COOLna

Představte si rodiče, kteří svým dětem pravidelně s vážnou tváří vysvětlují, že svět bude odteď stále horší. Neustále jim opakují, že jak budou růst, na vlastní oči uvidí, jak je svět každým dnem nebezpečnější, nepředvídatelnější, nespravedlivější a krutější. Asi byste takové rodiče považovali za blázny či sadisty, kteří se ukájejí na strachu vlastních dětí. Jenže co když je to teď ten nejférovější a nejrozumnější přístup k tomu, jak mluvit o budoucnosti?

Vyrostli jsme ve světě, v němž se automaticky předpokládalo, že každá další generace může oprávněně doufat, že se bude mít lépe než její rodiče. Bylo to tak samozřejmé, že jsme o tom mluvili jen tehdy, když hrozilo, že se to v nějakém detailu nepodaří.

Například že některá generace ve svých nejlepších letech nezažije takový ekonomický boom, jaký přinesly řekněme roky po konci světové války. Nebo že získat první bydlení bude určitě obtížnější než dříve.

Asi nejdramatičtější bylo, když mnoho lidí uznalo, že změna klimatu přinese v budoucnu tolik nových rizik a nákladů, že to nevyváží ani další přirozený pokrok ve vědě či v organizování společnosti.

Ale nikdy jsme se vážně nebáli, že z pohledu člověka vychovaného v kultuře západní civilizace se svět a lidská společnost zhorší jako celek. Někde vzadu v hlavě jsme neustále měli nezpochybnitelnou základní naději, že budeme-li dostatečně trpěliví, většina z nás bude určitě žít ve světě, který je bezpečnější, zdravější a spravedlivější.

Ano, historici, filozofové a teoretici demokracie neustále opakovali, že pokrok ve vývoji společnosti není žádný přírodní zákon. Ale zjevně jsme je nebrali dostatečně vážně, když vysvětlovali, že tak jak se demokracie a kapitalismus najednou před pár lety zjevily a přinesly naší civilizaci nebývalý rozmach svobody, bohatství a zdraví, stejně tak se mohou dějiny kdykoliv i otočit.

Milovali jsme dystopické příběhy ve filmech a v knihách, ale nenapadlo nás, že by ještě někdy mohly být aktuální pro naše životy. Všichni jsme uměli na počkání vysvětlit, že boj za demokracii, svobodu a efektivní spravedlnost nikdy nekončí, ale ve skutečnosti jsme se spoléhali na to, že tomu tak je.

No a teď se díváme, jak polovina dospělých obyvatel USA jásá nad panováním muže, který nemá žádné ideály, jen vlastní zájmy. Nebo jak se i v Evropě stále více daří nenávistným lhářům. A že ve veřejné debatě přestalo být k smíchu, když někdo zpochybňuje vědu.

Ty obrazy z dystopií vidíme běžně ve zprávách. A najednou je zcela normální počítat i se scénářem, že za pět, deset či dvacet let bude život minimálně v naší části civilizace mnohem horší než nyní.

Přiznejme si, co vidíme kolem sebe..

Americký filozof Richard Rorty popsal demokracii jako naději, že lidskou společnost dokážeme neustále měnit tak, aby v ní bylo stále méně krutosti. Ani on neříká, že příchod demokracie byl dějinnou nutností. Byla to podle něj jen náhoda, které pomohl ohromný růst životní úrovně, za kterou Západ vděčí kapitalismu a vědě. Když jsou totiž lidé bohatší a déle žijí, roste šance, že budou i solidárnější, méně egoističtí a bojovní – tedy že budeme jako lidé k druhým méně krutí.

Jenže je ještě dnes rozumné počítat s tím, že bude tento úspěšný příběh pokračovat? Co když chaos posledních let rozbil společenské vztahy natolik, že nedostatek vzájemné důvěry umožní dlouhodobě vítězit lidem, kteří vsadili více na strach a sobectví namísto naděje a solidarity?

Vždyť si zopakujme, co kolem sebe v posledních letech vidíme:
Internet, největší technologická a společenská inovace posledních desetiletí, se vymkl kontrole a zrodil úzkou skupinu extrémně bohatých lidí, jejichž moc měnit názory mas je díky sociálním sítím obrovská a zvenčí nekontrolovatelná. A také proto přitahuje spojenectví s bezzásadovými politiky.
Reakce na klimatickou krizi ukázaly, že vědecké společenství a mezinárodní organizace nemají dostatečnou autoritu, aby přiměly lokální vlády jednat a bojovat i na úkor současné životní úrovně jejich občanů.
Možnost zaútočit na slabšího nebo vydírat vojenskou silou jen proto, že se to dá, se znovu ukazuje jako efektivní a přestává to být ostudou.
Ubývá demokratických zemí a přibývá úspěšných autoritářských režimů, které si z kapitalismu půjčily jeho vitalitu.
Už jen tyto opakovaně popsané procesy věští, že v budoucnu bude ve světě více válek, nejistoty a lží na jedné straně a méně důvěry, spravedlnosti a důvěryhodného poznání na straně druhé.

Není ostuda znovu bojovat za samozřejmosti.

Jak se však vyrovnat se zjištěním, že svět se možná po zbytek našich životů už nebude zlepšovat, ale bude dokonce horší než to, co prožíváme nyní? Jak vysvětlit dětem, že se mají v životě snažit a nebát se budoucnosti, ačkoli jejich budoucí svět může být mnohem krutější a méně spravedlivý než současnost?

Většina z nás to nejprve vyřeší sebeklamem, protože k tomu utíkáme vždy, když je pro nás realita nestravitelná. Ale postupně bychom v sobě měli hledat schopnost kombinovat sen o světě, ve kterém ubývá krutosti, s pochopením, že jakkoli se budeme snažit, nikdo nám nezaručí, že se i naplní.

Sebe i své děti musíme naučit, jak reagovat na novou realitu, v níž bude potřeba znovu bojovat i za věci, které se již zdály jasné a donedávna by nás nenapadlo o nich znovu diskutovat. Když je řeč o mladých lidech a jejich perspektivě, použijme k tomu příklady rizik, která přicházejí z tiktokového světa.

Například musíme znovu argumentovat ve prospěch toho, že nejlepší investice do budoucnosti je vzdělání a sbírání zkušeností. Ne schopnost napojit se na vlivné lidi a věřit, že nás odmění za loajalitu.

Že násilí je vždy jen poslední možnost řešení sporu.

Že většina lidí nikdy zázračně nezbohatne. Že všechny návody, jak se stát úspěšným influencerem nebo jak dobře koupit a dobře prodat krypto, jen počítají s tím, že nakonec vždy většina prohraje a téměř nikdo kromě organizátora hry nezvítězí.

Že ženy si stejně jako muži mohou samy zvolit, jaká bude jejich role v rodině a ve společnosti.

Ano, až je nám místy trapně, že si takové samozřejmosti musíme připomínat. Jenže to je pointa uznání faktu, že směr vývoje společnosti není nikdy definitivně daný.

Svět se může i zhoršovat. My lidé můžeme i hloupnout. Morálka i zákony se mohou klidně vyvíjet způsobem, který soudržnosti společnosti spíše škodí, než pomáhá. Neboť o tom, jak se svět mění, nerozhodují vždy ti nejchytřejší a nejčestnější, ale prostě lidé, kteří za svou morálku a hodnoty právě teď bojují nejefektivněji.

Nepodceňujme naše malé zápasy.

Víra v nutnost historického vítězství demokracie byla druhem fatalismu, který nám na jedné straně usnadňoval těšení se na budoucnost, ale zároveň nás zbavil ostražitosti. Důsledky vidíme, kdykoli si zapneme internet.

Byla by ovšem chyba nyní upadnout do druhého extrému a uvěřit, že vývoj světa se jednoduše otočil a nic s tím nemůžeme udělat. Riziko, že svět bude hloupnout a bude v něm více krutosti, je sice obrovské, ale toto není soutěž, kde vítěz bere vše, a na konci tedy vyhrají buď lidskost a rozum, nebo násilí a šílenství.

Nadále máme obrovské páky, jak efektivně ovlivňovat svůj osobní život, jak investovat do nám blízkých komunit, jak věřit a na mnoha frontách prosazovat to, co považujeme za pokrokové nebo hodné ochrany.

Aktuální příklad: I ve světě, kde je prezidentem země s největší armádou a největšími technologickými firmami Donald Trump, je bez diskuze rozumné bojovat s manipulátory, jako je Robert Fico.
Je pro nás zásadní, jak bude fungovat NATO a zda vůbec bude existovat, jestli budou sociální sítě myslet jen na zisk, nebo i na dobro společnosti. Ale jakkoli to dopadne, pro obyvatele Slovenska bude lepší, přijde-li Robert Fico o moc a popularitu.

Znovu si definujme, kdo je spojenec..

Liberálové čtou dějiny demokracie zejména jako řetězec společenských inovací, které navzdory odporu tradiční morálky postupně osvobozovaly nové a nové skupiny lidí, aby tím nakonec zlepšily život všem.
Konzervativci zase často věří, že se jim pravidla dobrého fungování svobodné společnosti zjevila už dávno. A posledních dvě stě let úspěchu demokracií bylo jen příběhem o tom, jak tyto normy dokázaly prosadit v reálné politice a morálce.

Neustálé diskuzi těchto dvou konceptů vděčíme za efektivní regulování změn, které v minulosti přinesly demokraciím jejich atraktivitu. Ale dnes bychom si měli mnohem více všímat, že stejně důležitá jako boj o povahu a rychlost pokroku byla naše schopnost chránit demokratická pravidla před těmi, kterým nevyhovovala.
Demokracie nejprve přirozeně ubírala z moci lidem, jejichž výsady byly dědičné a většinou vyplývaly z toho, k jakému společenskému stavu jejich rody patřily. Později ji přirozeně stále více ohrožovali lidé, kteří si své výsady chtěli kupovat za peníze – počínaje velkými firmami a konče regulérní mafií.

Nakonec musela demokracie bojovat i s hnutími, která hlásala, že její systém je z podstaty nespravedlivý, neefektivní a chaotický a řád, spravedlnost a prosperitu přinesou komunismus či fašismus.

K tomu, aby v těchto soubojích motivované nepřátele přečíslili, bylo podstatné, že všichni fanoušci svobody museli držet spolu.

Dnes žijeme v době, kdy demokracie a svoboda zatím spíše neúspěšně čelí podobným problémům. Je to o to horší, že jejich aktuální nepřátelé nejsou jen cizí motivované autoritářské země jako Čína, Rusko, Severní Korea nebo Írán. Ale přímo uvnitř demokracií získávají body reakční síly, které zneužívají dva klíčové demokratické vynálezy – svobodné volby a kapitalismus.

Výsledkem jsou minimálně tyto tři domácí problémy uvnitř demokratického světa:

Míra propojení peněz a politiky se tak moc vymkla normálu, že mnoho politiků se jí už chlubí a ani se nesnaží skrývat střety zájmů.
Úzká skupina majitelů technologických firem vlastní nástroje na ovlivňování veřejného mínění, které jsou mnohem efektivnější a mnohem méně regulované než tradiční média. A tato vlivová skupina se rozhodla investovat své peníze do politiky právě proto, aby regulacím předešla.
Vlivem internetu se rozpadl systém veřejné debaty, který protežoval vědu a kompetentnost v nejširším slova smyslu a brzdil tak průnik populismu, lží a bludů. Byl to sice systém elitářský, ale když zmizel, demokracie ho nemá čím nahradit.
Pravda, dějiny demokracie ukazují, že si se všemi druhy těchto problémů nakonec dokázala poradit. Jenže to někdy trvalo desítky let a rozum a svobodu musely nakonec ve válkách často prosazovat až armády.

A hlavně – připomeňme si to znovu – dosavadní historie vítězství demokracie nám jen dává naději, že se to zopakuje. Určitě ale nemáme jistotu, že stačí jen pár let počkat.

To není důvod k panice a nečinnosti. Velmi mnoho bitev můžeme vyhrát už jen tím, že se vůbec odhodláme do nich zapojit. A pochopíme, že všichni příznivci svobody nyní musí být spojenci.

Vnímání budoucnosti v západním světě, kde se dříve předpokládalo, že každá další generace se bude mít lépe než předchozí, se zásadně mění.
Roste pesimismus způsobený problémy, jako je změna klimatu, rostoucí nerovnost a vzestup autoritářských režimů.
Demokracie a svoboda čelí novým výzvám a ohrožením, včetně zneužívání sociálních médií a vlivu peněz v politice.
Význam boje za demokratické hodnoty a svobodu, a to i v době, kdy se svět může zdát beznadějný.

Konstantin Čikovský