COOLna

Při uprchlické krizi v roce 2015 se Evropa více než o utrpení běženců zajímala o to, jak je dokáže integrovat. Ve změti zmařených lidských životů se ovšem vyjímal jeden tragický dětský příběh, který zachytila fotoreportérka Nilüfer Demirová nedaleko tureckého letoviska Bodrum. Ani ona ještě tehdy netušila, že fotografie bezvládného těla dvouletého batolete vyplaveného na pláži bude pro Evropu tak hlasitým výkřikem.

Drobné vlny se líně převalují po tureckém pobřeží. Písčitá pláž. Na ní leží bezvládné tělo dvouletého chlapečka v červeném tričku a šortkách. Má tmavé vlasy, do tváře mu však není téměř vidět.

Tělo nalezli obyvatelé Bodrumu 2. září 2015 kolem půl sedmé. Později ho vyšetřovatelé identifikovali jako Alana Kurdího, syrského chlapce kurdského původu. Utopil se ve Středozemním moři i se svou matkou Rihan a pětiletým bratrem Galipem, přežil pouze otec. Celá rodina se snažila dostat na gumovém člunu do Řecka.

Řecké úřady, které se tehdy potýkaly s největší migrační krizí v historii, později uvedly, že chlapec patřil ke skupině uprchlíků, kteří utíkali před Islámským státem ze Sýrie. V červnu 2015 se Kurdího rodina přesunula ze severosyrského města Kobani, místa zuřivých bojů mezi radikály z Islámského státu a kurdskými silami, do Turecka, odkud Kurdího otec zařídil ilegální přechod na řecký ostrov Kos.

Na člunu, který byl navržen maximálně pro osm osob, se tehdy plavilo šestnáct lidí. V brzkých ranních hodinách se převrhl. Několik migrantů včetně dvouletého Alana zahynulo. V březnu 2020 tři turecké pašeráky odsoudili k 125 letům vězení za podíl na chlapcově smrti.

Dokud se fotografie v září 2015 nestala objektem zájmu médií, zdálo se, že se lidé na humanitární krizi v Sýrii příliš nesoustředí. Že ji raději přehlížejí ve snaze vyhnout se konfrontaci s nepříjemnou realitou.

Fotka syrského chlapce však zmobilizovala lidskou empatii po celém světě. „Musela jsem tu fotografii pořídit. Nikdy jsem ovšem nevěřila, že zrovna fotografie může mít takový dopad,“ uvedla tehdy Demirová.

Obraz tehdejší uprchlické krize fotografie nepochybně změnila. Co je ale potřeba k tomu, aby jediný snímek prorazil tam, kde tolik jiných selhalo? A proč zrovna tento?

V roce 2017 se snímek stal předmětem studie, která zkoumá, jak může jediná fotografie jednotlivce vzbudit emoce a obavy veřejnosti silněji než statistické zprávy o počtu mrtvých.

Studie mimo jiné ukázala, že po zveřejnění snímku prudce vzrostl počet darů pro charitativní organizace po celém světě. Lidé se také o krizi začali víc zajímat. Počet vyhledávaných výrazů „Sýrie“ či „uprchlíci“ na Googlu rostl.

Paul Slovic, profesor psychologie z Oregonské univerzity, tehdy uvedl, že emocionální dopad na širokou veřejnost má několik důvodů. „Jedním z nich je, že dítě je velmi mladé, a zároveň dobře oblečené. Vypadá tak, že by klidně mohlo být jedním z našich vlastní dětí,“ řekl Slovic. „Dalším prvkem je, že úplně nevidíme jeho obličej. Můžeme si tam tak promítnout obličej někoho, koho známe. A tím pádem se od toho nelze tak snadno distancovat,“ dodal.

Válečný fotograf Will Wintercross doplnil, že klíčovou součástí emotivní reakce byl také fakt, že fotografie nebyla pořízená přímo uprostřed bojů v Sýrii, ale na klidné pláži v Turecku. „Je to docela mírumilovný obrázek, a v některých ohledech i poměrně uctivý. Ale okamžitě vás nutí přemýšlet nad tím, co to mohlo způsobit, proč je to batole na pláži mrtvé,“ řekl. „Ta fotografie přiměla lidi sedět a dívat se,“ dodal.

Slovic v komentáři ke studii také dodal, že Alan Kurdí se stal podobně jako například Anna Franková takzvanou identifikovanou individuální obětí. „Stejně jako příběh Frankové podnítil zájem lidí o holokaust, příběh Kurdího poskytl jednotlivcům příležitost pocítit empatii s danou situací v Sýrii,“ doplnil Slovic.

Příběh mrtvého syrského chlapce tak podle studie potvrdil, že „nemůžeme předpokládat, že statistiky hromadných lidských krizí upoutají naši pozornost nebo nás přimějí k akci, bez ohledu na to, jak velká čísla jsou“. Jediný jedinec v tísni se jménem a tváří vyvolá podle studie silnější reakci než více osob.

Ostatně ekonom Thomas Shelling, jemuž je konceptualizace efektu identifikovatelné oběti dnes připisována, už v šedesátých letech minulého století ve své publikaci The Life You Save May Be Your Own uvedl, že „úzkost, sentiment, vina, úcta, odpovědnosti i náboženství jsou úžasné. Většina této úžasnosti ale zmizí, když se zabýváme statistickou smrtí“.