme, je v Česku provozovaný už dlouhé roky. Jak je možné, že stát tento byznys stále umožňuje, když je zřejmé, k čemu to vede a do jakých situací – které pak musí stát sanovat – lidi dostává?

Problém je v tom, že u nás těch absurdit byla historicky opravdu řada, po roce 2000 tu byl doslova exekuční klondike. Například spotřebitelské úvěry vůbec nebyly regulované, to se změnilo až v roce 2016.

To, co se teď děje v podnikatelských úvěrech, se předtím dělo i v těch spotřebitelských. Vůbec to nespočívalo v úrocích – mnohdy to byly bezúročné půjčky, protože firmy věděly, že si ty peníze vytáhnou na pokutách. Byly tady třeba rozhodčí doložky nebo neskutečně vysoké advokátní odměny u bagatelních pohledávek. Exekuce se splácely odzadu – tedy od úroků. Posílali jsme do exekuce šestileté děti a další a další absurdní věci.
Tím chci říci, že tady bylo tolik šíleností, že se z toho dostává jen velmi pomalu a trvá to. Spousta politiků má navíc pocit, že se toho už udělalo hodně a není potřeba nic víc regulovat.
Jedním z důvodů, proč se konkrétně toto ještě neodstranilo, je také to, že ČNB se k tomu dosud stavěla zády. S argumentem, že k tomu nemá dostatek podnětů.

Ale ČNB nemá podnikatelské úvěry ve své kompetenci, ne?

Podstatné je, že zmíněné firmy poskytují de facto zastřené spotřebitelské úvěry – přestože formálně je to podnikatelský úvěr, reálně ho poskytují spotřebitelům. A to tak, že pokud nemají IČO, navedou je nebo jim i pomohou si IČO založit, ačkoliv ta půjčka není na podnikání. Dokonce jim i poskytnou konkrétní byznys plán.

Takže tam ta pravomoc pokutovat jednoznačně je. ČNB má totiž dohlížet i na subjekty, které nemají licenci, a může je pokutovat až do výše dvaceti milionů korun.

Kolik lidí má tedy podle vás zkušenost s predátorskými firmami?

Za mě to jsou vyšší tisíce, troufl bych si říci, že i desetitisíce lidí. A těch firem, které v tomhle byznysu jedou, jsou vyšší desítky nebo nižší stovky.
Roli hraje i to, že v Česku je velké množství lidí, kteří mají nemovitost a zároveň se dostali do finančních problémů. Ti jsou pak potenciálními adepty na to, aby se stali obětí těchto predátorů.

Jako vzor řešení problémů s lichváři bývá předkládáno Slovensko, kde kontrolují i nebankovní společnosti. Jak to tam funguje?

Slovensko je takový zvláštní případ. Na jednu stranu tam možná až moc zregulovali oblast spotřebních půjček, na druhou stranu jsou ale dobrým příkladem, jak chrání práva spotřebitelů nejen formálně, ale i aktivně prostřednictvím tzv. mystery shoppingu.
To je něco, jako když Česká obchodní inspekce chodí na kontroly do restaurací pod skrytou identitou a ve chvíli, kdy to zkontroluje, vytáhne průkazku a zahájí řízení. Tím mystery shoppingem jde firmám velmi jednoduše přijít na kobylku. Velmi bychom uvítali, kdyby toto fungovalo i u nás. Je totiž velký rozdíl mezi kontrolou smluvních dokumentů a skutečnou praxí v terénu.

Ohledně regulace úvěrů se chystá i nová evropská směrnice.

Jde o směrnici CCD II. (Consumer Credit Directive), která má zvýšit ochranu spotřebitelů v úvěrových vztazích. Bude tak možnost nastavit cenové stropy, jež by například stanovily maximální úrokovou sazbu. To ale není samospásné. Do určité míry to pomůže, ale důležitější je vyřešit i velké úvěry se splatností pět a více let.
Hlavně je to ale velká příležitost rozšířit některé prvky ochrany spotřebitele i na podnikatelské úvěry a ukončit nebo minimálně výrazně omezit na to navázaný byznys s nemovitostmi.

Podnikatelské úvěry ale mají svá opodstatněná specifika – jsou-li tedy využívány skutečně k podpoře rozjezdu podnikání.

Ano, a proto na ně není možné aplikovat veškerou ochranu jako u spotřebitelských úvěrů. Některé věci lze ale upravit tak, aby nebyla ohrožena dostupnost skutečných podnikatelských úvěrů a přitom byla zajištěna základní ochrana příjemců těchto úvěrů.
Jde například o úpravu pravidel zesplatnění – proč by firma měla chtít po zesplatnění zaplatit i úroky za dalších deset let dopředu? To nedává absolutně žádný smysl.
Zadruhé jde o možnost předčasného splacení. Když jsem schopný zaplatit úvěr za pět let místo za deset, proč bych to nemohl udělat bez sankcí a bez nutnosti splatit úroky za celých deset let? Kdyby se jen tyto dvě věci promítly do pravidel podnikatelských úvěrů, významně by to pomohlo.
Je to příležitost pro politiky, aby se více chránila práva drobných podnikatelů a aby se už nestávalo, že se podnikatelským úvěrem bude obcházet zákon o spotřebitelském úvěru.

Někteří politici jsou spojeni s firmami poskytujícími úvěry, které mohou být rizikové. Deník N například popsal, jak podniká firma Venerati group, jejíž půjčky podle odborníků včetně vás nesou znaky lichvy. Zastupuje ji advokátní kancelář dvou představitelů hnutí ANO – poslance Radka Vondráčka a starosty Kroměříže Tomáše Opatrného. Jak to hodnotíte?

Samozřejmě je to problém. Argument, že advokáti mohou zastupovat, koho chtějí, hlavně když dobře platí, je čirý alibismus. I advokát si může vybírat, koho bude zastupovat a koho ne.
Když vidí, jaké má daná firma praktiky, nemusí toho být účasten. Něco jiného je, když jednorázově hájí člověka, který něco spáchal, a něco jiného, když soustavně poskytuje právní ochranu firmě, která provádí podobnou činnost.
Zároveň je velmi nebezpečné, že se daný politik pak podílí na legislativním procesu, kde se řeší exekuce, oddlužení nebo regulace úvěrů. Vondráček to ze své pozice potenciálně může velmi efektivně ovlivňovat, což je jednoznačný konflikt zájmů.

Společnost Venerati group právně zastupuje advokátní kancelář Vondráček & Opatrný. Oba politici již dříve Deníku N řekli, že v tom nevidí žádný problém.
Jednatel a zakladatel firmy Venerati group Lukáš Dědic nechal už dříve zaslané dotazy Deníku N k tématu bez odpovědi s odůvodněním, že redakce publikuje proti firmě „tendenčně psané články“. Původní majitel firmy Josef Drozdík odmítl po telefonu reagovat, následně zaslané otázky nechal bez reakce.

Zmiňoval jste, že je tady určitá skupina firem, která je ještě v normě, a pak jsou tu ty nejhorší. Jak byste je definoval, v čem se liší od ostatních?

Liší se v tom, že jim v podstatě vůbec nejde o to poskytovat úvěry a mít z toho přiměřený zisk v podobě úroků. Jejich smluvní podmínky jsou nastaveny tak, aby vydělaly na tom, že člověku zpeněží jeho nemovitost. V některých případech bych se to nebál nazvat organizovaným zločinem, protože zde operuje řada vzájemně propojených subjektů s jediným cílem – co nejvíce klienta oškubat.

Máte nějaký vlastní seznam firem, před jejichž praxí byste varoval?

Člověk v tísni pravidelně zveřejňuje Index odpovědného úvěrování, tam je vidět, kterým firmám je lepší se vyhnout. Tento seznam ale obsahuje jen firmy s licencí ČNB k poskytování spotřebitelských úvěrů a většinou jde o poskytovatele menších úvěrů.
Riziko vidím i v tom, když jsou ty konkrétní firmy obecně známé, podporují třeba sportovní kluby.
Vedle těchto společností jsou tu ale desítky až stovky dalších, které licenci ČNB ani nemají, poskytují tedy jen „podnikatelské“ úvěry zejména lidem v tísni a zároveň s nemovitostí. Společenská nebezpečnost těchto firem je obrovská a otřásá to důvěrou lidí v právní stát – když je u nás možné půjčit si třeba dvě stě tisíc a přijít o dům za čtyři miliony.

Jak tyhle situace řeší v zahraničí? Vybočujeme tím, jaká to vypadá u nás?

Nevím o zemi v EU, kde by bylo možné nárokovat si budoucí úroky nebo zesplatnit úvěr po jednodenním zpoždění a při následné cestě do exekuce se vyhnout nezávislému soudu. Když se bavím s kolegy z jiných zemí, vždy na mě koukají s otevřenou pusou, co je tady možné. Pevně věřím, že se to už brzy podaří napravit.

Je patrný nějaký trend, že by predátorských firem například přibývalo?

Trend bych označil za spíše stupňující. Spousta firem zjistila, že to je stále vysoce výnosný byznys.

Jak se lidé mohou bránit, když se dostanou do této pasti?

Jediná šance je vzít si advokáta a skrze něj se bránit u soudu. Už totiž existují judikáty, o které se lze opřít. Je tu také možnost podat podnět k finančnímu arbitrovi nebo k ČNB.
Lze využít i pomoc neziskových organizací, které mají právníky, ale moc jich bohužel není. Doporučil bych například Člověka v tísni nebo Rubikon centrum.

Radek Hábl vystudoval VŠE v Praze, poté působil v soukromé sféře. V roce 2017 spustil interaktivní projekt Mapa exekucí – nyní Mapa zadlužení, zobrazující na lokální úrovni data o předluženosti obyvatel Česka. O dva roky později založil s kolegy Institut prevence a řešení předlužení zaměřený na problematiku zadluženosti, dluhového byznysu a insolvencí, usilující o změny v systému. Od roku 2018 je členem sítě Ashoka Fellows a od roku 2020 zasedá v Radě vlády pro lidská práva.