COOLna

Neoliberalismus a neokonzervatismus už známe. Nyní přivítejme věk neoimperialismu.

Největší pozornost při projevu Donalda Trumpa na jeho lednové inauguraci přitáhl slib, že Spojené státy „budou opět samy sebe vnímat jako zemi na vzestupu – zemi, která zvyšuje své bohatství, rozšiřuje své území“.

Naděje, že Trumpovy řeči o územní expanzi byly jen bezobsažným žvaněním, od té doby vzaly za své. Na to, abychom jeho úvahy mohli ignorovat nebo nad nimi mávnout rukou, mluví prezident o územích, která by chtěl získat, až příliš často.
Trump sebejistě prohlásil, že Amerika „získá Grónsko“. Zavázal se „vzít si zpět“ Panamský průplav. Často říká, že by se Kanada měla stát jednapadesátým americkým státem. Minulý týden si dokonce nárokoval Pásmo Gazy.
Jeho fascinace získáváním území zaskočila i některé jeho příznivce. Trumpovy expanzivní ambice je ovšem snazší pochopit, vnímáme-li je jako součást globálního trendu. Také dva další světoví lídři, které americký prezident podle všeho považuje za skutečně sobě rovné – Vladimir Putin a Si Ťin-pching –, vnímají územní expanzi jako klíčový národní cíl a součást své osobní stopy v dějinách.

Ruští mluvčí často jako ospravedlnění války na Ukrajině zmiňují národní bezpečnost. Ale sám Putin se obsesivně vrací k myšlence, že Ukrajina vlastně není skutečná země, nýbrž jen součást „ruského světa“.
Sergej Lavrov, ruský ministr zahraničí, kdysi komusi důvěrně řekl, že před invazí na Ukrajinu naslouchal Putin třem poradcům: „Ivanu Hroznému. Petru Velikému. A Kateřině Veliké.“ Za panování tří zmíněných se ruské území rapidně rozšiřovalo; Kateřina Veliká pronikla hluboko na Ukrajinu.
Putin by si zjevně přál odejít z jeviště dějin s vědomím, že znovu nastolil ruskou vládu nad srdcem téhle dávné říše – Ukrajinou – a možná i dále na západ.

Podobně Si Ťin-pching vnímá coby klíčové pro národní osud Číny a pro své vlastní historické dědictví ovládnutí Tchaj-wanu. V nedávném projevu poznamenal: „Tchaj-wan je posvátné čínské území.“
Si hlásá, že otázku Tchaj-wanu již dále nelze předávat z generace na generaci. Dokončení „znovusjednocení“ Číny by bylo významným úspěchem, který by mu mohl umožnit nárokovat si podobné postavení jako Mao Ce-tung, zakladatel Čínské lidové republiky.

A pak je tu nedávno se vynořivší Trumpův zájem o vybudování impéria. Prezidentovi poradci se zoufale snaží zpětně racionalizovat jeho výroky o Grónsku, Panamě, a dokonce i Gaze; tento proces se stal známým jako „sanewashing“ (snaha vylíčit šílenosti jako něco naprosto normálního).

Stejně jako v Putinově případě se také tentokrát ti, jejichž úkolem je zmírnit v očích veřejnosti evidentní bláznivost Trumpových nápadů, nejprve uchylují k vysvětlení prostřednictvím zájmů národní bezpečnosti. Grónsko má klíčové nerostné suroviny; kolem Panamského průplavu se ochomýtají Číňané. Ale Kanada? Gaza? Zde žádné racionální vysvětlení nepomůže, zbývá jen pokrčit rameny. Nebo se rozpačitě uchechtnout.

Protože žádné přesvědčivé strategické zdůvodnění Trumpových územních ambicí neexistuje, je nasnadě alternativní vysvětlení, že jde o jeho velikášství. Nobelova cena za mír je mu z nějakého záhadného důvodu odpírána; vytesání vlastní tváře do skály Mount Rushmore by si tedy mohl zasloužit tím, že rozšíří americké území.

Myšlenka, že si prezident zkrátka jen přeje zvětšit rozlohu Spojených států, se stala ještě věrohodnější po jeho dnes již nechvalně známém telefonátu s dánskou premiérkou Mette Frederiksen. Obecně se soudí, že Frederiksen Trumpovi nabídla víceméně vše, co by si mohl přát – kromě svrchovanosti nad Grónskem. Spojené státy by mohly mít na ostrově více vojenských základen, mohly by získat právo těžit nerostné suroviny. Ale to prezidenta neuspokojilo. On chce Grónsko samotné.

Trumpovy naděje na ovládnutí Kanady nebo Gazy se stále zdají neuskutečnitelné. Ale Panamský průplav a Grónsko jsou zranitelnější: ohromující síle americké armády by Panamci nebo Dánové určitě čelit nedokázali.

Důsledky faktu, že v čele USA, Ruska a Číny dnes stojí muži s expanzivními ambicemi, pro současný mezinárodní systém nejsou právě radostné. Svět se možná posouvá z éry, kdy si menší země mohly nárokovat ochranu mezinárodního práva, do časů, kdy – jak to vyjádřil Thúkydidés – „silní dělají, co mohou, a slabí snášejí, co musí“.
Takový svět by mohl být slučitelný s neklidným mírem mezi velmocemi, založeným na sférách vlivu – USA by se soustředily na západní polokouli, Rusko na východní Evropu a Čína na východní Asii. Během 19. století dokonce velmoci pořádaly konference, na nichž si svět dělily – příkladem za všechny je berlínská konference v letech 1884–1885, která se konala na vrcholu „závodu o Afriku“.
Ale jakékoli takové rozdělení by bylo ze své podstaty nestabilní. Dohody velmocí z 19. století se nakonec rozpadly ve světových válkách století následujícího.

Vzestup imperialistických ideologií má dopad také na domácí politiku. Bývá zvykem, že impéria mají v čele imperátora. Putinova a Si Ťin-pchingova expanzivní zahraniční politika jde ruku v ruce s kultem osobnosti na domácí scéně a politickými represemi. A Trumpovy zámořské ambice se mísí s intenzivním zacílením na rozdrcení „vnitřního nepřítele“.

Elon Musk, který se na tomto „drcení“ značnou měrou podílí, se nechal slyšet, že denně přemýšlí o osudu Římské říše, a naznačil, že Amerika možná potřebuje „moderního Sullu“ – římského diktátora, který na cestě za reformou státu zavraždil stovky svých odpůrců.