COOLna

Málokdo vnímá Andreje Babiše jako ideového vizionáře a neotřelého myslitele. Bývalý spolupracovník, jak říká, „té normální StB“ a současný miliardář netráví život v knihách. Svými myšlenkami ale předběhl dobu. Zjednodušil politiku a veškerou realitu na to jediné, co znal: na firmu, kde se vše řídí „zdravým rozumem“. Co to znamená řídit stát jako firmu doopravdy ve velkém, nyní ukazuje celému světu Elon Musk. K naplnění hesla o státu jako firmě ale bylo potřeba přidat politické autoritářství a k němu zase krajně pravicovou a nacionalistickou propagandu. K jejímu šíření zase bylo potřeba ovládnout sociální sítě a vybudovat infrastrukturu různých typů médií. Celý tento proces trval v případě Babiše přes deset let, nyní ale zatíná pěsti a snaží se tvářit jako ultrapravičácký antisystémový buřič. 

V Madridu si  frakce Patrioti pro Evropu, která vznikla po loňských eurovolbách, dodávala odvahy ke „znovudobytí“ Evropy. Snad ze všech projevů bylo cítit okouzlení rázným vstupem Donalda Trumpa do druhého funkčního období. Jeho „konzervativní revoluce“, převzetí státu technooligarchií bez přílišného ohlížení se na zákony, mělo na sjezdu samé příznivce. „Náš přítel Trump – jako tornádo – změnil svět za pouhé dva týdny. Jedna éra skončila. Dnes každý vidí, že my jsme budoucnost,“ prohlásil Viktor Orbán před dvěma tisíci přítomnými.

Jeden po druhém nacionalističtí lídři přísahali, že „znovu dobudou“ (re-conquest) evropské státy a zbaví je socialistických, liberálních i středopravicových sil. Slovy o znovudobývání vytvářeli přímou paralelu k „rekonkvistě“, tedy období ve středověku, kdy křesťané postupně znovudobyli Pyrenejský poloostrov z rukou muslimských vládců. Sílu a odhodlání čerpají z dění za oceánem. Šéf nizozemských nacionalistů Geert Wilders řekl, že Trump „přinesl politické zemětřesení“ a „poselství naděje“. Předseda italské Ligy severu Matteo Salvini, ve zjevné návaznosti na Trumpa, pak kritizoval Mezinárodní zdravotnickou organizaci a Mezinárodní trestní soud, tedy organizace, ze kterých USA na popud staronového prezidenta vystoupily.

Reportérka televize France 24 si všimla, že přes všechny řeči o Trumpovi, nikdo nezmínil například plán amerického prezidenta na připojení Grónska k území Spojených států. Stejně tak se patrioti vyhnuli debatě o clech, kterými vyhrožuje Trump právě zemím Evropské unie. Obdiv k moci a penězům americké oligarchie byl silnější než starost o vlastní země.

Nacionalističtí vůdci, kteří se hlásí k suverenismu a omezení centrální moci evropských orgánů, se také moc nevyjadřují k mocenskému nepoměru mezi jednotlivými evropskými zeměmi a silovou politikou amerického prezidenta. Zatímco spojená Evropa je i pro USA jednoznačně silným partnerem, jednotlivé státy mají mnohem slabší vyjednávací pozici, i když se můžou zaklínat hrdostí a suverenitou, jak chtějí. Eurotrumpismus pod zkratkou MEGA („Make Europe Great Again“ podle Trumpova „Make America Great Again“) bude vždy závislý na americkém vůdci, a tedy i jeho zájmech.

Ani Babiš-vizionář nemohl v roce 2011 tušit, že ho jeho původně především protikorupční a populistické angažmá zavede až na sjezd ultrapravicových stran z celé Evropy. Těžko mohl čekat, že bude obrážet akce s polskými ultrakatolíky z Konfederace, kteří občas sklouznou k antisemitismu, nebo že se bude fotit po boku představitelů rakouské FPÖ, tedy strany, kterou po zákazu NSDAP založili bývalí nacisté, aby se měli kde družit. Viktora Orbána naopak Babiš obdivoval od svých politických začátků a právě on měl vliv na Babišovo působení v Evropě, včetně spoluzaložení Patriotů.

Babiš se ve svém projevu v Madridu pustil do méně vzletných myšlenek než jeho spolubojovníci. „Je čas podívat se pravdě do očí,“ uvedl s tím, že Green Deal je pro něj mrtvý. Tématem jeho řeči byla právě především Zelená dohoda. Migraci a gendery nechal kolegům a kolegyním. Pochválil Trumpa, fosilní paliva a vracející se „zdravý rozum“. Na závěr svého desetiminutového projevu zaťal pěst a pozvedl ji ve stylu pravého konzervativního revolucionáře. „Budeme bojovat, nevzdáme se a zvítězíme,“ řekl, aniž by dokázal přesvědčivě zvýšit hlas nebo přestat svůj projev číst.

Těžko říct, jak se v nové roli se zaťatou pěstí cítil. Právě tato parta „patriotů“ nicméně plánuje oligarchické třídě dát to, co chce. USA poskytují v těchto dnech docela přesný návod. Když Babiš někdy v roce 2013 přišel se svým mottem o „státu jako firmě“, proti použití hesla v kampani se stavěl i jeho marketing. Lidem testovaným ve skupinách prý připadalo, že úkolem firem je primárně generovat zisk, což by neměl být úkol státu. Jenže to bylo před dvanácti lety, krátce po velké ekonomické krizi. Od té doby společnost prožila několik dalších krizí a po roce 2020 už evropské společnosti z „krize“ vůbec nevystoupily.     

„Stát jako firma“ není žádná ideologie, ale přizpůsobivý koncept. Bylo by samozřejmě naivní předpokládat, že „jakofirma“ bude bojovat proti ekonomické nerovnosti, za skutečnou ochranu přírody a klimatu, překračující meze zeleného kapitalismu, nebo za kvalitnější demokracii a větší občanskou participaci. Přesto jsou pořád značné rozdíly mezi liberálním a autoritářským kapitalismem, i když zapřisáhlí kritici kapitalismu řeknou, že variace v rétorice pouze zakrývá brutální nerovnosti. Ale autoritářská vláda potíráním svobodných médií, veřejného prostoru a zastrašováním ještě více umenšuje možnosti obyčejných lidí se bránit.

Babiš to dlouho táhl v Evropě s liberály, ale když se to přestalo vyplácet, změnil jednoduše barvy. Toto spojenectví ho ani v minulosti nijak nezavazovalo a jeho opravdovým spojencem a učitelem byl vždy mnohem spíše maďarský „přítel Viktor“ než západoevropští liberálové, včetně Emmanuela Macrona. Sympatie k Macronovi vyjadřoval Babiš spíše kvůli jeho backgroundu v bankovnictví, ne kvůli jeho liberalismu a eurofederalismu. Babišova domácí politická rétorika je v mnoha oblastech takřka sociálně demokratická s důrazem na ochranu důchodců a některých práv pracujících, zároveň si jako ideální spojence vybral naprosto asociální Motoristy, a to právě kvůli shodě v oblastech jako migrace, Green Deal a Brusel. Ty jsou pro autoritářské režimy zásadní. Naopak těm nejbohatším dá volnou ruku v rámci boje proti regulacím.  Pro plnou realizaci „státu jako firmy“ bylo potřeba ještě zničit pár posledních představ o kolektivní zodpovědnosti, solidaritě a sounáležitosti. Zkušenost posledních několika krizí, z nichž vždy vyšla uzounká nejbohatší vrstva ještě o něco bohatší a všichni ostatní chudší, pesimističtější a zranitelnější, zásadně přispěla k obecné deziluzi. Politická hesla o solidaritě a apely na spravedlnost znějí po těchto zkušenostech spoustě lidem nesrozumitelně nebo jednoduše nereálně.

„Dnes už to není debata o klimatu. Je to boj o přežití,“ deklamoval Babiš od pultíku v Madridu a stejnou zprávu vybral jeho tým na facebook. Slovník použitý proti klimatické politice je stejně naléhavý jako ten na její podporu. Nejde o nic menšího než o přežití. A kdo chce přežít, musí deregulovat a nechat korporace dělat si, co chtějí. Všechny konzervativní řeči o množství pohlaví a ohrožení základů civilizace musí být předkládány jako otázka života a smrti. Stejně tak jde o přežití při potlačování migrace. A o přežití Evropy jde i v případě, pokud by nebyla konkurenceschopná. Jedině naplnění korporátních zájmů má do budoucna zajistit přežití. Zbývá už jen otázka komu.

Pavel Šplíchal