COOLna

Často se potkávám s přesvědčením, že „kdo miluje, ten neodejde“.

Nejenže je mylné, ale může osudově mrzet: Člověk je totiž schopen odejít, i když miluje.

Odejde ne proto, že by už nemiloval, ale proto, že bolesti, kterou musel absorbovat, bylo už příliš – nesnesitelně. Co je nesnesitelné, nejde déle snést.

„Odešla ode mě a já si nejsem ničeho špatného vědom.“ Stačí však jít po časové niti zpět a člověk „objeví“, že milující protějšek dával už dlouhodobě svou bolest najevo. Stačilo podcenit jeho slova, posléze přehlížet jeho mlčení a najednou se zrodí NIC.

Kde není komunikace, nedostává protějšek odpovědi a musí si vytvářet své vlastní domněnky. Jsou-li spojené s negativním rozpoložením, dostávají podobu pochybností až katastrofických vizí.

My o tom vůbec nemusíme vědět. Stačí, že našemu protějšku někdo vložil broučka do hlavy. „Co myslíš, že touto dobou dělá? Co když si užívá nevěru?“ Semínko, které se vytrvalým zaléváním v hlavě změní v plod. Výsledkem jsou různá negativní CO KDYŽ typu: Co když mě druhý nemiluje? Co když přemýšlí o odchodu? Co když mě srovnává s ex-partnerem? Co když to mezi ním a ex-partnerem je zase při starém?

Spojení „co když“ oznamuje, že člověk tone nikoli v realitě, ale ve fantazii. A ta má jeden rys. Představivost je totiž bezbřehá, bezmezná. Člověk si dokáže vizualizovat cokoli. I to, co není a ani nemůže být pravda. Ale v jeho mysli to pravda začne být. Čemu člověk věří, to je jeho pravda. A tak se z pouhé pochybnosti stane přesvědčení, které už protějšku nikdo nevymluví. Ani Vy ne.

Jako by se lidé zbláznili. Jako by zapomněli, že žijí v demokracii, v pluralitě názorů. Že je v pořádku, když mají lidé různé pohledy, protože lidé JSOU různí. A to jediné, co potřebují, je pochopit se anebo alespoň tolerovat jiný názor.

Přesvědčit druhého, natož násilím, o svém názoru jako o jediném možném není demokracie. Nutit všechny, aby smýšleli stejně, je totalita. A totalitní vztahy, i rodinné, nemohou vydržet, neboť jsou proti přirozenosti člověka. Proto komunikace neznamená vyhrožovat, vydírat, manipulovat, ponižovat, zastrašovat, ale snažit se porozumět, a pokud nerozumíme, tak alespoň respektovat.

Lidé činí svá rozhodnutí v závislosti na svých potřebách a hodnotách. Všichni nejsme ve stejné situaci. Někdo je soběstačný, jiný je závislý na druhých. A když nedokáže být mír ani v rodinách, pak těžko bude ve světě.

Má-li protějšek, dítě nebo příbuzný jiný názor, neznamená, že je horší a my lepší. Znamená to jen, že je jiný. A my si musíme zvážit, zda jsme s ním natolik kompatibilní, abychom si byli ochotni a schopni porozumět, nebo se alespoň ctít, tolerovat a respektovat. Pokud ne, je náš vztah nemožný.

Urážlivé chování a citové vydírání dokáže vyčerpávat i na dálku. Typicky: Musíme-li odjet na služební cestu, slýcháme pak výčitky a milostné konstrukce svého partnera. Stejně jako když se rozhodneme udělat si čas pro sebe a protějšek nám to „oslazuje“. Pak ho můžeme milovat, ale současně i nebýt schopni s ním vyjít.

Připadá mu, že zakrýváme důležitá fakta.
Může to být pravda, že něco zakrýváme. Ale nemusí. Může to být jen dojem partnera, výsledek jeho domněnek, vzniklých i na základě minulých špatných zkušeností. I toto je ukázkou moci lidské představivosti.

Špatné je, když skutečně zakrýváme fakta. „Do toho Ti nic není. Toto se Tě netýká.“ Věta, kterou by partner slyšet neměl. Byť takovou reakci považujeme za správnou a věříme, že máme právo na své tajemství, musíme myslet i na to, co neinformováním partnera způsobíme v jeho mysli. Strach, stres, nejistota, to všechno jsou zárodky rozvíjející se nedůvěry, na níž dříve nebo později vztah ztroskotá. Jakmile si totiž protějšek usmyslí, že zakrýváme něco toxického, přestane nám věřit. A to bez ohledu na to, zda to zakrývané je opravdu toxické.

Příliš dlouho čeká na naši pozitivní změnu
Můžeme se bavit o lhaní, podvádění, podrážení, zesměšňování a dalších formách ubližování. Já to však zobecním:

O vztahu dvou lidí rozhoduje kompatibilita, míra jejich souznění. Pokud si dva lidé nerozumí, vztah nevytvoří. A pokud se dva lidé rozejdou, naznačuje to, že se rozešli i v hodnotách, potřebách či vůbec směru života. Což neznamená, že v minulosti spolu stejné hodnoty, potřeby a směr nemohli sdílet. Mohli. Ale lidé se neustále vyvíjejí.

O to těžší je udržet kompatibilitu po celý život. Chce to hodně trpělivosti i otevřenosti. Uvědomovat si, co druhému může vadit, a přemýšlet, zda to můžeme ze svého jednání odstranit. Pak se změníme pozitivně – vstříc svému protějšku. Jakmile ale svou změnu považujeme za nadbytečnou, nedůležitou, malichernou, zatímco protějšek za nutnou, zásadní a podstatnou, kompatibilita končí a je otázkou času, kdy skončí i vztah.

To se stane zejména tam, kde vyprchá komunikace, a tudíž i příležitost pro porozumění. Pak soudíme to, co je pro vztah správné, jen podle sebe, podle svého normálna, a cokoli s námi neladí, to nám připadá nenormální, ačkoli pro partnera právě to může být správné a normální. Vztah je konsenzus nebo alespoň kompromis. V každém jiném případě se dva lidé vzdalují, ne sbližují.

Pozitivní změna ve vztahu začíná porozuměním partnerovi. Proč chce, abychom skoncovali s alkoholem? Proč chce, abychom se více věnovali dětem? Proč chce, abychom lépe hospodařili s penězi? Pokud mu nechceme naslouchat, pak vztah ztrácí smysl. Vztah je o naslouchání. Ignorací začíná rozchod.

Při setkáních rozkmotřeným párům často zdůrazňuji: Kvalitu vztahu neovlivňuje to, ZDA se v něm vyskytují spory, ale JAK k sobě partneři během sporů přistupují a JAK je řeší. Zda se během hádek mění v protihráče, kteří se snaží druhého zadupat, nebo ve spoluhráče, kteří si uvědomují, že jsou na jedné lodi a problém je zejména příležitostí, jež prověřuje vztah a to, zda k sobě ti dva pořád patří.

Ničíme-li protějšek jen kvůli svému egu, ničíme tím i vztah. Nicméně i takové ničení má svou příčinu a stojí za to ji řešit. Někdy tou příčinou je převzetí toxického vzorce chování v rodině nebo v práci. Jen proto, že přijdeme odněkud otráveni, stáváme se toxickými pro okolí. Potřebujeme se naučit jinak jednat nejen s okolím, ale hlavně se sebou. Nepřipravovat se o lidi, kteří nám budou citelně chybět. A to právě proto, že nás milují. Pořád nás milují. Ale už s námi nemohou být. Kvůli vlastnímu srdci a zdraví. Vědí, že to, jak s nimi jednáme, si nezaslouží.

Kardinální otázka zní: A co my – zasloužíme si to opuštění? Nebo sami se sebou hodláme něco dělat?